Některé věci nejsou takové, jaké se zdají a jaké by měly být. Kromě našeho světa je tu ještě jeden – za obrazovkou televizoru vypojeného z elektřiny. Někdo spí celé dny a někdo nemůže spát vůbec. Japonec Haruki Murakami si zřejmě uvědomil, že jeho předchozí knihy si byly vzájemně velice podobné, a rozhodl se změnit styl. Důkazem této proměny je jeho nový román Afterdark.
Spisovatel, překladatel, držitel Ceny Franze Kafky a majitel jazzového baru v Tokiu v jedné osobě se vzdal svých typických hrdinů – dobře postavených mužů středního věku. Změnil i zápletku, kterou bývalo setkání hlavní postavy s „tou pravou“, a závěr – odchod nebo smrt milované ženy, jak jsme je znali z knihy Na jih od hranic, na západ od slunce nebo z Norského dřeva. Jako své nové téma zvolil vztah dvou sester, zpracovaný netradičně už jen tím, že sestry se v celém příběhu téměř nepotkají a vůbec spolu nepromluví. Zápletka je ale docela jasná: jedna sestra je krásná a oblíbená, druhá zamlklá a trpící nedostatkem sebevědomí. Která z nich té druhé závidí a co – to je jedna z hlavních otázek, které jsou v příběhu položeny.
Román má charakter filmového scénáře, který zpočátku sice překvapí a upoutá, ale postupně se stává nepříjemně strohý. Vypravěč nahrazuje oko kamery a snaží se vzbudit dojem, že i čtenář má jednotlivé scény příběhu před očima, chtěl by zasáhnout do děje, ale nemůže. Toto neobvyklé zpracování spolu s fantastickými prvky (netypická je role televize, která slouží nějaké vyšší síle jako bariéra mezi dvěmi rozdílnými prostředími pro život, mezi nimiž může být člověk proti své vůli přenášen) se možná snaží zastřít fakt, že příběh není příliš silný ani originální, byť téma sourozeneckých vztahů je blízké všem kulturám.
Kniha nás zavádí do světa japonských vysokoškoláků, obchodníků se ženami a lidí, kteří se léta před něčím skrývají a utíkají. Na to, že se všechno odehraje během jediné noci, je událostmi a zvraty opravdu nabitá. Možná až příliš. Mnoho příhod, z nichž některé, jak se zdá, hlavní příběh nerozvíjejí, vyznívá do ztracena. Celou dobu čekáte, kdy se jejich význam osvětlí, ale nedočkáte se. Kapitoly jsou přesně časově vymezeny, což rychlý spád děje ještě podtrhuje.
Prolínání příběhů nejen obou sester, ale i dalších postav, udržuje čtenáře v napětí a nutí ho nepřestávat obracet stránky a dál nedočkavě hltat slova a věty. Kouzlo příběhu se ale po přečtení nenápadně vytrácí. Za pár měsíců si na jména postav a detaily děje pravděpodobně nevzpomenete. Zbude jenom pocit, že to bylo napínavé čtení, od kterého jste se nemohli odtrhnout.
Související články
Ukázka:
Na dvou houpačkách v liduprázdném nočním parku sedí vedle sebe Mari a Takahaši. Takahaši pozoruje Mari z profilu. Na tváři má výraz, který naznačuje, že něčemu dobře nerozumí. Pokračuje předchozí konverzace.
„Jak to nechce se probudit?“
Mari neříká nic.
„Co tím chceš říct?“ ptá se Takahaši.
Mari se mlčky dívá k zemi, jakoby se nemohla rozhodnout. Na tohle vyprávění ještě není dost připravená.
„Hele nepůjdeme se trochu projít?“
„Jasně, jdeme. Chození je dobrá věc. Choď pomalu a pij hodně vody.“
„A to je zas co?“
„To je mý životní heslo. Choď pomalu a pij hodně vody.“
Haruki Murakami, Afterdark, Odeon 2007, přeložil Tomáš Jurkovič
