Dnešní hudební svět je plný crossoverových projektů, které míchají
ledacos s kdečím. Do podobných vod se nedávno pustila také Schola
Gregoriana Pragensis, soubor známý a uznávaný na poli historicky poučené
interpretace gregoriánského chorálu.
Určité pokusy překročit hranice dávných liturgických zpěvů učinila
Schola Gregoriana Pragensis už dříve díky spolupráci s nedávno zesnulým
skladatelem Petrem Ebenem, otcem uměleckého vedoucího Scholy Davida Ebena. Na
své zatím poslední nahrávce se ovšem vydala zcela mimo gregoriánskému
chorálu vlastní středoevropské teritorium a dala vzniknout projektu, který
je navzdory značné geografické vzdálenosti původních hudebních zdrojů
překvapivě kompaktní. Společná nahrávka s japonským souborem Gyosan-ryú
Tendai Schómyó vznikla již téměř před dvěma lety a nejde tedy
o žádnou novinku, jde však o projekt natolik pozoruhodný, že jistě
stojí za to se k němu vrátit a připomenout si jej.
Soubor Gyosan-ryú Tendai Schómyó tvoří tendaiští (jedna ze škol
japonského buddhismu) mniši, kteří se věnují výuce tradičních
liturgických zpěvů šómjó a jejich veřejnému provozování. V určitém
smyslu je tedy jejich repertoár jakousi japonskou analogií gregoriánského
chorálu, neboť se vyvíjel a do více méně definitivní podoby dospěl ve
zhruba stejné době (totiž ve třetím až osmém století našeho
letopočtu), historicky plnil podobnou liturgickou funkci, pak se z běžného
užívání postupně vytratil, aby byl znovu nalezen a uveden v liturgický
i koncertní život.
Kdo by čekal, že japonský a středoevropský liturgický zpěv spolu
nemohou jít dohromady, krutě by se zmýlil. Přestože každý z nich zní
samozřejmě odlišně, i při simultánním zpěvu se docela dobře
doplňují. Troufnul bych si dokonce věřit, že někdo, kdo není zrovna
znalcem tohoto typu hudby, by si při prvním poslechu v některých chvílích
nemusel být jist, který ze souborů právě zpívá.
Překvapivých podobností je
ovšem mnohem více. Vše začíná kudrlinkami starých neumových zápisů
gregoriánského chorálu a do japonských kaligrafií ukrytých zpěvů
šómjó, které zdobí přebal kompaktního disku. Pak si člověk v bookletu
přečte o těžkostech s hledáním „správné“ interpretace
pozapomenutých japonských zpěvů a nemůže si nevzpomenout na diskuze
odborníků o tom, které z pojetí gregoriánského chorálu používaných
v dnešní době je historicky věrnější. Později si všimne, že oba druhy
zpěvů využívají některých podobných skladebných (například
antifonální a responzoriální střídání sboru a sólisty) a melodických
postupů a nakonec, pokud nahrávku použije jako relaxační či meditační
hudbu, úplně přestane vnímat, jestli na něj hudební proud právě míří
z Japonska, nebo z Evropy.
Jistě, jsou zde také
odlišnosti: Japonské zpěvy například více využívají glissand, která
bychom v gregoriánském chorálu hledali marně (byť jejich používání
v dobách středověku koneckonců zcela vyloučit asi nemůžeme), zdá se
také, že japonští mniši více pracují s rozezníváním alikvótních
tónů, což je princip typický právě pro asijskou hudbu. Společné
zpívání obou souborů na této nahrávce však možná i díky tomu působí
jako skutečná muzikantská jam-session. Jeden soubor či jeho sólista začne
zpívat, druhý se k němu po chvíli ve svém stylu přidá, pak se
vystřídají, a tak to trvá celou více než hodinu, po kterou může hudební
znalec hledat podobnosti a rozdíly a laik se nechat jen tak unášet hudbou, a
oba si přitom přijdou na své.
Je zajímavé, že některé crossoverové projekty z oblasti world music
působí jako čistě účelová spojení, při nichž takzvaně
„nepřeskočí jiskra“ a nová hudební kvalita navzdory marketingovým
proklamacím nevznikne. Na této nahrávce je naopak možné najít velmi
pozoruhodné spojení, které i bez velkého humbuku kolem dokáže lecčíms
překvapit.
Schola Gregoriana Pragensis a
Gyosan-ryú Tendai Shómó:
Blízké hlasy z dáli
Sony BMG Music Entertainment, 2007
Napsat komentář