Haruki Murakami – O čem mluvím, když mluvím o běhání

Poslední kniha
nejpopulárnějšího japonského spisovatele tahá čtenáře tak trochu na
vařené nudli. Fanouškům Murakamiho slíbí memoárové obnažení
spisovatelova osobního života, začínajícím pisálkům má tato útlá
knížka zase prozradit recept na správné ukuchtění románu. A tak jediní,
kdo nezůstávají touto publikací ošáleni, jsou běžci… Ale kolik
běžců čte knihy?

Moc jich asi nebude. Ono ale i spojení spisovatel – běžec není
úplně obvyklé. Na jednu stranu by se slušelo Murakamimu vyseknout obrovskou
poklonu za odvahu, se kterou napsal a publikoval knihu s tak úzkým spektrem
cílových čtenářů. Na knize O čem mluvím, když mluvím
o běhání je na druhé straně ale také krásně vidět, jak skvěle
marketingově působí trademark zavedeného spisovatele, který si vlastně
může psát, o čem chce, a přesto se jeho knihy budou dál kupovat
a číst.

V úvodu označuje Murakami svůj
nejnovější počin za jakési „memoáry“, což je vlastně jen další (a
nejspíš nechtěná) mystifikace čtenáře. O čem mluvím, když mluvím
o běhání je totiž spíše nepovedenou beletrizací běžeckého
deníku. Text plný nudných čísel uběhlých kilometrů a opakujících se
příprav na další maratony, ultramaratony a triatlony totiž i přes
veškeré snahy působí často jen jako grafomanský průjem slov na téma
běhání.

Ač by se tento úvod recenze mohl zdát drsný, jiní recenzenti po celém
světě cupují Murakamiho nejnovější knihu mnohem více, především pak
to, že paralela mezi běháním a psaním je v knize velice umělá a chabá.
Zde si ale autor zaslouží zastání. Murakami sice doslova srovnává psaní
s běháním jen na několika místech, ale pokud nad textem dáváte
pořádný pozor, prakticky v jakékoliv větě týkající se běhání
můžete substituovat slovíčko „běh“ za „psaní“, a nejenže bude
nově vzniklá věta dávat smysl, ona totiž bude skoro s jistotou
i pravdivá.

V průběhu četby tak čtenář
postupně zjišťuje, že psaní a běhání mají k sobě až nečekaně
blízko. Toto zajímavé spojení, táhnoucí se celou knihou, však bohužel
nic nemění na tom, že neustálé opakování popisů příprav na jednotlivé
maratony čtenáře dříve či později udolá, unudí. Nezáživné pasáže
by snad mohly oživit důkladnější úvahy nad psaním nebo náhled do
Murakamiho soukromí. Autor je však příliš skoupý cokoliv na sebe
prozradit, dokonce to sám v knize i přiznává. Zajímavějších motivů
(jako je běh na trase Marathon – Athény, sledování svých tělesných
nedostatků před zrcadlem a další) se jen ostýchavě dotkne a hned zase
utíká. A to doslova a do písmene.

Kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání tak bohužel
zůstává jen neúspěšným pokusem o nový žánr. Autor by se měl pro
příště soustředit spíše jen na jedno téma, dát čtenářům skutečně
to, co slibuje. Neopakovat se a se spěchem neutíkat od zajímavých motivů.
To jediné totiž psaní s běháním nemá společné…

Ukázka:

Základním pravidlem pro období tréninku je, že ani při sníženém
celkovém objemu nesmím nikdy zahálet dva dny po sobě. Svaly jsou jako
tažné zvíře s vynikající pamětí. Pokud na ně nakládáte pomalu a
postupně, dovedou se tomu samy od sebe přizpůsobit. Když je opakovaně
přesvědčujete na praktických příkladech, že pro vás teď prostě musí
udělat tuhle práci, řeknou si nakonec „tak tedy dobrá“ a postupně podle
vašich požadavků přidávají na síle. Samozřejmě, že se to neděje
okamžitě. Pokud moc tlačíte na pilu, způsobíte si leda úraz. Pokud jim
ale dopřejete dostatek času a všechno se děje postupně krok za krokem,
budou bez reptání (když pomineme sem tam nějaký ten rozmrzelý obličej),
trpělivě a poslušně nabývat na síle. Opakováním se do nich uloží
vědomí, že je právě třeba vykonat takovou a takovou práci. Naše svaly
jsou totiž náramně svědomité bytosti. Stačí jen, abychom na ně šli tak,
jak se má, a neuslyšíme od nich jediný protest.

Haruki Murakami, O čem mluvím, když mluvím
o běhání, Odeon, Praha 2010,
překlad Tomáš Jurkovič.