Americký spisovatel Robert Fulghum poctil svou návštěvou Hradec
Králové. Spolu s ním přijela do Hradce Králové i jeho žena. Stalo se
tak 4. června v Knihovně města Hradec Králové, kde se v podvečer setkal
se svými příznivci a pohovořil s nimi o jeho posledních dvou
publikacích, jejichž ústředním tématem je tango. O této besedě se nikde
dopředu neinformovalo, jelikož přáním Roberta Fulghuma bylo přijet do
Hradce Králové v tichosti, bez médií a odpočinout si ve společnosti
čtenářů a příznivců jeho knih.
R. Fulghum: „Jste stejně cáklí jako já“
Mokro v botách, v ruce deštník a v tašce knížku na podepsání.
Spěcháme do místnosti plné lidí, kteří možná stejně jako my mají
mokré boty, možná stejně jako my úplně přesně nevědí, jen tuší, co
je čeká, možná se také dozvěděli o tomhle setkání spíš
neočekávaně a náhodou a možná – jenom možná – mají v tašce
knížku „Možná, možná ne“. Cílem je totiž setkání se spisovatelem a
„lidovým filozofem“ Robertem Fulghumem.
Tvorba Roberta Fulghuma je v České republice známá snad téměř
notoricky, především její starší část představovaná řadou sbírek
drobných úvah a nevšedních postřehů o docela všedních věcech,
z nichž první, „Všechno, co doopravdy potřebuju znát, jsem se naučil
v mateřské školce“, v roce 1991 pro nakladatelství Argo přeložil
Jiří Hrubý. Od té doby vyšlo dalších 15 Fulghumových knih, nové
i reedice, soubory krátkých příběhů z vlastního života i života
lidí kolem, následně i romány. Poslední z nich „Vzpomínky na jedno
dobrodružství“, v němž se opět vrací ke své cestě do Argentiny za
tangem, přijel autor představit se svou ženou Willow Baderovou, autorkou
obrazu, který můžete vidět na obálce nejen této knihy. Při své již
desáté návštěvě České republiky se také v sobotu 8. června
v Divadle ABC zúčastní slavnostní premiéry divadelní adaptace knihy
„Drž mě pevně, miluj mě zlehka“.
Vysvětlit oblibu Fulghumových knih je snadné, a přesto mírně
ošemetné. Fulghum ve své lidové filozofii popisuje situace, které známe,
jsou nám blízké, jsou každodenní. Dokáže vyjádřit něco úplně
samozřejmého neobyčejně, ale přitom jednoduše. Umí vyzvednout odstíny,
které nejsou přímo nové, jsou nám známé, ale dosud pro nás byly
nezřetelné. Brát do ruky jeho knihu může někdy být stejné, jako když
o radu podvědomě žádáte právě toho, který vám nejspíš vaše již
zrozené rozhodnutí pomůže přivést na světlo poznání. A proto si ho
můžete oblíbit jako přítele, že v tom, co říká, najdete souznění,
kousek sebe. A současně víte, že to, o čem mluví, není fikce, ale odraz
reálné zkušenosti.
Když má Fulghum sám říct, proč jsou zde jeho knihy tak oblíbené,
směje se pod vousy a říká, že za to může překladatel, literárně
zdatnější než on sám. Humor a zájem spíše o druhé jsou pro něj
typické. My jsme se přišli podívat na něj – a on si nás, své publikum,
své čtenáře nejdřív vyfotí, aby bylo jasné, že on se přijel podívat
na nás, i když jsme z malého města, kde „nic není“, kromě sta tisíc
lidí, kteří přece čtou knihy – a to je tradice, která je zde přece
o 500 let déle, než existuje jeho rodná země, jak sám říká. Knihu vám
podepíše, ale nebude vám z ní číst s tím, že je spíš vypravěč a
že i na nás záleží, jak ten večer dopadne. Jediný strach statečného
českého národa, totiž promluvit či položit dotaz na veřejnosti, jak to
sám nejdřív definoval, překoná prohlášením, že je bratrancem Járy
Cimrmana.
Vtipný nadhled a laskavý jiskřivý humor, který zvlášť u nás začal
být považován za zdevalvovaný, nejsou v jeho knihách plánovitě, ale
protože ten pán takový prostě je. V jedné hodině vám poví, jak
zapomněl na své dnešní 76. narozeniny, jak se v plzeňské ZOO pozdravil
s nosorožčicí, jaký je recept na dobré manželství, jak mu argentinská
cikánka z karet předpověděla, že ještě najde lásku, která si, mladá,
krásná a talentovaná nakonec spíš našla jeho, jak některým
z nejzestárlejších lidí, které zná, je jen něco přes třicet…
A nakonec vám předvede tango, protože člověk nikdy není starý na to, aby
se naučil tančit.
Když pak jdete domů, v ruce deštník, v tašce podepsanou knížku,
kaluže už vás tolik netrápí. Pokud snad mezi nimi zrovna neprotančíte,
skončíte přinejhorším stejně cáklí jako ten šikovný pán, co jste se
s ním dnes tak pěkně nasmáli.
Autor textu a fotografií: Mgr. Terezie Hušková
Napsat komentář