Charlotte je velmi svérázná bytost, která se ráda obklopuje stejně
zvláštními a svéráznými lidmi, aby s nimi pak vytvářela věci (ať už
filmy či hudbu) neopakovatelné a výjimečné. Na předešlém albu 5:55 to
byl třeba Jarvis Cocker (exPulp) nebo Air, na desce IRM se Gainsbourg spojila
s králem americké alternativy Beckem.
14 skladeb/41:49 (Because Music)
IRM je jejím třetím studiovým albem – debutem bylo Charlotte for Ever
z roku 1986, které produkoval její otec, z roku 2007 je už zmiňovaná
druhá deska s názvem 5:55.
Album IRM (zkratka od Imagerie par Résonance Magnétique) je
„věnováno“ přístroji zvanému magnetická rezonance – Charlotte měla
nehodu při vodním lyžování a po vyšetření magnetickou rezonancí musela
podstoupit neurologickou operaci – tyto zkušenosti zpracovává na své
desce – blízkost smrti, radost ze života, odkázanost na techniku,
křehkost, sílu, strach. Magnetická rezonance se na IRM projeví i zvukově,
její charakteristické dunění se v mnoha podobách prolíná celou
nahrávkou (nejvíce ve stejnojmenné písni IRM).
Oproti předešlému albu 5:55,
které mě upřímně řečeno úplně nenadchlo, IRM je mnohem živější,
různorodější, přitom myšlenkově kompaktní – Charlotte v Beckovi
našla výborného spojence – zatímco ona se opírá o francouzskou tradici
šansonu, kterým je (nejen) díky otci v podstatě odkojená, Beck přináší
pestrost a švih, podivné nástroje a zvuky, míchá beckovský
ajntopf žánrů.
Uzavřenost, křehkost a
proti tomu zvláštní síla, to jsou hlavní zbraně Charlotte
Gainsbourg.
Každá z jejích desek je objevováním dalších zákoutí vlastní
psychiky, osobní výpovědí, do které na jednu stranu nikomu nic není a na
druhou ji Charlotte touží s posluchači sdílet. Nebojí se jít s kůží
na trh, ať už co se týče herectví (ti, kteří viděli Antikrista, vědí)
nebo hudby.
Beckova stopa je na IRM hodně výrazná, naštěstí se ale jako na svých
autorských albech tolik neutrhnul z řetězu, takže je IRM pořád velmi
poslouchatelné; a v kombinaci s pěveckým projevem Charlotte vzniká něco
neobyčejného a nadpozemského. Chemie mezi těmi dvěma funguje na výbornou a
je to podle mě jedna z nejlepších hudebních spoluprací za dlouhé roky,
symbióza.
Na albu je 13 písní (ve
speciální edici 14, s bonusovým Looking Glass Blues), včetně coververze
téměř čtyřicet let staré písně quebeckého písničkáře Jean-Pierre
Ferlanda Le Chat du Café des Artistes. Pilotním singlem je Heaven Can
Wait – duet Charlotte a Becka – spolu s písní Trick Pony jsou to dvě
nejtypičtější beckovky (v tom dobrém slova smyslu), které na IRM
najdete.
Už vzpomínaný magnetickorezonanční song IRM překvapí velmi
industriálním zvukem, navíc podpořeným strojovým přednesem Charlotte. Že
Beck a Charlotte umí i blues, ukážou v písni Dandelion, která je důkazem
Beckova libování si ve hře se žánry. Na temnou strunu podvědomí uhodí
skladba Vanities, která zní jako soundtrack k nějakému chmurnému
skandinávskému filmu. Na IRM ale nakonec vítězí život nad smrtí, naděje
nad beznadějí a radost nad smutkem. Charlotte a Beck si zatančili
s kostlivci a dali tak vzniknout krásnému albu.
Heaven Can Wait {youtube}KP-nVpOLW88{/youtube}
