Ida Kodrlová a Ivo Čermák – Sebevražedná triáda

Sebevražda spisovatele má
chtě nechtě na vnímání jeho díla vliv. Autoři knihy Sebevražedná
triáda jsou psychologové a optikou svého oboru se rozhodli pohlédnout
na život a dílo trojice výjimečných autorek, které se rozhodly svůj
život ukončit dobrovolně. Co stálo za jejich tragickou smrtí? Jak se může
projevit zkušenost psychických trýzní v literárním díle? Mají všechny
tři spisovatelky něco společného?

Virginia Woolfová si naplnila
kapsy šatů kameny a utopila se v moři, Sylvia Plathová si pustila plyn,
Sarah Kaneová se oběsila na tkaničkách od bot na nemocniční toaletě.
Není třeba zapírat, že syrová skutečnost sebevraždy spisovatele
přitahuje „běžné“ čtenáře i odbornou veřejnost – dílo dostává
jinou „kvalitu“. Jak napsal Josef Viewegh: „Autor-sebevrah prošel ve
svých prožitcích zónou smrti a jeho dílo je mnohdy jediným dokladem
o vnitřním zápasu se smrtí.“ Právě Viewegh byl prvním
psychologem, který se v knize Sebevražda a literatura (1996)
v rámci psychologie umělecké literatury tomuto tématu věnoval. Na jeho
práci dnes do značné míry navazují autoři publikace Sebevražedná
triáda. Na rozdíl od Viewegha už pracují nejen s nejnovějšími
psychologickými poznatky, ale svá zkoumání obohacují o psychoanalytické a
částečně i gender přístupy (v jádru lingvistické) teorie
poststrukturalismu. A budiž hned na začátku řečeno, že jejich práci lze
jednoznačně považovat za „revoluční“.

Ačkoliv autoři vnímají literaturu v rámci své disciplíny coby záznam
psychologických procesů jejího původce, do značné míry tím rehabilitují
„autora“ odsunovaného literárními teoriemi kamsi do pozadí. To není
zrovna metodologicky snadný a obhajitelný úkol, ale psychologům Kodrlové a
Čermákovi toho v tomto směru nelze příliš vytknout, pokud tedy zrovna
nejsme zarytými fanoušky strukturalismu a nenaskakuje nám husí kůže, když
se s literaturou chvíli pracuje jako s něčím, co je „produktem“
vnějších procesů, jak by se dal polopaticky vyložit marxismus, ale o ten
tady nejde. Jde tu o to, že závěry jejich psychologicko-literárních
analýz přinášejí spoustu zajímavých poznatků a neměly by ujít
každému, koho zajímá trojice zmíněných umělkyň.

V nezbytném úvodním teoretickém
exkurzu v první části knihy autoři sumarizují současné psychologické
teorie sebevraždy a poukazují na dílčí rozpory mezi nimi, aniž by se
snažili některé z nich upřednostnit. Všímají si rizikových faktorů,
výzkumů kreativního procesu a jeho vztahu k „suicidiu“ a upozorňují na
omezenou vypovídací hodnotu kvantitativních analýz (podle kterých např.
ženy-básnířky páchají sebevraždu častěji než muži atd.) včetně
výzkumů lingvistických prediktorů (předpokladů) k sebevraždě. Sami pak
přicházejí s vlastním metodologickým návrhem a deklarují, že nechtějí
detekovat projevy duševní choroby v díle, „ale analyzovat motivy a
témata, která se v díle objevují a souvisejí se suicidiálním
směřováním životního příběhu autorek“. Psychologickou
terminologií řečeno, chtějí porozumět autorskému „self“, které je
„mumifikováno“ v dílech a díky němuž lze porozumět procesu, který
autorky přivedl k volbě dobrovolné smrti.

Druhá polovina knihy už se soustředí na životní příběhy,
„obsahy“ jednotlivých děl a především samotnou analýzu. Zatímco
o Virginii Woolfové a Sylvii Plathové existuje dostatečné množství
biografických pramenů, rekonstrukce „vnitřního příběhu díla“
(v němž se prolínají biografické a literární prvky) britské „cool“
dramatičky Sarah Kane byla kvůli malému množství známých faktů
z jejího života obtížnější. Autoři tak museli v zahraničních
pramenech vypátrat o životě a díle Kaneové maximum možného a v knize
poskytují poměrně reprezentativní přehled její tvorby. Je s podivem, že
prvními, kdo se jejím dílem u nás s takovou intenzitou zabývá, nejsou
znalci divadla, ale psychologové, v každém případě je dobře, že se tak
vůbec děje.

Výraznou předností knihy je samotný přístup obou autorů, kteří
citlivě a nenásilně vstupují do literárních děl a nabízí čtenářům
své interpretace podpořené četnými ukázkami. Ve výsledku tak nevadí, že
v samotné motivické analýze ve stěžejní šesté kapitole se příliš
nerozlišuje mezi příběhem života a příběhem díla, které jsou postaveny
na stejnou rovinu. Jinde by se možná směšování díla a života jevilo jako
příliš násilné, ale v Sebevražedné triádě je tento přístup
zcela přirozený, logický a téměř detektivně napínavý díky tomu, jak se
odhalují nové souvislosti mezi literaturou a hlubinami lidské psychiky.
Dominantním tématem je pochopitelně smrt – prakticky v každém románu
Woolfové umírá jedna z postav, sebevraždou se zabývá ve svém jediném
románu Pod skleněným zvonem Plathová, pro Kaneovou je sebevražda
určujícím tématem celého jejího díla ústícího v otevřenou
konfrontaci se smrtí ve hře Psychóza ve 4:48. Jedním z dalších
významných témat je konflikt mezi vnitřním a vnějším světem, souboj
s konvencemi a očekáváními (hlavně u Woolfové a Kaneové), spisovatelky
nabývají pocitu, že jejich „self“ je roztříštěné a nejsou schopny ho
integrovat – fragmentárnost výpovědi je pro sebevražedný proces
příznačná.

V hrách Kaneové je pak významným
tématem perverze fungující (optikou Lacanovy psychoanalýzy) jako únik
z pevné symbolické formy, která postavy pohlcuje a zabíjí. U Woolfové se
zase nejčastěji objevují motivy související s narušenou silou Já,
neschopností přizpůsobit se a touhou po stažení se, uniknutí bolesti. Na
psychiku autorky Jákobova pokoje mělo navíc vliv také to, že byla
od dětství obklopena smrtí blízkých osob. Proti sebevražedným tendencím
si dle autorů brala postavy svých děl, ale románem Mezi akty už
překročila mez, z níž už nebylo návratu. Zajímavé je i poukázání na
dobové způsoby a chyby léčby psychické nemoci u každé z autorek.
Například v básních Sylvie Plathové můžeme doslova číst průběh
jejího psychoterapeutického procesu, což je pasáž nadmíru objevná.

Jak ukazují Čermák s Kodrlovou, svou roli mělo v sebevražedném
procesu také negativní přijetí děl. Negativním reakcím ze strany
šokovaných diváků a znechucených kritiků byla nucena čelit hlavně
Kaneová, která kvůli tomu (ač by se to ani nemuselo zdát) velmi psychicky
trpěla. Sebevražda se jí tak mohla jevit jako smysluplné vybočení
z bludného kruhu. Jedna z postav její hry Puzení říká: „Zapisuji
pravdu a to mě zabíjí.“ A Sarah Kane to dle autorů mohla vnímat
podobně. Navíc, všechny tři autorky prý toužily po nesmrtelnosti svého
díla, což také mohlo hrát v jejich sebevražedné motivaci svou roli.

Sebevražedná triáda je
hlubokou sondou do psychologických motivací samotného tvůrčího procesu.
Jedním ze zajímavých závěrů studie je poznatek, že k tragickému konci
všech tří autorek významně přispěla jejich tvorba, která je strhávala
do temných hloubek podvědomí, z nichž už nebylo návratu. Kodrlová
zmiňuje termín „regrese“, tj. ponoření se do vlastních emocí. Regrese
může na jedné straně sloužit egu tím, že poskytuje cenné zdroje
inspirace, na straně druhé se může stát méně záměrným exkurzem do
nevědomých (i patologických) částí psýché, které mohou autora přemoci
a zaplavit ho nevědomými obsahy prohlubujícími jeho suicidiální motivaci.
A navíc, regrese se také může stát součástí estetického působení
díla, s nímž se čtenář nebo divák může nebezpečným způsobem
identifikovat – a podnítit ho např. k agresi, ale to už je jiná
kapitola.

I když autoři pracují s řadou odborných psychologických termínů,
četbu to nijak neztěžuje, naopak, jejich kniha se díky svému mezioborovému
charakteru otevírá širokému čtenářskému spektru. Sebevražedná
triáda přináší nové pohledy na dnes už poměrně známá díla a
poodkrývá trochu toho tajemství, které je obklopuje. Dalo by se sice
namítnout, proč autoři nevysvětlí, jak chápou literární termíny, které
užívají (motiv, téma), nebo proč v první kapitole o vlivu kultury na
představu šílenství pomíjejí zásadní dílo Dějiny šílenství
M. Foucaulta, ale to jsou s ohledem na přínos jejich studie jen nepatrné
drobnosti.

Ukázka:

V hrách Kaneové nejde jen o perverzi v sexuálním slova smyslu, je
to výraz nenávisti zprostředkovaný tvorbou a láskou, což souzní se
Stollerovým (1975) pojetím perverze jako erotické formy nenávisti.
U Kaneové mohlo jít též o obranu vůči psychóze. V podstatě se cítila
velmi osamělá a neuspokojená v kontaktu s druhými, chtěla si vytvořit
distanci vůči realitě, aby zvládla bolest, kterou ji způsobovala. Avšak
subverzivní rovina této distance jí nepřinesla úlevu, naopak bolest
zesílila – perverze se stala odpadní jámou, do níž „nalila“
obtížně artikulované frustrace, pohřbila významy své bolesti a
zkušenosti se světem (Mizen a Morris, 2007). Avšak její beznaděj a deprese
se tak ještě prohloubily. Počáteční pozice mohla být: toto je svět,
s nímž nemám nic společného a do kterého nechci patřit. Nakonec tuto
distanci neudržela a zjistila, že je jeho součástí.

Ida Kodrlová a Ivo Čermák, Sebevražedná
triáda. Virginia Woolfová, Sylvia Plathová, Sarah Kaneová, Academia, Praha, 2009.