Že na Islandu žijí lišky, asi nikoho nepřekvapí. Že tyto lišky občas diskutují se svými lovci o elektřině, překvapí asi o něco víc. A že příběh o jedné z nich napsal dvorní textař zpěvačky Björk, by taky zase nebyla taková senzace, kdyby se ovšem nejednalo o dílko neobvykle krátké, ale o to záhadnější.
Islandský multiumělec Sjón napsal krátký román na motivy tradiční severské pověsti o skugga-baldurovi, jakési obávané šelmě (liško-kocourovi) z islandských pověstí. Skugga baldur má dle přiloženého slovníkového hesla znamenat i zákeřnou přízračnou osobu mužského pohlaví. A není to jenom mnohoznačnost názvu, co dělá z útlého příběhu velké tajemství.
Sjónův narativní experiment vypadá na první pohled až příliš prostě a jednoduše. Děj je zasazen do druhé poloviny 19. století a celý příběh tvoří tři časová pásma, tři oddíly knihy, tři hlavní postavy a jeden liško-kocour navrch. V prvním z příběhů se pastor Baldur (v překladu stín) prodírá zasněženou krajinou za vzácnou ryšavou liškou. V druhém z oddílů Fridrik pochovává svou mentálně zaostalou chráněnkyni Hafdís. A závěrečný příběh se opět vrací k vyčerpanému pastoru Baldurovi. Jenže islandské reálie rozdrobené v knize se začínají podivuhodně zamotávat a přetvářet, takže se všechno, co se v Sjónově báchorce, jak je napsáno v podtitulu knihy, jeví na první pohled jako tradiční a konvenční, záhy získává velmi aktuální konotace. Výsledkem není nic jiného než vynikající román.
Mohla by to být další z variací na mytické motivy, kdyby Sjón nepřevrátil řadu islandských historických stereotypů naruby. Pastor, jinak obvyklý strážce hodnot a vesnická autorita, slepě následuje svou loveckou vášeň, aby se nakonec proměnil v mytickou postavu pohanských pověstí. Hafdís, dívka s Downovým syndromem nalezená venkovany v podpalubí ztroskotané lodi, která by za „normálních okolností“ byla s diagnózou „blázen“ na Islandu zabita hned po porodu. A je tu i Fridrik, nedostudovaný botanik popíjející darjeeling a čtoucí francouzské symbolisty, který také typickým Islanďanem rozhodně není. I mytický liško-kocour není starým dobráckým hrdinou ze severských pověstí, ale lstivým a nebezpečným zabijákem.
Jako v každé správné báchorce, i v Synovi stínu proti sobě stojí zlo a dobro, společenské stereotypy proti prostému lidského soucitu. Boj o lidskost se stává leitmotivem Sjónovy tiché, ale o to působivější, literární revolty. Autor Syna stínu nedávno uvedl v rozhovoru pro týdeník A2 ke svému románu toto: „Já jsem totiž skálopevně přesvědčen, že nás Islanďany museli dobrotě a lidskosti naučit cizinci, naše společnost byla krutá a nemilosrdná a nebýt vlivu zpoza vody, tohle společenství by záhy zdegenerovalo.“
Ne náhodou s sebou ve Sjónově románu postižená dívka Hafdís nosila hlavolam, po jehož sestavení se objevil citát z Ovidiových proměn: Omnia mutantis, nihil inherit (Vše se mění, nic nehyne). Jsou to totiž právě proměny, kterými je Sjónův román nejcharakterističtější. Nic není takové, jak to na první pohled vypadá. Postmoderna si zde tyká s tradičním příběhem i thrillerem zároveň. Stačí si jen vzpomenout na tajemnou modrou krabičku ve stejně tak postmoderním filmu Davida Lynche Mullholand Drive, kterou stačí jen otevřít… a všechno je jinak!
Ukázka:
„Stojí u paty ledovce, třese se a lačně loká horské povětří. Ranní slunce mu žehná a dává sílu.
U nohou mu leží blahodárné údolí, dlouhé a úzké. Svahy jsou tu krásné a travnaté, sem tam roste keřík. Sedlo dělí vprostřed řeka, u dna se blyští pstruzi a na hladině pluje lyskonoh. Po mechu hopsá myš polní, v močálu vrká koliha, bělokuři horlivě stavějí mezi drny hnízda, včely bzučí v trávě a zlataví kulíci čekají, až je dravci polapí. Všechno je tu zelenější, blankytnější a hojnější, než si kdy předtím všiml.
Vysoko na štěrkových svazích při ústí doliny štěkne liška.
„Haf, haf-haf!“
Baldur-stín při jejím volání našpicuje uši.
Pach se nezapře, je to hárající fena. Oči mu žhnou žádostí. Na rozbolavělých tlapách přeletí celé nádherné údolí Fagradal – na schůzku s ní musí dorazit první.
Nastalo jaro před dny člověka.“
Sjón, Syn stínu, Argo, Praha, 2007, překlad Helena Březinová.
Napsat komentář