Neděle 29. května přivítala Mezi ploty ještě slunečnějším
počasím, což se intenzivně odrazilo i na přílivu publika, a přesuny mezi
jednotlivými scénami se tak rázem staly o něco komplikovanějšími.
Hudební kvalita naopak nadále strmě stoupala. Druhý festivalový den jsem
prostě nemohl načíti jinak než opětovným setkáním se vzpomínkovou
blues-folkovou úderkou Petr Kalandra memory band. Pevně
doufám, že Petr K. zrovna někde na nebesích nejamoval
s Jimim H., Janis J. , Captainem Beefheartem či
Zuzanou N. a pořádně se díval a pozorně poslouchal.
V tom případě ho jistě potěšilo, jak skvělé epigony má. Samozvaní
pohrobci Petra Kalandry jsou totiž dost možná nejlepším
revivalem na českých scénách, tudíž je příště rozhodně
nepropásněte!!! Dojemné, brzce odpolední vzpomínání však následně
vystřídala žhavá současnost: hlavní hudební stánek chvíli před třetí
hodinou ovládli publikem razantně podporovaní Sunshine.
Precizně nazkoušený repertoár ze zbrusu nové desky
Karmageddon byl ideálně kombinován se starším materiálem
a vřelá divácká odezva usvědčila fanoušky z pečlivé domácí
přípravy. Škoda jen, že vzhledem k denní době vystoupení nemohla skupina
vytasit svou proslule vytříbenou světelnou show.
Po expresivním sónickém ataku na ušní bubny jsem se rozhodl vyhledat
oázu klidu a zamířil jsem na stage rádia Ethno. Zde se zrovna žezla ujal
novou desku Neslýchané/Neslyšené čerstvě tasivší
Traband. Renomovaní čeští alternativci sice už bohužel
nejsou tolik „dechno“, ale divokost, něhu i skočné rytmy kombinují
pořád skvěle. Navíc momentálně vystupují v doprovodu tlumočníků do
znakového jazyka, což jest v tuzemské hudební louži věc vskutku
průkopnická (v oblasti divadelní provozuje tuto bezpochyby chvályhodnou
praxi dlouhodobě například Divadlo Nablízko, pozn. red.).
Traband navíc disponuje skutečně rozsáhlou a věrnou
diváckou základnou, která se dostavila v hojném počtu, aby se opět
nechávala uhranout nadále fungujícím charismatem Jardy Svobody, Jany
Kaplanové-Modráčkové a jejich spoluhráčů.
Následné setkání s Danem Bártou a Illustratosphere
bylo spíše povinností a při cestě. Našeho jasně nejlepšího zpěváka
mám totiž raději v jeho rockové podobě či při výletech do
J.A.R.. A proto jsem se po ujištění, že pan Hlas je stále
ve vynikající formě, raději věnoval další srdcovce – totiž
Plexis! Jo, Sid Vicious byl nevinnej,
Petr Hošek nestárne, léty ověřený repertoár neselhává
a ten nový rozhodně stojí za poslech. Kapela právě vydává nové album po
jedenácti letech a jeho název Vohul je naprosto výstižný. Jedno je jasné:
Plexis jsou Rolling Stones českého punku (a
Visáči Boney M., pozn. red.)!
Po pláči, punku a legendách nastal čas na… lehký
poKlus! Netajím se totiž přesvědčením, že
Tomáš Klus je jedno z nejpříjemnějších zjevení
v české hudební produkci posledních let. A návštěva jeho bohnického
koncertního setu názorně ukázala, že zdaleka nejsem sám. Tomáš
v dokonalé kooperaci se spoluhráčem Jiřím Kučerovským
hravě ovládl publikum písněmi staršími, novými (na podzim jest slíbeno
nové album!) i improvizovanými. Naše písničkářská scéna má konečně
svého důstojného nástupce. A to nejen Nohavicova a
Krylova… na Suchého a Šlitra totiž nezapomínejme!
Posmutnělému klaunu Tomášovi sobecky přeji, ať si jeho rozpustilá
imaginace udrží svou autenticitu i ostrý břit. To je totiž přesně to, co
potřebuji. A vy ne?
Čerstvě nabit superlativy jsem se posléze rozhodl, že nedělní
meziplotní finále budu věnovat jen ověřeným jistotám. Tedy telegraficky:
tradičně excentrická jevištní produkce Vypsané fixy
započala další trefou do mého, notně již emocemi podojeného srdečního
svalu: coververzí Where is my mind od Pixies, nekorunovaných
králů všech postmejdanových rán. Následnou půlhodinku, která byla
naplněna důkladným průřezem všemi řadovými alby kapely, tedy nelze
hodnotit jinak než veskrze pozitivně. Stejně jako festivalové koncertní
finále, v němž David Koller suverénně dokázal dvě
věci: A) Jeho aktuální koncertní sestava (v níž bicí ovládá Davidův
syn Adam, pozn. red.) skvěle šlape. B) Lucie i nadále na
českých pódiích citelně chybí. Tedy Roberte, Davide, Petře a Michale,
dělejte s tím něco. A rychle!
S písní Lovec, střelec, doktor a vědec z alba Lucie Větší než malé
množství lásky pomalu zhasla poslední svíčka 20. narozeninového dortu
bohnických multižánrových radovánek. Letošní ročník bez váhání
označuji za povedený. K absolutní dokonalosti totiž chyběla snad jen jedna
věc – větší počet autobusových spojů na trase Katovická –
Kobylisy. PID, styď se a Mezi ploty díky! Za rok ahoj!
