Útlé i ulítlé dílko islandského autora je pozoruhodným, i když ne nejnovějším počinem z ranku severské literatury. Pokud jste již něco „ze severu“ četli, nebudete překvapeni, uchváceni nejspíš ano. V této knize se totiž autor sugestivní vypravěčskou metodou vtělil do postavy svého bratra Pálmiho, který je tu nejen protagonistou, ale i vypravěčem svého života. Výsledkem je baladická próza, klikatě rozvětvená a těkající stejně jako Pálmiho duše postižená schizofrenií.
Tuto knihu věnoval autor památce svého milovaného bratra Pálmiho tím, že vzal na sebe jeho perspektivu a provádí nás jeho životem, jako bychom jej žili bezprostředně s ním. A není to vždy lehké – cesty života i vyprávění jsou tu přerušeny, tu zhmotněny v trýznivém tlaku skutečnosti, tu snově plesají, tu se noří do mučivě šedých končin. Gudmundsson se obdivuhodně dokázal vcítit do nalomené a psychickou nemocí pokroucené duše a vykřesal z ní to nejlepší.
„Jeho vzpomínky na reálné události, situace a přátele se snadno a jako na vlnách přehupují do Pálmiho vidění a halucinací „z druhého břehu“.“
Nečekejte nesrozumitelné bláboly šílencovy ani srdcervoucí výlevy schizoidního maniaka. Pálmiho svět se komíhá a zmítá jako vor, který si jako chlapec s kamarády postavil a na němž se islandští chlapci vydali vstříc mlze, zimě, větru a nejistotě mrazivého Atlantiku. Jeho vzpomínky na reálné události, situace a přátele se snadno a jako na vlnách přehupují do Pálmiho vidění a halucinací „z druhého břehu“. I jméno psychiatrické léčebny – Útes, ve které velkou část svého života přebývá, svým jménem symbolizuje moře. A také okraj; okraj společnosti i duševního zdraví.
To vše příběhu vtiskuje surrealistické rysy a onu zvláštní, Středoevropanovi těžko uchopitelnou severskou atmosféru. Není jednoznačně škarohlídská – přestože kostlivec schizofrenie a tragického konce chrastí svými hnáty po celý děj, nezabrání humoru ani groteskním momentům, aby se prodraly na světlo. Už jen proto si tato kniha zasluhuje čtenářskou pozornost. Pro kvalitu této prózy mluví i její překlad do čtrnácti jazyků a zfilmování vynikajícím islandským režisérem Frederikem Thórem Fredrikssonem.
Ukázka:
„Venku je zima. Někdy stojím sám ve tmě. Někdy ležím jako ostrov v ledovém moři a třesu se chladem. Baldvin, britský král, měl pravdu. Neopatroval jsem si své anděly. Už dávno popadali k zemi a ulámali si křídla a nyní bloumají chodbami tohoto prapodivného domu, kde dny plynou v netečné prázdnotě – všechno už je pryč, shořelo, ztratilo se. Venku je zima. Bílé hřbety vln se vzdouvají na moři, jež zčernalo a zcuchalo se jako vesmírná tma… Někdy se sněhobílé hory dávají přede mnou na pochod. Jednou jsem viděl, jak okolo mne kroužily čarodějnice na košťatech, to bylo ale na Silvestra a létaly rachejtle.“
Napsat komentář