Začátkem února vystoupila v Praze a Ostravě skupina The Australian Pink
Floyd Show, o níž se tvrdí, že je jednou z nejlepších tributních kapel
na světě. Proč se vyplatilo některý z koncertů navštívit, přestože
„to přece není originál“? Už jen proto, že se vystoupení skutečných
Pink Floyd nachází ve sféře hypotéz (rozhádaného Davida Gilmoura
s Rogerem Watersem nesmířila ani smrt Ricka Wrighta) a ucelená živá verze
slavné desky The Wall se často nevidí.
Od vydání The Wall, jednoho z nejvěhlasnějších (dvoj)alb rockové
historie, uplyne letos třicet let. Revivalová kapela The Australian Pink Floyd
Show výročí oslavila kompletním provedením této „rockové opery“.
Australská formace se po necelém roce vrátila do ostravské ČEZ Arény. Loni
tady předvedla výběr největších hitů, letos postavila Zeď. Kdo
očekával, že produkce zkopíruje proslulé koncertní vystoupení, při
němž kapela Pink Floyd nechávala na pódiu během první poloviny postavit
zeď, která muzikanty oddělovala od publika a v závěru druhé půlky byla
zbořena, odcházel z koncertu „Australských Floydů“ zklamán. Stavbu zdi
mohli diváci pozorovat pouze na velkém plátně za pódiem.
Animované a hrané sekvence, které vycházely z dnes již kultovního
filmu Pink Floyd: The Wall režiséra Alana Parkera, se staly nejpoutavější
součástí produkce. Australané si neodpustili do projekcí propašovat
několik klokaních motivů, nejvtipněji působily na tradičních
černo-červených pochodujících kladívkách. Na pódiu nechyběl Pinkův
pokoj představovaný televizí, stojací lampou a křeslem. K zajímavému
zdvojení došlo při písni Nobody Home, kdy stejný pořad zachycující nejen
historické, ale také současné politické události běžel v reálné
televizi na scéně i na televizní obrazovce promítané na plátno.
The Australian Pink Floyd
Show odehráli a odzpívali „rockovou operu“ The Wall tak, že mohli být
spokojeni jak diváci, kteří chtěli živě slyšet hudbu Pink Floyd bez
výraznějších změn, tak fanoušci, kteří čekali nápaditější pojetí
některých známých skladeb.
Jedinečnou celistvost produkce The Wall přerušila pouze překvapivá
promluva kytaristy před skladbou Young Lust a zbytečně protahovaný začátek
jinak výborně zahrané Run Like Hell, při níž se diváci dočkali
laserových efektů, kterými Australané neplýtvali. Po závěrečné Outside
the Wall doprovázené pouze španělkami se The Australian Pink Floyd Show
pustili do přídavků, které však znamenaly regulérní třetí část
koncertu. Bez dlouhého vytleskávání se vrátili na scénu a odehráli
průřezový set toho nejlepšího – z desky Wish You Were Here zazněla
titulní píseň a Shine On You Crazy Diamond (Part I), nechyběla skladba One
of These Days z Meddle a Learning to Fly z „gilmourovského“ alba
A Momentary Lapse of Reason. Z nejslavnější desky britské legendy Pink
Floyd – The Dark Side of the Moon byly zařazeny songy The Great Gig in the
Sky, lahůdka pro vokalistky, Brain Damage a Eclipse, která koncert stylově
uzavřela.
K plnohodnotnému hudebnímu zážitku pomohla světelná show a
především výborný zvuk. Zvukové stěny byly dostatečně energické,
přestože se ani zdaleka nedostaly na hranici nepříjemné nadměrné
hlasitosti. Nazvučení vyzdvihlo jinak obtížně slyšitelné detaily a
podtrhlo dobré muzikantské i pěvecké výkony obohacené přiměřenou
dávkou teatrálnosti. Častější kontakt s publikem nebyl nutný, jelikož
The Wall pojednává právě o nekomunikaci, nejistotě a odcizení, proto by
porušení jisté odtažitosti působilo nepatřičně.
Návštěva koncertu některého z revivalů je dnes jednou z mála
možností, jak slyšet nadčasovou hudbu Pink Floyd živě. Každý revival se
ocitá v nezáviděníhodné pozici – někteří čekají na sebemenší
chybičky a odlišnosti oproti originálu, jiní mu vyčítají neinvenčnost,
kopírování a přiživování se na slávě jiných. The Australian Pink Floyd
Show odehráli a odzpívali „rockovou operu“ The Wall tak, že mohli být
spokojeni jak diváci, kteří chtěli živě slyšet hudbu Pink Floyd bez
výraznějších změn, tak fanoušci, kteří čekali nápaditější pojetí
některých známých skladeb.
Napsat komentář