Je velmi příjemné být pro jednou poslem dobrých zpráv. Tak tedy
slyšte: U drahé pramáti všech zdejších kulturně-humanitárních podniků
jest zatím vše v tom nejlepším pořádku. Počasí ideální, lidé
příjemní, fronty přijatelné a jídla a pití dosti. A samozřejmě
kulturního vyžití přehršel, jíž ovšem logicky lidský jedinec nemůže
komplexně obsáhnouti, aniž by se musel na fragmenty krájet. A protože
divadelní část přehlídky přece jen neskýtá mnoho aktuálních
inscenací, svou subjektivní programovou selekci věnuji převážně hudebním
orgiím.
A ty se na prvním meziplotním dni rozjely skutečně famózně. Pro
pohodových entrée, která na jednotlivých scénách obstarali mj.
Michal Hrůza, Vega, Dilated, či Hradišťan, která hravě
posloužila coby příjemný doprovod k aklimatizaci i základní orientaci
v bohnickém areálu, a krátkém opětovném potvrzení vlastního názoru,
že Psím vojákům sluší více sluj než otevřený prostor, přišel čas na
jeden z nezpochybnitelných vrcholů celé přehlídky. Osobně se nepovažuji
za kdovíjakého příznivce Monkey Business, nicméně Tonya
Graves sólově jest intenzivně jiná káva. Nápoj horký,
temperamentní a nadmíru vzrušující. Vzniklý z těch nejlepších zrn
jazzu, soulu, funky i diska. Snad na žádné letošní album se netěším
tolik jako na právě to (již dlouho připravované) Tonyino.
Přátelé, podzim bude sexy! Divoška Graves má za zády
skvěle fungující doprovodný band, a její jevištní projev je plný
živočišnosti, elánu i bezprostřední roztomilosti. Vysoká škola
komunikace s publikem. Naprosto doporučuji náležité pozornosti. Vivat!
Z předchozího, takřka orgastického zážitku však přímo vyplývalo
obrovské dilema další volby. Nakonec zvolil jsem část koncertního setu
(nejen) svých oblíbených The Tap tap, a nebyl jsem zklamán.
Mezi hudebním tělesem a jeho početným publikem opět fungovalo vzájemné
souznění, přirozeně stupňující pohodovou atmosféru přehlídky. Tedy
další vynikající meziplotní zářez!
Následoval pozvolný přesun na II. hudební scénu, proložený konzumací
nealkoholického piva. Zde zrovna zakončovali Gang Ala Basta
svůj set nadmíru povedenou cover verzí legendárního love songu Breath od
mých milých Prodigy, čímž mi nevtíravě připomněli, že
bych jim příště měl věnovat rozhodně více prostoru a času.
Za to následné vystoupení Clue bylo prvním sobotním
zklamáním. Sice jen decentním, nicméně nevěnovat pár slov faktu, že
kapele prostě chybí (zřejmě po sérii akustických koncertů poztrácený,
pozn. red.) potřebný drive, bych považoval za neprofesionální
zamlčení. Tak.
Oklepat se, vyčůrat, doplnit tekutiny a spát? Nikoli! Vzhůru na
Michael’s Uncle! Přátelé, jež jsem na proslulé
„Majkláče“ nadšeně vytáhl, sice po chvíli zděšeně prchli (na
Tam–tam orchestra, jež jsem po zhlédnutí cca tří
závěrečných písní jejich bloku shledal letos překvapivě mdlými), já si
však řádění ověřených hardcore harcovníků užil dosyta, byť o nich
v podstatě platí totéž, co jsem v úvodu článku uvedl o Psích
vojácích. Léta snad ubrala Strýčkům na zběsilosti pohybových kreací,
nikoli však na agresivitě hudebního projevu. A to je dobře!
Úplný závěr večera pak obstaral nejlepší tanečník disko a má
vysněná svatební kapela Garage. Tony a jeho chlapci byli
lahodným pamlskem na dobrou noc a skvělou předzvěstí věcí příštích.
Tedy vlastně už dnešních. Takže milé Mezi ploty, oblažte nás ještě
jedním, minimálně stejně povedeným dnem. Všechno nejlepší… a zatím
nashle!
