Legenda elektronické hudby, která za svou kariéru prošla mnoha žánrovými polohami, to je Moby. Před dvěma roky bilancoval s výběrem toho nejlepšího a nyní se vrací zpět. Deska Last Night je pokusem odčinit ne zcela vřelé přijetí posledního řadového alba Hotel.
Moby – Last Night
14 skladeb / 62:35, EMI/Virgin
Moby se na novince obrací čelem vzad a jako klíč ke světlé budoucnosti vidí svůj historický základ a návrat k minulosti. Tam dlí hned několik muzikálních poloh pohybujících se od bouřlivosti raveu přes klid ambientních melodií k energičnosti taneční muziky. Stejně tak osciluje mezi instrumentální čistotou a vokálními příměsemi. Už jen pro tuto žánrovou různorodost bych se zdráhal označit album Last Night jako čistě taneční.
Moby sám prezentuje desku jako oslavu klubové muziky New Yorku. A podobně jako noční party i Last Night graduje k bouřlivé akci, která párkrát zakolísá a nakonec v pomalém tempu dojíždí a ústí do nového dne. Až na tento závěr se dá prohlásit, že žádná ze skladeb na albu se nepodobá jiné. Každá staví na něčem jiném, každá má své tempo, každá využívá trochu jiných technik.
Nezanedbatelným stavebním kamenem písní jsou ženské vokály, které jako obvykle nepatří nijak známým zpěvačkám a přesto přináší silný, profesionální výkon, podbarvený různorodou osobitostí. Zajímají-li někoho jména, pak jde o dámy Luci Butler, Chrissi Poland, Shayna Steele a Sylvie Gordon. Ať už je hlas klidný, zasněný nebo „řvoucí“, vždy naprosto skvěle zapadá do skladby a mluví o tom, že hudba byla jednoduše psána přímo pro něj. V několika skladbách se objevuje rapová složka. Na albu zahostovali Grandmaster Caz, ozvěna ze 70. let minulého století, Smokey z nigerijské skupiny 419 Squad a britský MC Aynzli Jones.
Posluchači patrně nejvíc přirostou k srdci rychlejší vokální skladby, které se pyšní výraznou chytlavostí a průrazností svých melodií. Za všechny třeba nyní v hitparádách reprezentující Disco lies. Zrovna tak zaujme drsnější Alice s Aynzli Jonesem, tíživá Hyena okořeněná francouzštinou, klidná a přece úderná I love to move in here s Grandmasterem Cazem. Pozornost si zaslouží i energická Everyday it’s 1989, roztoužená I’m in love s vokálem silně připomínajícím Macy Gray a plížící se ambient v závěru alba. Až na Degenerates, který působí příliš disharmonicky, povedené a příjemné. Každá píseň má co nabídnout, každá má něco, co jiná ne. Podobně pracuje Moby také s instrumenty. Je libo piano, kytaru, automatické bubny, kóder hlasu či jiné nástroje? V každé skladbě něco z toho našlo své uplatnění. A nikdy ne bezúčelně.
Album Last Night nenabízí nic nového, místo toho má pro nás připravenou klasiku té nejvyšší kvality. Moby se vrátil k tomu, jaký býval, a nabral nový dech. Je otázkou, jestli vůbec chceme, aby zkoušel něco nového. A pokud ano, tak co? Trochu napovědět by mohla skrytá skladba přilepená na závěrečnou píseň Last night, v níž se nabízí jasně jazzová inspirace. Jazzově laděný Moby, to by mohlo být opravdu zajímavé.
