Narodili se dvěma
prostitutkám ve stejnou noc, ve stejném okamžiku, ve stejném nevěstinci. On
jako znetvořené dítě s pahýly místo rukou, ona jako „zdravá
holčička s ořechovýma očima a řídkými hedvábnými vlasy“.
Jejich osudem se měla stát láska. Nejen o tom je Vallgrenův strhující
román jednoduše nazvaný Příběh podivuhodné lásky.
Ačkoliv je děj románu současného
švédského spisovatele Carla-Johana Vallgrena zasazen do Východního Pruska
19. století, od počátku se příběh stává fantastickou pohádkou, kde se
atributy konkrétní historické skutečnosti zcela přirozeně mísí
s nadsmyslovým světem paranormálních jevů. Už tolikrát zpodobený svár
lásky a nenávisti dostává ve Vallgrenově podobu fantasy žánru, jenže
tam, kde se jiní spoléhají na nadpřirozenou moc, objevuje Vallgren stejně
silnou, ne-li silnější moc lidských citů. Znovuobjevit a hlavně přiznat
si jejich sílu však stojí velké úsilí, bolesti, přemáhání a ve
Vallgrenově příběhu také hodně životů.
Tím hlavním hrdinou je v Příběhu podivuhodné lásky těžce
postižený mladík Hercule Barfus: „Jeho ruce vnímaly to, co jeho mysl
vnímat nechtěla: výrůstky, hrboly, znetvořený hrudník, naznačující,
že dítě nemá plně vyvinuté plíce. Všiml si, že záda jsou porostlá
černými chlupy, nebo spíš srstí, stejně hustou jako srst kůzlat. Spíš
než člověk, pomyslel si, je to zvíře.“ Hercule se narodil jako
hluchoněmý, ale veškeré smysly, které mu schází, dokáže kompenzovat
zvláštní schopností „mimosluchového slyšení“. Hercule je schopen
nahlížet do myšlenek druhých, dokáže je svým vnitřním hlasem
ovlivňovat, odkrývat uvnitř lidí zdroj zla.
Prostřednictvím vyprávění se odhalují nejskrytější zákoutí
lidské mysli.
Jediným člověkem, který je schopen jeho „vnitřní hlas“ slyšet, je
Henrieta, dívka, se kterou je jeho osud spojen od narození. Je jasné, že
když se jejich osudy násilně rozdělí, někdo musí být potrestán.
A protože zlo ve Vallgrenově románu není iracionální silou, ale je
bytostně ukryté v lidech, přičemž je tu někdo, kdo toto zlo umí odhalit,
je zaděláno na téměř thrillerovou zápletku.
Hercule se vydává na pouť labyrintem světa, dostává se na zvláštní
místa, setkává se s bizarními lidmi, zažije četná příkoří, přitom
jeho cesta má jediný cíl: nalézt ztracenou lásku. Cesta samotného
vyprávění je stejně pestrá jako hrdinovy osudy. Občas Hercula opouštíme
téměř v okamžiku jeho smrti, aby se o pár let (a o pár stránek dál)
vynořil na jiném místě, aniž bychom se z knihy dozvěděli, jak se mu to
podařilo.
Detaily vůbec nejsou tím hlavním, co bychom měli ve Vallgrenově
příběhu pedantsky sledovat. Stačí jen skládat mozaiku vyprávění do
sebe, dávat si do souvislosti pohyby v textu, utkaného z téměř
hypnotických milostných monologů, snů, dopisů a těkavých procházek
minulostí řady postav. I tím je budován účinek přirozeně stoupajícího
napětí, v němž se hlas hlavního hrdiny v proudu vyprávění vytrácí a
zase objevuje, aby se na konci knihy obnažila krutá pravda. Prostřednictvím
vyprávění se odhalují nejskrytější zákoutí lidské mysli.
Revolta osudem těžce zkoušeného hrdiny má jediný cíl: znovuobjevit
bezelstnou víru v prostý lidský cit, v lásku, ve víru v člověka.
To, co se děje na povrchu
románového vyprávění, je jen záminkou pro to, co se děje uvnitř
příběhu samotného. Svár lásky a nenávisti vyrůstá v monumentální
metaforu humanismu, v znovuobjevovanou a stále zkoušenou sílu člověka
čelit zlu vlastními silami. Je příznačné, že hrdinou, který je tím
prvním, který tuto cestu uskuteční, je postižený mladík. I on chybuje,
i on musí hledat cesty – toto hledání je pravým smyslem veškerého
lidského konání. Žádný Bůh nemá v Barfusově světě své místo,
naopak, ztělesněním institucionálního zla je v Příběhu podivuhodné
lásky právě katolická církev se svými dogmaty a nevyčerpatelnou
zásobou předsudků. Revolta osudem těžce zkoušeného hrdiny má jediný
cíl: znovuobjevit bezelstnou víru v prostý lidský cit, v lásku, ve víru
v člověka.
I když je tento román několikátou variací legendy o krásce a
netvorovi a v jeho pozadí stojí klasický pohádkový souboj dobra a zla, ve
kterém láska zvítězí nad nenávistí, ze všech obvyklých klišé se
vymyká svým zacílením na motivy fyzického postižení. Styl vyprávění se
v mnohém podobá tomu, jak podněty vnějšího světa, resp. světa
vyprávěného příběhem, dokážou zpracovávat právě ti, kterým některé
smysly chybí, což ale vůbec neznamená, že by neměli některé navíc.
Mimosmyslové vnímání, intuitivní komunikace a otevřenost vůči pocitům
ostatních může být výsada těch, kteří s námi nemohou komunikovat
běžnými způsoby. Když ne nic jiného, tak alespoň toto je hlavním
poselstvím Vallgrenova románu.
Hodnocení: 100 %
Ukázka:
Vypadalo to, jako by se stal neviditelným. Lidé si ho skoro
nevšímali. Přespával na hřbitovech, protože už patřil k nebožtíkům.
Byl příliš slabý na to, aby dokázal žebrat. Dostával halucinace z hladu,
přepadaly ho myšlenky, které neexistovaly nebo se nacházely tak daleko, že
by je neměl vnímat. Navštívil ho Julian Schuster. U jeho hrobu držel
latinskou řeč inkvizitor del Moro. Ze Swedenborgova nebe se mu smála
hraběnka Tavastestiernová. Ze škarpy, ve které ležel, uviděl, jak
z kočáru vystupuje anděl. Měl šaty z bílého atlasu, v ruce slunečník
a žluté glazé rukavice mu sahaly až k loktům. Vyzařovalo z něj světlo,
když se nad ním sehnul a zašeptal:
Hercule… jsi to opravdu ty?
Tehdy ucítil, jak se do něj vrací život, z jakéhosi pramenu mimo tento
vesmír. Ten anděl byl dívka, kterou polovinu života hledal.
Carl-Johan Vallgren, Příběh podivuhodné lásky,
Dybbuk, Praha, 2008, překlad
Zbyněk Černík.
