Denně o kultuře a zdarma.
Hudba · hudba-recenze

Recenze: Kasabian – West Ryder Pauper Lunatic Asylum

kasabian-perex

Když dali Kasabian 31. března na své stránky skladbu Vlad The Impaler volně ke stažení, vypukla bouřlivá diskuze ohledně kvality nové desky. Pozitivních reakcí bylo zoufale málo. Stejně tak jako těch negativních, když 5. června vydali celé album. Kasabian je ten zvláštní druh kapel, které i když vydají slabší desku, na tu novou se vždycky budu těšit. Teď se to vyplatilo.

Čtěte takéHooverphonic – Melancholická krása

12 skladeb/52:06 (RCA/Columbia)

No dobře, tak Empire bylo možná trochu slabší a tak trochu po něm zůstal ten zlověstnej hlad, ale netvrďte mi, že se jednalo zas o takovej průser! Důvodů je několik – Stuntman, Empire, Shoot The Runner, Me plus One. Poslední dva tracky tam bejt neměly, v tom s vámi souhlasím. Nad tématem „geniálnost eponymního debutu“ by se dalo strávit pěknejch pár hodin. Mladí rebelové, kteří svůj rodnej Leicester přenesli na hudební mapu hned vedle Manchesteru.

Kasabian tak natáhli pomocnou ruku těm, kteří svou zoufalost z Evil Heat od Primal Scream nebo Don’t Be Affraid of Love od Lo Fidelity Allstars museli nějak ventilovat. Jestliže na první desce byla rebelie, na druhé moralizování, na třetí to je tak, že sedí s cigárem v koutku, nohy zeširoka rozkročený a tváří se, jako že jim to je všechno jedno. Možná to je právě ten postoj, kvůli kterýmu jim do prdele lezou i Oasis. Kasabian mají prostě větší koule, širší ramena a míň toho nakecají. kasabian-text

Empire byla fakt slabší deska a kdyby byl West Ryder Pauper Lunatic Asylum vyloženě shit, nebylo by to vlastně nic neobvyklého. Tradiční křivka mnoha UK kapel. Kasabian se ale svojí třetí deskou dostali opět do pozice „lovely“ a říkat „mám rád Kasabian“ je zas o něco víc cool. Do příště bych doporučil odprostit se od cajdáků jako Ladies and Gentleman nebo Happiness, vždyť je to hrozný. Sentimentální verze Liama Gallaghera nás neudiví, ale potutelně rozesměje. A já se svejm hrdinům smát fakt nechci.

West Ryder Pauper Lunatic Asylum je zaručeně jejich nejrozmanitější deska, což je důvod věnovat ovace Sergio Pizzornovi. Zatímco je úvodní Underdog férovým pozdravem prvnímu albu, ve Where Did All The Love Go ja jasně čitelný takový modifikovaný krautrockový rytmus, který už byl použit třeba v Me plus One na Empire. A když už jsem u těch songů – první kapela, která mě napadla při poslechu Vlad The Impaler, byly Beastie Boys. Dost netradiční, dost ujeté a dost dobré. A jestli vám jde o to, abych uvedl nejlepší song, musím zmínit Secret Alphabets. Kdyby The Stone Roses nahráli další desku, jsem přesvědčenej, že by zněla nějak takhle.

Nevím, kolik toho při nahrávání vychlastali, ale zabralo to. Koncepční deska, která vás z kocoviny hodí do extáze a zase zpátky. Nic tu není jako pěst na oko a jestli jo, tak jejich pěst na vaše oko. Baví mě ty orientální smyčce, ty nadupadný riffy a beaty, baví mě ten namachrovanej zpěv a zdrogovanej feeling z toho všeho. Pocit – „kudy chodím, to mi patří“. Kasabian jsou zase tím zlobivým chlapcem, kterej vás má na háku, ale ne proto, že je úplně blbej, ale proto, že ví jak na to.Ví, co si vzít na sebe a co má říct. Chlapcem, kterej vyrůstal na hudební a drogové kariéře Iana Browna. „I’m like Lucifer’s child, wild, acid done,“ zpívají a já jim to věřím.

Hodnocení: 80 %
Hudba
Další článek · Hudba(Dvou)Recenze: Sporto – Honey Sold Out, More6 minut čtení · pokračujte →

Témata