Fred Chappell – Věci mimo nás

V obsáhlém medailonu Američana
Freda Chappella na konci knihy se dozvíme, že tento autor je milovníkem
žánrové literatury. Dokonce odmítá, že by se literatura měla dělit na
vysokou a nízkou. Nejraději tvoří povídky, které považuje za
nejobtížnější literární formu. Sbírka povídek Věci mimo nás
ukazuje, že v tvorbě povídek dosáhl jejich autor mistrovství a že
rozdělení na vysokou a nízkou kulturu tady opravdu není důležité.

Výběr deseti povídek, tvořících tuto sbírku, provede čtenáře
různými obdobími a žánry Chappellovy tvorby. Fred Chappell se zde
představuje jako autor napínavých, někdy až hororově laděných textů,
kterým však nechybí smysl pro humor a které umějí být ironické samy
k sobě.

Většina povídek hraničí se
žánrem science fiction nebo fantasy. Pouze povídka Věci mimo nás
neobsahuje fantastické prvky, a je proto s podivem, že právě ona, která je
v tomto smyslu ve sbírce jedinečná, dala název celé sbírce. Na druhou
stranu však tento název dobře vystihuje, o co se v knize jedná.

V povídkách se čtenář setká s oživlými předky, s upíry nebo
s mrtvým, co se ještě naposledy zjeví, aby položil své přítelkyni
poslední otázku. Z povídky Cesta lidstva symbolovými lesy zavane
magický realismus. Objevuje se tady člověk, jehož mysl napadne
prostřednictvím zakleté básně dávno zesnulý, nijak slavný básník. Snad
nejpůsobivějším příběhem se může pyšnit povídka Duch
vetřelec, která se jeví jako fantastická, ale nakonec se ukáže až
děsivě reálná.

Zdařilý výběr povídek do této
sbírky způsobil, že se každá od těch dalších dost liší, ať už
tematicky nebo žánrově. Čtenář má s každou další povídkou pocit,
jako by začínal číst něco zcela nového a od předchozí odlišného.
Přesto dohromady tvoří velice harmonický celek.

I pro čtenáře, který podobný druh literatury zrovna nevyhledává,
představuje tato sbírka příjemné zpestření jeho literárního výběru.
Z Chappellových povídek se proto může dostavit jemné mrazení v zádech,
jež podtrhne příběhy, které (i když často nereálné) fungují jako
dobře namazaný stroj.

Z knihy se nedozvíme, „kdo uřízl miminku nohu“ (jak se ptá
otázka ze zadního přebalu knihy). To však nemění nic na tom, že se
z Chappellových povídek může dostavit jemné mrazení v zádech, jež
podtrhne příběhy, které (i když často nereálné) fungují jako dobře
namazaný stroj.

Ukázka:

Byl to sen, pořádně velký sen, a už šest hodin znemožňoval provoz
na silnici číslo 51 mezi městečky Turkey Knob a Ember Forks. Přijeli se
kouknout místní policajti, vytáhlí kluci z hor, co pořád žvýkají
tabák, stáli tam, škrábali se v podpaží a trousili naprosto nevědecké
poznámky typu „Z toho jsem teda jelen, Hanku,“ a „To je síla, Bille“
a tak podobně, jistě si to dovedete představit. Nakonec se dostavil šerif
Balsam i se svými dvaceti lety policejní praxe, ale ani on zjevně nevěděl,
co dělat.
Sen měl výšku jednoposchoďového domu, na šířku víc než pět set metrů
a táhl se po silnici na vzdálenost aspoň tří kilometrů. Vypadal legračně
a měl konzistenci cukrové vaty. Převládající barva byla světle zelená,
ale protkaná spirálovitými vlákny jasně šarlatové a žluté,
v některých místech s mlhavými shluky nafialovělých a okrových skvrn.
Výskyt snu byl nahlášen v sedm hodin ráno, ale nejspíš se objevil
už dřív.

Fred Chappell, Věci mimo nás, Argo, Praha, 2009, překlad Marcel Arbeit.