Georges-Marc Benamou – Mnichovský přízrak

České národní trauma
jménem Mnichov se v poslední době skloňovalo ve všech pádech. Učebnice a
většina národa mají jasno: Spojenci nás tehdy zradili a Hitler dosáhl
svého. Co se ale skutečně odehrávalo v onen osudný den za dveřmi paláce
Führerbau? Dokáže nás něco překvapit i po sedmdesáti letech?

Do minulosti se musíme nořit prostřednictvím přítomnosti.
V historickém románu Georgese-Marca Benamoua se na konci 60. let vydává
mladá americká novinářka navštívit starého francouzského premiéra
Daladiera, jako jediného dosud žijícího svědka Mnichova 38, a snaží se ho
přimět k vyprávění, k čemuž Daladier po dlouhém váhání svolí a
spustí. Tady už se naplno začne rozvíjet strhující příběh
„obyčejného“ člověka, který se osudově propletl s příběhem
„velkých“ dějin.

Ačkoliv vyprávěcí linie novinářka vs.
Daladier trochu kulhá v neobratnostech a křeči, je nutno ji brát jako
výchozí bod k mnohem poutavějšímu monologu samotného Daladiera, který
nám zprostředkovává osudný den hodinu po hodině, se všemi pochybnostmi a
vnitřními sváry, které prožíval (resp. mohl prožívat) nejen on, ale
i jeho spolupracovníci. Benamou nikdy nepouští uzdy fantazie příliš
daleko, důsledně se drží historických faktů a zahraničních archivních
pramenů, z kterých skládá mozaiku svého vyprávění. Ve výsledku tak
vůbec nevadí, že jediným českým pramenem užitým v knize jsou Benešovy
Paměti.

Z perspektivy francouzského premiéra Daladiera (pro tehdejší
Československo nejdůležitějšího muže na celé Mnichovské konferenci)
rekonstruuje poslední hodiny před tím, než se celá Čtyřka na Mnichovské
konferenci nevědomky dohodla na další světové válce. Mohlo by se zdát,
že celé Německo dychtilo po válce, opak je pravdou. Jak Benamou ukazuje, ve
Francii existovali zastánci „tvrdé“ a „měkké“ linie, podle toho, jak
se stavěli k případnému válečnému konfliktu. Je překvapivé, že
zastánci těchto dvou linií proti sobě stáli i v Německu a k zástupcům
mírových řešení patřil i Göring, který ani nebyl na první kolo
mnichovského jednání vpuštěn.

Proč tedy nakonec Daladier, „který odjížděl do Mnichova s pevným
odhodláním se za Československo postavit“ nakonec změnil názor a
ochotně Hitlerovi schválil záměr ukrojit si z Československa Sudety
i s pohraničními pevnostmi? Proč se z britského premiéra, dosud
nejtolerantnějšího státníka vůči Hitlerovi, stal nakonec největší
obhájce československých zájmů, díky kterému mohli být čeští
diplomati přítomni alespoň v nuzném hotelovém pokoji pro pokojské?
Otázky vyvolávající znepokojení i po sedmdesáti letech nalézají
v Mnichovském přízraku své odpovědi, i když kniha sama
vyvolává otázky další. Benamou nenabízí definitivní pohled na věc, ale
lze si představit, že tak nějak se věci v Mnichovském paláci tenkrát
mohly odehrávat.

Těžištěm textu je strhující rekonstrukce průběhu konference, detaily
jednání (rivalita Göringa a Ribbentropa) až po okamžik, kdy Daladier, dosud
nejtvrdší obránce českých zájmů, dospěje k přesvědčení, že
„Hitler je férový chlap“, a osud Československa je tak
zpečetěn. Málo známou skutečností je, že celý scénář už byl
připraven dávno před konferencí a výraznou roli v tom hrál
„moderátor“ diskuze Mussolini. Ovšem ani ten nepočítal s takovými
důsledky jako německý diktátor, jak je patrné z okamžiku, kdy Hitler
v přestávce na oběd rozloží před ohromeným Ducem mapu západní fronty
s plánem napadnout Anglii i Francii v roce 1942, kdy mělo být Německo na
totální válku plně vyzbrojeno: „Možná, myslíte si, Duce…
Možná… Možná? Ne, je to jisté, válka bude. Buď oni, nebo my. A vy to
dobře víte!“

Mnichovský přízrak je
velice podařenou rekonstrukcí. Benamou se nesnažil zpodobit monumentální
dějinnou fresku, pouze se snaží nastínit, že některé věci nemusely
proběhnout tak jednoduše, jak je máme zafixované z médií a školních
učebnic. Je pravda, že přílišný důraz na psychologii postav a dlouhé
pasáže snímající mentální pochody francouzského premiéra i ostatních
účastníků konference vyvolávají zdání, že se v Mnichově sešla
skupinka duševně nemocných lidí (i když…), takže není vyloučeno, že
si mnozí ze čtenářů společně s francouzským premiérem řeknou:
„Takoví pitomci.“, jak údajně poznamenal Daladier na adresu
zástupů provolávajících mu slávu po příletu z Mnichova. Mnohem
cennější jsou ale historické detaily jednání, požadavky, návrhy a
vnitřní motivace, s kterými její účastníci přicházeli a přehazovali
si v rukách horký brambor jménem Československo.

Nad románem Georgese-Marca Benamoua vyvstává otázka, co vlastně
považujeme za „velkou historii“. Nezačíná každá „velká“ dějinná
chvíle tragikomickou hrou několika lidí, kterými zmítají pochyby a emoce
možná více než těmi „malými“, kteří čekají před branami na
rozhodnutí mocných?

Těšit se můžeme na film, který
podle této knihy vzniká. Na scénáři se podílejí Miloš Forman
s Václavem Havlem. Mnichovský přízrak určitě obsahuje řadu
filmařsky vděčných scén, např. ta, v níž Daladier ohromeně naslouchá
Hitlerovu rozhlasovému projevu, nebo momentka, v níž Hitler neúnavně
popisuje nudícímu se Ducemu vlastní sbírku obrazů.

Ukázka:

Po Mnichově nastalo to, čemu říkali Daladierova diktatura – ti
pitomci! –, kdy jsme předstírali, že zbrojíme a bojujeme proti páté
koloně a komunistům. V roce 1939 málem došlo k novému Mnichovu –
kvůli Polsku. Tentokrát se Anglie Hitlerem přelstít nenechala. Ale my,
Francie, jsme ji jen následovali. Vyhlásili jsme válku Německu pěkně
váhavě, čtyři hodiny po Londýnu. Byla to podivná válka, válka bez
válčení, nechtělo se nám do ní a já ji musel vést. Víte, co
následovalo… Vlastně jsem od návratu z Mnichova už nebyl. Stáhl jsem se
z tohoto světa – to jsem si uvědomil až o mnoho let později. Byl jsem
knokautován v ringu století.

Georges-Marc Benamou, Mnichovský přízrak, Paseka, Praha-Litomyšl, 2008, překlad Zuzana
Tomanová.