Stejně jako loni a jako
čtrnáctkrát předtím se i letos do pražského Průmyslového paláce,
amputovaného nedávným požárem o levé křídlo, nastěhovaly desítky
nakladatelství domácích i zahraničních a vůbec stovky lidí, kteří
mají co do činění se slovem psaným i mluveným. A stejně jako loni je tu
tříšť dojmů, zážitků a zajímavých chvilek ze sobotního programu
15. ročníku veletrhu Svět knihy.
Na místě shořelého pavilonu nyní stojí provizorní stanová hala, ale
pro veletržního návštěvníka to neznamenalo žádné komplikace, tedy
kromě podivného „opičího odéru“ (paradoxně zde byla mimo jiné
umístěna výstava fotografií o „gorilím projektu“ Odhalení…), který
však byl brzy vystřídán klasickým nedýchatelnem.
Čestným hostem byla letos na
veletrhu literatura Ruska, která se prezentovala obřím stanem s desítkami
knih původní tvorby, včetně řady mladých autorů, o jejichž tvorbě má
tuzemský čtenář minimální představu. Současné literární Rusko má co
nabídnout, ovšem českých překladů je poměrně málo. Svědčí o tom
i fakt, že největší hvězdou na festivalu byl známý autor sci-fi Sergej
Lukjaněnko, tedy zástupce navýsost žánrové literatury.
Není v lidských silách být na dvou místech zároveň, proto je
namístě subjektivní výběr z programu, který byl i letos poměrně
bohatý, ale některá „ale“ tu jsou. Hned o desáté začínal na třech
místech zajímavý program – setkání s bulharským spisovatelem
Georgi Gospodinovem (mimo jiné autorem povídkové knihy
Gaustin neboli člověk s mnoha jmény), představení nového románu
Pátý rozměr spisovatele Martina Vopěnky (vydává Kniha Zlín) a debata o významu
trutnovského hudebního festivalu s představením filmu Czech Woodstock.
Dimitru Tepeneag o své knize mimo jiné řekl, že si neumí představit,
jak „těžké je tu dvěstěstránkovou knihu přečíst“.
Nakonec jsem se vypravil na poslední zmíněnou akci a společně
s I. M. Jirousem vystoupal po schodech do Veletržního kina,
kde jsem se připojil k dalším pěti naslouchajícím. Rekord nejnižšího
počtu lidí, pro které kdy I. M. Jirous četl, tedy nebyl překonán (3
lidé), navíc František „Čuňas“ Stárek začal vyvolávat z balkonu
mezi trousící se návštěvníky: „představení českého
undergroundu!!!“, takže se nás přece jen sešlo o trochu víc.
Stárek zavzpomínal na první ročník festivalu, kde kvůli perzekuci stran
„orgánů“ nakonec hrál „jenom jeden kluk na kytaru“, zmíněn
byl také projekt Ústavu pro studium totalitních režimů nazvaný Historie
českého undergroundu. I. M. Jirous zrekapituloval důvody svých vazeb, bez
mrknutí oka vysypal z rukávu trojici básní ze svých Labutích
písní, „česká Janis Joplin“ Dáša Vokatá proložila slovo dvěma
písněmi a neustále fotografující režisér Oliver Malina Morgenstern
zmínil svou inspiraci legendárním dokumentem Woodstock, aby následoval
patnáctiminutový fragment z dokumentu, který nejlépe charakterizovala matka
asi pětiletého dítěte, která si zřejmě spletla sál a své ratolesti to
komentovala slovy: „Pojď, to není pro děti.“, aby se za chvíli
na obrazovce objevil sám obnažený Mistr.
Rumunský autor Dimitru
Ţepeneag pokřtil na stánku Rumunského institutu překlad své knihy
Hotel Europa (vydal Dybbuk)
pojednávající o návratu rumunského emigranta z francouzského exilu do
vlasti, což sám Ţepeneag zažil na vlastní kůži, když do Rumunska přijel
v kamionu plném léků a lidé ho zde prý začali nadšeně vítat „Hello
USA“: „No, tak jsme jim taky mávali a oni nás považovali za
Američany,“ líčil zajímavé okamžiky s vtipným nadhledem
Ţepeneag, z kterého se stal významný překladatel do francouzštiny.
O své knize mimo jiné řekl, že si neumí představit, jak „těžké
je tu dvěstěstránkovou knihu přečíst“. Bez ohledu na autorovu
skromnost je to jistě kniha hodná pozornosti.
Na české literární scéně se po delší době objevila zbrusu nová
literární skupina pojmenovaná Hlava nehlava!, skládající
se z bývalých studentů Literární akademie J. Škvoreckého, kterou na
veletrhu představila zakladatelka Ivona Březinová. Seskupení už má za
sebou dva úspěšné projekty: sbírku dobrodružných povídek Tisíc
jizev a knihu hororových příběhů Zuby nehty, čerstvým
počinem je knížka detektivních příběhů Ruce vzhůru. PR tvář
mají zvládnutou dokonale, teď jde jen o to, čím je jejich tvorba osobitá
a čím se liší na už tak přeplněném trhu literatury pro dětského
čtenáře, na kterého se seskupení soustředí především. Jen škoda, že
právě dětských čtenářů na čtení první povídky Jiřího Holuba
nazvané Chichichi (četla Zuzana Frantová) příliš nebylo a i já
jsem se musel záhy rozloučit, takže když už jsem se měl konečně
dozvědět, co tajemného vystrkuje prsty z koupelnové výlevky za zvuků
„chichichi“, musel jsem se přesunout do Literárního sálu.
PR tvář má literární skupiny Hlava nehlava! zvládnutou dokonale, teď
jde jen o to, čím je jejich tvorba osobitá a čím se liší na už tak
přeplněném trhu literatury pro dětského čtenáře.
Zde se do diskuze nad situací
literatur střední a východní Evropy pustil moderující chorvatský
spisovatel Roman Simić, litevský básník Eugenijus
Ališanka, Lotyš Pauls Bankovskis a Slovinka
Polona Glavanová. Škoda, že se diskuze neúčastnil žádný
z domácích spisovatelů, ale i tak se účastníci shodli na tom, že je
těžké mluvit o středo-, východo- či západoevropské literatuře. Hned
v úvodu tak diskuze popřela samu sebe a nevím, jestli si někdo odnesl jiný
dojem. Asi nejzajímavěji mluvil Bankovskis (kterému právě
v nakladatelství Argo vychází román
Čeka, bomba a rokenrol), který trefně definoval, že „Střed
Evropy je tam, kde stojím.“ Rovněž Ališanka se přiklonil k názoru,
že není třeba vytvářet představu střední či východní Evropy jako
„rezervaci pro Apače“. A s tím se i účastníci diskuze
rozešli.
Na besedu se slovenským spisovatelem,
novinářem a scenáristou Máriusem Kopcsayem dorazilo všeho
všudy sedm lidí, a protože nakladatelství Kniha Zlín ponechalo autora svému osudu a
vybavilo ho jen balíkem vlastních knih, pojal Kopcsay padesátiminutovku
s nadhledem jako sebeprezentaci. Kopscay je na Slovensku poměrně populární
autor a jeho knihy sice nejsou nic pro hloubavé intelektuály, ale naopak
vynikají smyslem pro absurdní humor, jak o tom názorně přesvědčil
úryvek z loni vydaného (zatím pouze na Slovensku) románu
Mystifikátor, který je parodií na konspirační a mystifikační
teorie stylu Dana Browna atp. Autor přečetl vtipnou ukázku z českého
překladu knihy Ztracené roky, zodpověděl všetečné dotazy dvou
profesorek z pražské slovakistiky ohledně slovensko-českých překladů
(těžkosti s překladem jména jedné postavy z povídkové knihy
Zbytečný život pojmenované Čurik, v českém překladu Čuřík)
a už byl pomalu čas prodrat se skrze nadšené účastníky právě skončené
prezentace nového překladu Bible 21. století, na autorské čtení
Olgy Tokarczukové z jejího románu Běguni (Host).
Nad smysluplností některých besed zůstává kvůli absenci českých
zástupců poněkud rozporuplný pocit. Proč nevyužít příležitosti
konfrontovat názory na evropskou literaturu domácích autorů s těmi
zahraničními právě na podobné akci?
Autorské čtení Olgy Tokarczukové to tedy tak úplně nebylo, protože
z českého překladu četl překladatel a autorka pouze komentovala
jednotlivé fragmenty textu, a jak sama přiznala, každé čtení je jiné,
protože záleží na tom, jakou mozaiku ze svého textu složí. Na celém
příběhu ji podle vlastních slov nejvíce zaujala konzervace času,
nezajímala ji místa, ale fenomén člověka v pohybu. Kvůli svému románu
prý strávila tři dny v moskevském metru a snažila se zde hledat skutečné
Běguny, tedy sektu, jejíž účastníci musí žít stále v pohybu,
„ale asi jsem je nepotkala. Byli tam sice lidé, kteří vystoupili na
konečné a zase se vraceli zpět, ale myslím si, že to Běguni
nebyli,“ doplnila zajímavé okolnosti ke svému románu. Běguni by
nicméně měli stále existovat, stejně jako je prý pravdivý příběh
o holandském lékaři Filipu Verheyenovi, jenž zkoumal anatomii vlastní nohy
naložené v lihu, jehož příběh v románu tvoří jednu z vyprávěcích
rovin. Spisovatelka prý jeho životní příběh nalezla při svém pobytu
v Holandsku.
S Olgou Tokarczukovou jsme se
přesunuli na závěrečnou besedu věnovanou mezinárodnímu povědomí
o současných evropských literaturách, což měla být asi
nejzajímavější diskuze celého dne. Nico Helminger
z Lucemburska promluvil o těžké situaci autorů píšících
v lucemburském jazyce, jejichž díla se překládají jen do němčiny a
francouzštiny, a podivil se nad tím, jaký úspěch měla v Rusku antologie
lucemburských básníků, na což navázal zástupce ruské literatury
Jevgenij Popov. Ten s lítostí konstatoval, že v Rusku je
povědomí o současné evropské literatuře mizivé a omezuje se pouze na
úspěšné komerční tituly autorů, jako je Paolo Coelho. Rusové tak
neznají ani díla O. Tokarczukové, ani Petera Esterházyho. Tokarczuková
uvedla, že do angličtiny má přeloženou pouze jednu knihu, a svůj úspěch
v České republice skromně připsala především překladatelům:
„It’s not my business.“ S konstatováním důležitosti role
překladatelů pro malou zemi, jakou je ta naše, jsme se také se sobotním
programem letošního ročníku veletrhu rozloučili.
Program byl letos přece jen o něco skromnější, ale příčin může
být více a těžko spekulovat nad důvody. Nad smysluplností některých
besed zůstává kvůli absenci českých zástupců poněkud rozporuplný
pocit. Proč nevyužít příležitosti konfrontovat názory na evropskou
literaturu domácích autorů s těmi zahraničními právě na podobné akci?
Je to snad tím, že nikdo ze současných českých spisovatelů nemá
k tématu evropské literatury co říct? I přes svou velikost zůstávají
rozměry největšího domácího knižního veletrhu v rozumných, téměř
„rodinných“ mezích. Jistě, komercí a reklamami se to zde jenom hemží,
malí nakladatelé se střídají s velkými, kteří si mohou dovolit hostesky
atd., ale veletrh dělají hlavně lidé a spisovatelé. Kde jinde můžete
společně s Václavem Cílkem listovat knížkami u stánku
nakladatelství Karolinum, míjet
se s Jáchymem Topolem postávajícím s kelímkem piva před
stánkem nakladatelství Atlantis nebo
stát frontu před automatem na kávu s Ludvíkem Vaculíkem?
Příští rok by se na veletrhu měla prezentovat literatura Polska, takže
prozatím nezbývá nic jiného, než se těšit na příští ročník.
Napsat komentář