Dan Brown – Anatomie lži

Ve svém třetím díle Dan Brown
neponechal nic náhodě. Od samého začátku knihy se rozhodl, že bude
čtenáře jen ohromovat. Že ho ke knize doslova přibije a nepustí, dokud
nevydechne úžasem nad poslední stránkou. Zahrnuje čtenáře přesně tím,
po čem touží, valí na něj záplavu detailů z prostředí tajných
služeb, NASA a Bílého domu, nabízí mu ohromné množství techniky
kosmického věku, že i James Bond jen tiše závidí. A čtenář hltá.
Dlužno dodat, že řeč je o čtenáři braku.

Brakovou literaturou ovšem není myšlena
literatura špatná. Vyjdeme-li z definice, že brak je masovým kulturním
produktem, který je vytvářen a regulován společenskou poptávkou, pak je to
pro Browna vlastně pochvala. Ostatně, jsou to právě autoři braku, kteří
neskrývají, že hodlají ohromit co nejvíce lidí, mimo jiné i kvůli
komerčnímu úspěchu, popularitě a velkým nákladům. Autor se
v Anatomii lži zkrátka trefil do gusta sobě i světovému
čtenářstvu.

V době, kdy před prezidentskými volbami může stávajícího prezidenta
zachránit jen napravená reputace Národního úřadu pro výzkum vesmíru, se
jako z udělání najde v Arktidě ohromný meteorit, který obsahuje
vesmírné zkameněliny. Důkaz mimozemského života, navíc potvrzený
vědeckými špičkami. A hned je u toho Rachel, dcera protikandidáta na
prezidentský úřad, senátora Sedgewicka Sextona. A také členové
zvláštní jednotky, kteří mají umělé komáry s kamerou a mikrofonem.
Ještě než se však Rachel stihne kousek od severního pólu rozkoukat, jsou
tu pochybnosti o pravosti vesmírné zkameněliny. A první
mrtví vědci.

Brown nenechá čtenáře vydechnout. Jakákoliv místa, kde děj neuhání
jako o život, jsou alespoň vyplněna popisem nejúžasnější techniky nebo
metod tajných služeb. A těch náhod, které jako z udělání zachraňují
hrdinům životy.

Kniha je, jako obvykle, úžasně
čtivá. Kazí ji způsob, jakým Brown zachází za hranici myslitelného.
Hrdinové už mají posledních pár minut života na utrhlé kře, když
najednou zrovna kolem pluje nejvybavenější americká ponorka.
V nejrychlejší stíhačce světa se prohání mladá dívka v lodičkách.
Zamračené obočí čtenářovo nad každou druhou kapitolou prostě knihám
nesvědčí.

Brown se také vyžívá v odbornostech všeho druhu. Proč ne, pak si je
ale měl ověřit a nečerpat ze školních časopisů. Nemusel by zakládat
napětí několika kapitol na nesmyslu, že žralok kladivoun je trouba, který
si člověka ve vodě nevšimne, ale pokud se plavec jen trochu škrábne a
utrousí kapku krve, je okamžitě sežrán. Stejně tak Helostoma temmincki
není vzácná čínská rybka. Je to obyčejná stříbrná rybka z Malajsie a
Indonésie a tak dále a tak dále. Na druhou stranu, autor svým
pseudovědeckým přístupem dokazuje, komu je knížka vlastně určena. Ten,
kdo si chce „jen počíst“, si knihu jistě užije. Že jsou takových lidí
po světě miliony, to už se ví.

Ukázka:

Než letadlo nabralo výšku a letělo vodorovně, Rachel už nebylo nejlíp.
Usilovně s snažila myslet na něco jiného. Shlížela na oceán
15 kilometrů pod nimi a najednou si připadala daleko od domova.
Pilot s někým mluvil vysílačkou. Hovor ukončil, vysílačku odložil a
stroj okamžitě šel do velkého záklonu doleva. Když pak Tomcat letěl
téměř svisle, Rachel cítila, že se jí obrací žaludek. Konečně zase
letěli vodorovně.
„Díky za varování, mistře,“ vypravila ze sebe Rachel.
„Omlouvám se, madam, ale právě jsem dostal tajné souřadnice místa, kde
se sejdete s ředitelem.“
„Můžu hádat?“ zeptala se.“Letíme na sever?“
Pilota viditelně zmátla.“Jak jste to poznala?“
Rachel vzdychla. Tyhlety piloty, odkojené počítači si člověk prostě musí
zamilovat. „Vy experte, je devět hodin dopoledne a slunce máme po pravé
ruce. Musíme letět na sever.“ V kabině bylo chvíli ticho. „Ano, madam,
letíme na sever.“
„Ale jak daleko?“
Znovu se podíval na souřadnice.“Necelých pět tisíc kilometrů.“
Rachel překvapeně zvolala: „Cože!“ Snažila s představit mapu, ale
nedokázala odhadnout, co by tak daleko na severu mohlo být. „Tam poletíme
čtyři hodiny!“
„Touhle rychlostí ano,“ potvrdil. „Takže se teď, prosím, držte.“

Než mohla zareagovat, roztažená křídla F-14 stáhl do polohy, v níž
kladou mnohem menší odpor. Rachel téměř okamžitě zase zapadla hluboko do
sedadla, protože letoun vyrazil kupředu tak závratnou rychlostí, že ve
srovnání s ní předtím takřka stáli. Do minuty dosáhli rychlosti skoro
2500 kilometrů za hodinu.

Dan Brown, Anatomie lži, Argo, Praha, 2008, překlad Jitka Fialová.