Carlos A. Aguilera – Teorie o čínské duši

Carlos A. Aguilera je
známý kubánský básník, prozaik a esejista, který byl nucen opustit Kubu a
odejít do exilu – Fidel Castro není milovník experimentální poezie ani
svobodných lidských postojů. Takže, co mohlo vést nejznámějšího
kubánského exilového autora k tomu, aby ve své próze zkoumal „teorii
čínské duše“? Jeho fantastická alegorická pouť čínským cirkusem se
pohybuje značně na hraně, ale co naplat, když si trpaslíci až příliš
vyskakují, musí se vzít do ruky bič…

Ukázku z Teorie o čínské duši přinesl výbor Zápisky
z mrtvého ostrova. Kubánská skupina Diáspora(s) (Fra, 2007), plný
text vychází česky až nyní. Aguilerova matka pochází z Číny, on sám
zde navíc prožil dětství, a tak se na první pohled až příliš exotické
spojení mezi Kubou a Čínou rázem objevuje v jiném světle. Autorovy
vzpomínky na dětství strávené v Číně se v knize objevují coby esence
dávných vzpomínek, které vystupují z mlhy zapomnění a mísí se v nich
tichý ironický smích, obdiv, ale i děs z obludnosti totality. Nuže,
nabízí se tu možná až příliš jednoduchý výklad Aguilerova textu –
alegorie totality naroubovaná na čínské reálie, která jako by skrytě
poukazovala na poměry na autorově rodném ostrově – to je ale až
příliš snadné a zavádějící. Carlos A. Aguilera je experimentátor,
který se ani ve své poezii nespokojuje s jednoduchými recepty. I jeho
prozaická kniha Teorie o čínské duši vypadá jako hlavolam, ke
kterému neexistuje žádný návod.

Ale popořadě. Knihu tvoří čtyři
části, především dvoudílná teorie o čínské duši, jakýsi
fragmentární deník-encyklopedie-cestopis po Číně, který je vyprávěn
z perspektivy naivního západního pozorovatele a je doslova přehlídkou
bizarností, výkladu „výdobytků“ totalitního režimu, jako jsou muzea
války, „hadí lidé“ ohýbající klouby do všemožných úhlů, pálení
hromad bavlníkových klíšťat až po svéráznou síť nekonečných silnic,
po které výpravu západních turistů vozí v rozhrkaném autě Velký
Mongol. Ve všech těch maketách čínských měst jako by se skrýval řád,
v němž i automobilová nehoda a skalpované hlavy jejích účastníků
zapadají do sebe jako něco zcela přirozeného (obzvlášť v oblasti Jižní
zatáčky v Luan-pcho). Bizarní zákazy systému se mísí s tisíciletou
tradiční kulturou (mnohdy absurdnější než systém sám) a vytvářejí
něco, co z určitého pohledu funguje dokonale – a nejděsivější
(samozřejmě ze „západního“ pohledu) je to, že sami domorodci takový
systém chápou jako přirozený. „Kde existuje měřítko, podle něhož
bychom měli my, lidé ze Západu, někoho soudit?“, jako by se ptal
Aguilera.

I když se Aguilerův text pohybuje na samé mezi toho, co ještě lze
považovat za nadsázku, ve zběsilých konturách jeho fantaskního
vyprávění lze vysledovat detailní a zajímavé postřehy, záblesky
upřímnosti, kdy lze věřit tomu, co se v knize říká (a takových momentů
není v této mystifikaci příliš mnoho). Například ona titěrná
dokonalost čínského umění spočívá v „dosažení nejvyššího
stupně jemnosti při opakování stále stejné věci“ – lze ale tuto
premisu aplikovat na celou společnost? „Tohle všechno ovšem není
třeba číst s hrůzou. Obyvatelé Pekingu jsou velmi flegmatičtí lidé a
rádi pojímají svůj život, jako by to byla hra s mnoha zápletkami. Spíš
než trýzeň probouzejí tyto soudy ‚touhu po kontinuitě‘.“

Asi nejvíce paralel a narážek na postavení spisovatele v totalitním
režimu nabízí experimentální povídka Jatka, kde se nůžky mezi
„západní“ a „čínskou“ mentalitou rozevírají nejvíc. Děj,
respektive zpráva „západní“ vyšetřující komise se točí okolo
perzekuovaného čínského spisovatele (který možná disidentem není).
Figury kartonových kovbojů s dírami místo očí, které mají čínského
disidenta provokovat na střeše protějšího domu, „kterými se podle
našich předpokladů někdo určitě měl dívat“, jsou dokonalou
ilustrací paranoie šířící se na všechny a všechno, na celé Aguilerovo
vyprávění. Míra hravosti a sarkasmu má téměř halucinační efekt –
čemu jsi ochoten uvěřit, čtenáři?, ptá se nás tato kniha. Dobře si
odpověď rozmyslete, „jejich“ oči a uši jsou všude.

Na tenké hranici mezi
blahosklonným pochopením pro totalitu (nebo hořkým ironickým smíchem,
těžko posoudit) se Aguilera pohybuje i v poslední povídce nazvané
Široké srdce Západu. V této povídce německý filmař natáčí
snímek, v němž vystupují zakrslí čínští občané, tj. skupinka
alkoholiků, gamblerů a vrahů, na které prostě nemůže platit nic jiného
než tvrdá ruka – to je ovšem myšlenka svůdná i nebezpečná zároveň.
Stejně jako západní podezíravé pohledy, které i v těch
nejobyčejnějších lidských úkonech hledají skrytý řád a tajemnou ruku
Systému. Ovšem rezignovat jako věznění obyvatelé japonské kolonie
v jedné z povídek, kteří „se chovali klidně jako zvíře, které
ví, že pokud má nějaká výchova nést ovoce, musí bolet“, je
možná horší než hledat na obyčejných čínských jatkách stopy po
špionech. Teorie o čínské duši tak neotřele paroduje totalitní
systém, ale na druhou stranu klade otázky i nám, „západním“
pozorovatelům a ptá se po možnostech a mezích naší objektivity a vůbec
naší kompetence soudit. Tím vším provokuje možná víc, než jsme
ochotni unést.

Českému vydání by slušelo závěrečné slovo, které by text pomohlo
zpřístupnit širšímu počtu čtenářů a uvedlo ho do patřičného
kontextu, takto zůstává v první řadě lahůdkou pro hispanisty, což je
docela škoda. Navíc, v stručné biografické poznámce není ani slovo
o čínském původu autora (ne že by to pro zážitek z četby bylo nějak
zásadní, ale proč tuto informaci čtenáři neposkytnout?).

Ukázka:

Když se náklaďák rozbije nebo mu prasknou pneumatiky, mniši si ho
bez jakékoli pomoci opraví. Podle Velkého Mongola jsou špatní řidiči a
dobří mechanici, způsobili stovky nehod a na silnici vytvářejí krajně
nebezpečné situace. Dodnes se vzpomíná na den, kdy jeden z těchto mnichů
usnul, zabil čtrnáct dětí, když se prořítil školou v oblasti Ši, a
uprchl, zatímco socha Buddhy – usměvavá – spadla z náklaďáku a
tyčila se uprostřed krve a nářků. Od té doby na to místo putují tisíce
věřících; říkají mu „Buddhův pobyt v Ši“.

Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši, Agite/Fra, Praha 2009, překlad Petr Zavadil.