Označovat knihu Candance
Bushnellové Dům na Páté avenue za román je přinejmenším dosti
ambiciózní tah vydavatele, a to i když mluvíme o autorce předlohy
k veleslavnému a společensky přelomovému seriálu Sex ve
městě. Ve skutečnosti jde spíše o slabou telenovelu v tištěné
podobě, kde se do strany sto nestane prakticky nic. Napne-li ale čtenář
veškerou svou motivaci a odhodlání a knihu nakonec dočte, o to víc se sám
sebe bude ptát, proč to vlastně dělal?
V hlavní roli veškerého dění
je luxusní bytový dům na Páté avenue číslo 1 a jeho obyvatelé, vesměs
více či méně životem znudění snobové, co se rádoby oduševněle rýpou
ve svých malých ušmudlaných osudech, jež samozřejmě považují za
fatálně nešťastné. Každý zoufale čeká na dobu, kdy konečně pocítí
upřímné štěstí: potká životní lásku, vydělá ještě víc peněz,
koupí si větší byt s úchvatnějším výhledem na New York City nebo
alespoň naštve souseda svým do detailu promyšleným pokrytecky povýšeným
chováním. Nikdo si tu nepřipouští sebemenší odpovědnost za své
životní naladění ani možnost něco s ním aktivně dělat.
Upřímně vzato: není to špatné prostředí pro lokaci společenského
románu, jenom kdyby byla kniha napsána s názorem nebo alespoň nějakým
skutečným dějem. „Román“ Dům na Páté avenue postrádá
oboje. Chybí promyšlenější zápletka i jakýkoliv náhled na věc.
Větších zvratů se čtenář v chabém příběhu nedočká, a tak si musí
vystačit s barvitě chytlavým líčením prostředí amerických milionářů
a multimilionářů, to jediné se totiž autorce do 433 stran podařilo
poměrně umně natěsnat. Co ale vlastně s tím, když jen ploše popisuje
morálně prázdné manýry penězi a mocí vykastrovaných individuí, která
označuje za jakousi elitu. S těmi by se měl čtenář ztotožnit? Autorka si
to asi myslí…
Případný čtenář, či asi spíše čtenářka, se tak vlastně v knize
setkává s nezvyklým problémem: autorka umí formálně psát, dokonce
dobře psát, ale vlastně moc nemá o čem.
Kniha je členěna do prologu a
pěti dějství. Odkazuje tedy ke klasickému dělení antického dramatu,
vzhledem k obsahu této literární novinky ale jde o skutečně příliš
odvážný, a tak vlastně prázdný nápad s efektem plus minus nula.
Co nelze Bushnellové upřít, je schopnost čtivě psát. Pohybuje se
v prostředí, které dobře zná, vypichuje překvapivě charakteristické
detaily, zajímavé paradoxy, často používaná klišé i ve zmíněné
sociální vrstvě donekonečna opakované situační modely. Případný
čtenář, či asi spíše čtenářka, se tak vlastně v knize setkává
s nezvyklým problémem: autorka umí formálně psát, dokonce dobře psát,
ale vlastně moc nemá o čem. To se v knihách pro ženy stává jen
skutečně málokdy.
Hodnocení: 18 %
Ukázka:
Billy Litchfield míjel Jedničku nejméně dvakrát denně. Kdysi měl
psa, bílého jemnosrstého irského teriéra – dar od paní Houghtonové,
které chovala irské jemnosrsté na svém sídle kdesi u Hudsonu – a ten
vyžadoval dvakrát denně venčení na psím plácku v parku na Washingtonově
náměstí. Billy, který bydlel na Páté severně od Jedničky, si od té doby
zvykl procházet kolem domu v rámci pravidelné tělesné aktivity. Dotyčný
dům, úchvatná budova z hnědých cihel a světle šedého vápence
s klasickými liniemi typického art deco, byl jednou z jeho milovaných
pamětihodností, a Billy, který vykročil jednou nohou do nového tisíciletí
a druhou uvízl v mytické kavárenské společnosti, jej odjakživa obdivoval.
„Mělo by být jedno, kde člověk bydlí, pokud bydlí slušně,“ řekl si
v duchu, přesto by se v Jedničce býval usadil k smrti rád. Snaží se
o to už pětatřicet let, a zatím neúspěšně.
Candance Bushnellová, Dům na Páté avenue, BB/art, Praha, 2009,
překlad Jiřina Stárková.
