Las Vegas – neony + černá + Glasgow = Glasvegas. Jestliže je Las Vegas
místo, kam si pracháči jezdí splnit svůj sen, město, které nikdy nespí a
kam se po jeho návštěvě budete chtít vždycky vracet, je Glasvegas tak
trochu protipólem. Je to místo, kde není prostor pro sladké hollywoodské
konce, úspěch nebo snad oslavnou ódu nad zázrakem, který se právě stal.
Glasvegas vás nebude plácat po rameni a říkat vám, že na něco máte,
když to vůbec není pravda. Nebude do vás tlouct storky o tom, jak nabalit
tu blonďatou roštěnku, co stojí u baru. Místo toho vám řekne, jaké to
je, když přijdete o syna, nebo vám bude vyprávět, jak vnímá rozvod
dospívající klučina.
Glasvegas:
Glasvegas
10 skladeb / 40:12, Columbia .
Přestože se počátky kapely datují někdy kolem roku 2000, fakticky se do
širšího povědomí dostala až s nálepkou „sound of 2008“ a oceněním
od NME za druhý nejlepší singl roku 2007 – Daddy´s Gone. Ona
vůbec celá jejich cesta na stránky prestižních časopisů nebyla tak
přímočará, jako bývá zvykem. Od roku 2000 obráželi různé putyky
v Glasgow a blízkém okolí. Jejich přátelé se na jedné z klubových
nocí pojmenované Death Disco zeptali přímo Alana McGeeho (jo, ten chlápek,
co tu akci rozjel a kromě Glasvegas dělal manažera třeba Libertines), jestli
by si nechtěl poslechnout jejich kámoše Glasvegas. McGee na to zpočátku moc
nereagoval, ale po neustálé urgenci přece jen na doporučení dal a jak sám
uznává, dobře udělal.
Glasvegas jsou kytarovkou, jejichž shoegaze znamená víc než jen položku
u jejich profilu. Bez problémů by obstáli jak v polovině 80. let vedle
kapel jako My Bloody Valentine, Jesus and the Mary Chain nebo Cocteau Twins,
v devadesátkách po boku britpopových senzací jako Blur, Pulp nebo Verve,
stejně tak jako v dnešní době neonů a bezstarostného revivalu přelomu
let osmdesátých a devadesátých. Glasvegas byli v tomto směru vždycky
mimo. Začínali, když byli v kurzu garáže, mastnej účes, jizvy
z propařený noci, a debut zase vydávají v době, kdy černá barva je už
dávno out a letní desky vychází i na podzim. Sami přitom ani do jednoho
trendu nepatří. Glasvegas vyprávějí o intimních věcech způsobem, který
intimní zrovna dvakrát není, a jejich storytelling snese jak malý klub, tak
festivalová mašinérie. Naživo jsem sice neměl ještě tu čest, ale
dokážu si představit, jak si svojí hymnickou Go Square Go, jejíž příběh
se točí kolem dospívajícího syna a otce, jenž mu dává rady, jak zmlátit
toho bastarda, který ho neustále ve škole šikanuje, omotají kolem prstu
i prodavače hot-dogů.
Ačkoliv je debut tematicky poměrně depresivní, Glasvegas ho nevypráví
s obličejem v dlaních. Z jednoduchých melodií („Náš první
koncert jsme odehráli s bratrem Rabem před našimi rodiči, tenkrát jsme
uměli jen jeden akord, teď je to lepší, umíme jich pět.“ – James
Allan) ve většině případů jasně vyčnívá Jamesův vokál, který ve
své typické skotštině s typickým „R“ popisuje zážitky z obzvlášť
tíživých sociálních situací. Hned úvodní píseň Flowers and
Football Tops je inspirovaná událostí, při níž byl při cestě ze
školy brutálně zabit patnáctiletý Kriss Donald pěticí pákistánských
přistěhovalců. V následující Geraldinevás jen utvrdí v tom,
že je fakt důležitý mít někoho, kdo vás má rád. Jasně, vypadá to jako
patos a ono to možná i na hranici je. Občas jsem si říkal, jestli přece
jen James netlačí moc na pilu. Když jsem si pak ale studoval texty (ne,
vážně nemáte šanci je odposlouchat), došlo mi, že zpěv je tak
naléhavý, jak si to samotná situace vyžaduje. Není to doják, nešroubujou
z vás emoce. Jedná se o čistokrevné kytary s malou pomocí xylofonu a já
jim prostě věřím, že zpívaj tak, jak jim zobák narost.
