Literární debut Po Valentýnu Esther Endingové vzbudil v Nizozemsku neobyčejný rozruch, a to především díky oblíbenosti mezi širokou čtenářskou veřejností. V České republice se jí ale nedostalo náležité pozornosti. Různá periodika často jen citovala adorující doslov knihy hraničící s reklamní zprávou, opravdové kritiky se jí však příliš nedostalo. Že by tuto knihu česká kritika ignorovala, protože k ní nemá co říct? Nebo protože neví co říct?
Hlavní postavy jsou tesány dokonalým slovním popisem a přiléhavými dialogy, obzvláště pak v krizových situacích plných hádek a emočního vypětí.
Incest, drogy, domácí násilí, to vše by se dalo považovat za předem promyšlený obal, silácká gesta, díky kterým se autorka snaží zviditelnit. Pokud ale zohledníme, že všechno výše uvedené má co nejvíce nabourat mýtus o krásné myšlence míru generace hippies a poukázat i na jiné, destruktivní důsledky tohoto smýšlení, nejsou v knize šokující motivy bezdůvodné, zároveň však nejsou tím hlavním a nosným. Mnohem více je překrývá psychologická linie snažící se zachytit pocity ze ztráty blízkého člověka. Právě v té si je totiž Endingová evidentně jistá svou vypravěčskou vybroušeností.
Celý děj knihy je vyprávěn lineárně z pohledu Rain, jedné z pěti dětí hippie matky, která má sama problémy jednoznačně určit rozdílné otce svých ratolestí. Podivná jména jako Rain, Storm, Forrest, Pillow pak už jen jemně podkreslují celé to bláznivé panoptikum, které se odehrává uvnitř rodiny a do kterého se nedaří nahlédnout ani novému příteli Rain, ani neustále novým milenkám Storma. Až za pomoci flashbacků s pečlivě dávkovanou gradací se v průběhu života postav dostáváme k podstatnému jádru, z kterého celý příběh vzešel, kolem kterého se v průběhu knihy točí a do kterého se opět na konci celý ponoří.
Otázkou však zůstává, proč kniha na jednu stranu získala tolik oblíbenců, na druhou stranu i odpůrců, kterým vadí jakékoliv násilí a kteří se rozčilují nad tím, že se dnes už těžko shánějí tituly s obyčejným hrdinou, netrpícím deviací či alespoň podivnou psychózou. Bohužel už bývá tak trochu pravidlem literární tematiky, že v časech svobody a relativního komfortu se ohlíží na to špatné, co nás může zaskočit, a světy, kde se krkají lesklé bublinky a kakají motýlci, si nechává na časy útlaku.
U debutu Esther Endingové nejsou zdaleka tak znepokojující naturalistické scény. Ty jsou jen povrchním výsledkem toho, co se děje uvnitř postav. Román Po Valentýnu spíše dráždí nemožností skutečně poznat svého blízkého a občas i nemožností poznat sebe samého.
Ukázka:
Procitnu na oblázkové pláži. Vítr šlehá na všechny strany a pěnivé vlny se tříští o skály u mé hlavy. S každým úderem mě moře vleče kousek s sebou; nepotrvá to dlouho a budu pod vodou. Snažím se vyškrábat ven, jenže mám zlomené nohy a oblázků se chytit nemůžu. Jsou mokré a kluzké, a když se lépe podívám, vidím i přes padající soumrak, že jsou rudé. Krev, uvědomím si, ale ne moje. Je to krev mých bratrů, kteří stejně jako já spadli do propasti, asi tak před hodinou. Daleko v tomto rozbouřeném moři plavou na hladině zbytky jejich těl jako naplavené dříví. Zkrvavené kamínky kloužou tak, že ani pro mě není úniku – stihne mě stejný osud. Až se zítra moře zklidní, nikdo se nedozví, co se s námi stalo.
Vlasy mi víská hřejivá dlaň. „To nebylo doopravdy,“ chlácholí mě Storm. Sedí na kraji postele oblečený do tmavomodrých tepláků. Vlasy, ještě mokré ze sprchy, má sčesané dozadu. Mezi tmavými řasami mu ulpěly kapičky vody. Voní sprchovým gelem, pleť se mu leskne, ale vypadá mnohem starší než na šestnáct.
V posteli naproti leží Ocean, skrytý zrakům, ve změti prostěradel. Slyším, jak dýchá. Neklidně, přerývaně. Chci z něj stáhnout prostěradla, chci si být jistá, že tam je, ale Storm mě zadrží.
„Nech ho být,“ řekne. „To se ti jen zdálo.“
Po Valentýnu, Esther J. Endingová, Odeon, Praha, 2007, překlad Veronika Havlíková.
Napsat komentář