Po šílených zkušenostech z druhé
světové války v Pokání, ponuré atmosféře rozbombardovaného
Berlína v Nevinném či neustále latentním strachu
z teroristických útoků v Sobotě přichází McEwan ve svém
nejnovějším románu Solar s dalším svébytným a skutečně
živým prostředím. Hned po několika prvních stránkách je nám jasné, že
autor musel jistojistě nastudovat stohy odborné literatury (jak jsme u něj
už koneckonců zvyklí), aby byl schopen do nejjemnějších detailů vykreslit
složitou koláž vědeckého prostředí, do kterého zasadil další ze svých
obyčejných hlavních postav – vědce a nositele Nobelovy ceny za fyziku,
Michaela Bearda.
Už uvozující citát z knihy Johna Updika Králík je bohatý
nás decentně upozorňuje na to, že tentokrát nepůjde jen o atmosférický
příběh s psychologicky věrně propracovanými postavami, ale mimo to
všechno i o knihu poměrně angažovanou. Stejně tak jako v onom citátu,
i McEwanovi nejspíše „rozjímání nad plýtvajícím světem,
vědomí, že také země je smrtelná“ dělá dobře. Aby ale Solar
nevyzněl pouze jako laciná zelená agitka typu Urbanova Hastrmana,
klade přes sebe v rámci vyprávění protikladné názory na tak složité
otázky, jako je globální oteplování, problematika atomových elektráren a
jejich radioaktivního odpadu nebo skutečné možnosti obnovitelných
energetických zdrojů. V románu jsme tak nemilosrdně vtaženi do světa
plného vědeckých teorií, pseudoteorií (v jedné pasáži se McEwan
náznakem opře i do Václava Klause a jemu podobných), kontrateorií a
teorií z teorií. Celkový obrázek a konečný názor však nechává stále
na samotných čtenářích.
Kompozice románu je rozdělena do třech
částí, odehrávajících se v roce 2000, 2005 a 2009, jež zastupují
v zjednodušeném slova smyslu expozici, „komplikaci“ a krizi celého
příběhu. Díky širokému časovému rozpětí se mohl autor více
rozmáchnout (román má 285 stran), přesto se však v životě Michaela
Bearda soustředí především na několik signifikantních detailů, které
v průběhu let variuje a ke konci knihy bezmála všechny pointuje, a dosahuje
tak obrovské provázanosti. Kniha proto drží pohromadě i navzdory slabší
expozici, odehrávající se z větší části na zamrzlém fjordu
v Západních Špicberkách, kde strávil nějaký čas i samotný McEwan a
kde se zrodil i nápad na celou knihu. Autor je ale v této části natolik
fascinovaný neobvyklým prostředím, ve kterém se sám nacházel, že místy
začne řetězit sugestivní popisy prostředí a nálad na úkor
samotného děje.
McEwan je ale velký manipulátor, svému textu umí výborně naslouchat a
dále s ním pracovat, a když cítí, že ději tak trochu „padá
řetěz“, připraví si na čtenáře šokující zvrat, který nápadně
připomíná krvavou scénu v Nevinném, kde hlavní postava
rozřezala svou oběť do několika kufrů, aby ji mohla po částech roznést
do různých koutů poválečného Berlína. Znalci McEwanovy tvorby tak trochu
zatrne. Že by se autor začal opakovat? Nikoliv. I to je součástí obřího
autorského komplotu, do kterého se vás jednotlivé řádky knihy snaží
postupně zamotat.
McEwan je ale velký manipulátor, svému textu umí výborně naslouchat a
dále s ním pracovat, a když cítí, že ději tak trochu „padá
řetěz“, připraví si na čtenáře šokující zvrat, který nápadně
připomíná krvavou scénu v Nevinném. Znalci McEwanovy tvorby tak trochu
zatrne. Že by se autor začal opakovat?
Solar tak v konečném vyznění připomíná svým obyčejným,
až nudným středostavovským hrdinou spíše Sobotu. Při čtení
obou těchto románů si chvílemi připadáte, že jste součástí zdánlivě
nezáživných výjevů, ale až při závěrečném finále máte možnost
rozeznat, jak zásadní tyto pasáže pro celou knihu jsou. Zatímco je
ústřední postava Soboty – špičkový chirurg Henry Perowne – jasným
hrdinou, s nímž celou dobu sdílíme strach o jeho rodinu, nositel Nobelovy
ceny Michael Beard je antihrdinou par excellence. K Nobelově ceně se dostal
tak trochu náhodou, jednoho nevinného člověka odsoudil k několika letům
vězení, je pětkrát ženatý a opět se rozvádí, protože pojem monogamie
je pro něj stejně vzdálený jako umělecká literatura, kterou pohrdá.
Pomocí typického McEwanovského vypravěče, který se nezdráhá pouštět do
myslí svých hlavních protagonistů, postupně zjišťujeme, že Michaela
Bearda nezajímá nikdo jiný než on sám. Všemi svými kolegy pohrdá,
dokonce i těmi, jejichž nápady ve své nové práci tajně vykrádá.
Není tedy divu, že čtenář celou knihu čeká, zda
přijde spravedlivý trest nebo zda všemu toto pozemské vtělení všech
známých hříchů nakonec uteče. Ian McEwan na konci knihy není doslovný,
příběh uzavírá ve chvíli, kdy jen vyřkne rozsudek nad svou postavou, ale
samotnou exekuci už chytře nechá na čtenářově imaginaci. Je až
s podivem, že právě tento otevřený konec bývá mnohými kritikami
odsuzován.
Mnohem zásadnější problém Solaru je totiž ve zkreslení
samotného vědeckého prostředí. V knize se místy vyskytují pasáže,
díky kterým si můžeme myslet, že Michael Beard jako člověk nebyl ve svém
mládí zas až tak prohnilý, že ho k tomu dohnali až jeho kolegové,
nadřízení, patolízalové, a dokonce i samotná Nobelova cena, po jejímž
obdržení tak trochu zakrněl. McEwan nám na chvíli ukazuje i Beardův
protiklad, vědce vskutku agilního, zapáleného a optimistického. Bohužel
hned na konci expozice se takové postavy zbavuje, protože by zničila
plánované vyznění celého románu.
Po přečtení Solaru tak zbude jen rozpačitý dojem z toho, kam
se nás to vlastně snažil autor dotlačit. Nedozvíme se, zda je globální
oteplování skutečnou hrozbou, nebo jen zmytizovaným strašákem, stejně
jako nezjistíme, jestli je dnešní svět skutečně tak prohnilý jako Michael
Beard. Jediné, co můžeme s jistotou říci, je, že pesimistický pocit
prohnilosti a beznaděje v nás zůstane, pokud jako McEwan bez mrknutí oka
zlikvidujeme veškeré kladné hrdiny v našem životě.
Ukázka:
On ani Beard nikdy nepřiznali, dokonce ani jeden druhému v soukromí,
že ve skutečnosti vůbec nebudou dodávat elektřinu do Lordsburgu. Budou
prodávat kilowatthodiny místnímu distribučnímu podniku v množství,
které by mělo být přibližně ekvivalentem průměrné roční městské
spotřeby. Elektrony z jejich revoluční elektrárny budou anonymně proudit
mezi ostatními.
„Budeme tam všichni,“ řekl moderátor. „Stačí odbočit ze silnice
číslo 90 na sedmdesátku a po pěti kilometrech jste na místě. Přijeďte
tam za námi zítra v šest hodin odpoledne a zúčastněte se slavnostního
odpočítání chvíle, kdy se Lordsburg stane hlavním světovým
městem!“
Za chvíli už mířili na východ po státní silnici, pak se zhoupli k severu
po městském obchvatu a po pár kilometrech odbočili doprava na Silver City.
Za několik minut se přehoupli přes mírné návrší a před nimi se
rozprostřel výhled na pozemek. V minulých měsících ho Beard viděl už
mnohokrát, všechno bylo na svých místech a zkoušky nanečisto probíhaly po
některých počátečních potížích hladce. Nicméně dnes odpoledne se
opájel hrdostí, z níž se mu mírně točila hlava. Hammer vycítil jeho
náladu a zpomalil.
„Tak, kámo,“ řekl a snažil se skrýt vlastní silné emoce za strašlivý
pokus o londýnský přízvuk, „nešimrá tě to na pytlíku, když tohle
vidíš před sebou?“
Ian McEwan, Solar, Odeon, Praha, 2011, překlad Ladislav
Šenkyřík.
Související články
