Tentokrát vás zveme na dvě velice zajímavé akce. Tou první je
nejaktuálnější projekt největšího evropského trumpetisty a hudebního
novátora Erika Truffaze s hlasovým kouzelníkem Sly Johnsonem, a druhou je
skupina The Young Gods, která přijíždí do Prahy v rámci svého
posledního akustického turné „Knock on Wood“ před vydáním nového
elektrického alba. Nejspíše je to poslední možnost uslyšet naživo
převratný projekt, který před dvěma lety vyprodal dva večery
v Akropoli.
Erik Truffaz & Sly Johnson: Paris Project featuring Philippe
Garcia
5. 3. 2010, 19.30, Palác Akropolis
Erik Truffaz, špička evropského jazzu, natočil více
než deset alb a prosadil se po celém světě. Kritika přirovnává Truffaze
nejen k jazzovému géniovi Milesi Davisovi, ale také k průkopníkovi
ambientu Brianu Enovi: „S použitím minima tónů vytváří extatickou
zvukovou atmosféru,“ píše časopis Rolling Stone. Ve Švýcarsku narozený
a ve Francii žijící trumpetista, přezdívaný „Miles Davis acid jazzu“,
je respektován jako stěžejní postava současného jazzu, jeho hudba ale
často hranice tohoto žánru přesahuje.
Vokalista Sly Johnson, pocházející z Francie, se
orientuje především na rap a hiphop. Osobitý beatboxer, známý také pod
jménem The Mic Buddha, působí například ve skupinách Simple Spirit nebo
Explicit Samurai a je mimo jiné členem legendární rapové formace Saian Supa
Crew, která je známá i českému publiku.
Koncertní verzi projektu, s nímž Erik Truffaz přijíždí do Prahy
tentokrát, obohatí také fenomenální bubeník Philippe Garcia, jehož
žánrový rozsah sahá od be bopu až k dubstepu. Hrál s umělci jako Don
Cherry či Gian Maria Tesca. Svůj poslední sólový dubstepový projekt vydal
pod jménem Kpt. Planet.
The Young Gods “Knock on Wood”
9. 3. 2010, 20.00, Divadlo Archa
Support: Kuzmich Orchestra
Švýcarská kapela s pověstí jedněch z nejpodstatnějších evropských
inovátorů na poli elektronické hudby po bezmála čtvrtstoletí
experimentování se samplery svým fanouškům vyrazila dech: natočila
fascinující akustické album a koncertní pódia obráží se
španělkami.
Legendární pokušitelé neznámého si nikdy nedělali hlavu se „stylovou
čistotou“, jejich diskografie je plná zdánlivých úletů, které
dostávají logiku a vzájemnou provázanost v mnoha případech až
s odstupem několika let, avšak to, co nabízejí v rámci současného
akustického projektu, zachyceného na albu Knock On Wood – The Acoustic
Sessions (CD+DVD), je možná v jejich bohaté dosavadní kariéře doposud
největší „drzostí“. Vybrat ze svého repertoáru ty nejznámější
kusy, doplnit je několika coververzemi a vše nahrát v obsazení převážně
pro tři španělky, perkuse a hlas, to si snad ještě žádná kapela
podobného typu netroufla.
Jenomže jakmile prvotní šok opadne a začneme o projektu přemýšlet,
začnou se nám spojovat věci, které projekt když ne přímo vysvětlují,
tedy alespoň naznačují, kde mohou být jeho kořeny. Zaprvé: leader kapely,
zpěvák Franz Treichler, je – což se málo ví – původem klasicky
vzdělaný kytarista. Zadruhé: tím, co odjakživa The Young Gods elektronicky
obráběli především, byly zvuky nasamplovaných kytar, byť elektrických,
mnohdy punkových, někdy znějících až hendrixovsky. Zatřetí: zejména
v první fázi své tvorby pracovali přes všechnu výbušnost a divokost
nikoli primárně s hlukově-rytmickými plochami, nýbrž s výrazně
písničkovými strukturami, na rozdíl například od představitelů stylu
electronic body music, k němuž byli trochu nešťastně řazeni.
A začtvrté: mnohé z jejich skladeb se dokonce dotýkaly hranic jakéhosi
„elektronického šansonu“, zvláště ty zpívané ve francouzštině.
Nemluvě o tematickém albu Play Kurt Weill, věnovaném verzím písní
dotyčného slavného německého kabaretního skladatele.
Na kterých opěrných bodech tedy projekt Knock On Wood stojí? Slavný
Gasoline Man například dostal vyloženě bluesovou podobu, včetně
Treichlerovy foukací harmoniky a stylové slidekytary Ala Cometa. A opět –
při srovnání této syrově „oholené“ verze s původní elektronickou
nám dojde, že onen až hookerovský boogie riff vlastně, byť kdesi pod
povrchem, píseň držel už v roce 1992 při jejím prvním nahrání na
slavné album T.V. Sky. Ve čtyřčlenném obsazení (základní trio, v němž
svrchu jmenované doplňuje bubeník Bernard Trontin, je pro tuto příležitost
rozšířeno o dalšího kytaristu Vincenta Hänniho) mají The Young Gods
skvělou dynamiku. Hustota třeba takové Longue Route, jež zlomem přechází
v spíše „atmosférickou“ She Rains, v níž Al Comet nádherně udržuje
groove na hluboce podladěnou basovou strunu na kytaře, je dalším klíčovým
okamžikem koncertu i alba.
Stručně řečeno: dokonalé písně v dokonalém provedení. Invenční
nápady. Z určitého úhlu pohledu převratný celý projekt, přinášející
nový pohled na ověřené hodnoty. Absence jakékoli samoúčelnosti. Zřejmý
nadhled. Předloňská pražská premiéra tohoto projektu byla vyhlášena jako
jedna z koncertních událostí roku.
Oba koncerty pořádá Rachot
Production
