Micro.Wilsonic využil ve světě již ověřenou klubovou produkci, aby navnadil na čerstvou kvalitu. A pokud návštěvníky pátečního spíše tanečního večírku nenalákala hudba, pak to mohly být třeba stále se opakující projekce na stěnách PKO, dvojice maskotů festivalu, francouzské skupiny Nôze, jejichž sympatické kukuče by snad překecaly každého.
České dráhy opět nezklamaly. Super rychlé Eurocity Jan Jessenius mě dopravil do hlavního města sousedního státu jen o 75 minut později. Takže na taneční parket jsem naskočila přesně ve chvíli, kdy začal hrát třetí interpret večera Michael Fakesch spolu s vokalistou a spolupracovníkem na jeho aktuálním albu „Dos" , Tapprikkem Sweezeem. Kdysi člen hudební formace Funkstörung, (známý hlavně díky svým nestydatým remixům Björk, Wu-Tang Clanu, Jean-Michel Jarreho a Lamb) si ke spolupráci na svém samostatném projektu přizval zpěváka, který naprosto s přehledem zvládá zhruba čtyři oktávy a kolorací a také barvou hlasu silně připomíná Prince nebo Justina Timberlaka. K bratislavskému vystoupení přizvali ještě bubeníka a vše dostalo správně rozpalující grády. Funky soulový Tapprikk si získal hlavně dívčí část publika a jakoby se nechumelilo vypaloval do malého mikrofonu takové vlny, že téměř překřičel hudbu samotnou.
Hlavní superstar večera byl, dnes už můžeme psát, legendární projekt britského labelu Ninja Tune, DJ Food, pod hlavičkou, kterého se představil dýdžej a turntablista Strictly Kev. Vystoupení si rozdělil do tematicky hudebních celků, ve kterých útočil na milovníky zejména lámavých beatů. Po vlažné první půlhodince, kde si odzkoušel vkus publika na známých ninja mixech, nasypal na hlavy fanoušků standardně kvalitní bastardpopový večírek. Mash up diskotéku pro intelektuály započal mixáží amerického swingu a drum and bassu, nezapomněl na hip hop a pokřtil jej junglem, obligátní fotbalový song od Blur podložil soundem Röyksopp. Překotně měnil hudební úryvky a v paměti zůstal rozhodně song I Am Sandman From Outer Space, který Kev započal původní reggae verzí a ukončil parádním dancehallem. K tanci a poslechu „zahrála" také Nirvana, Prodigy, Daft Punk a co by to bylo za večírek, kdyby nezazněla skladba od Deee Lite – Groove is in the Heart? Jestli už teď je těch škatulek na vás moc, tak vězte, že během jeho vystoupení zazněly snad všechny hlavní hudební styly (nejen) posledních 15 let. Vedle Herbalizera je tak projekt DJ Food snad nejlepším průvodcem po hudebních polích a bez skrupulí míchá jablka s hruškami a i náročné publikum šílí. Pokud vám ani lehký nástin nestačí k ucelené představě, doporučuji DJ Food mix, Raiding the 20th Century, delikatesní ukázka tvorby. Jeho páteční vystoupení by se dalo jednoduše zhodnotit jednou větou: všechno, co jste chtěli vědět o taneční hudbě a báli jste se na to zeptat.
Hodinu po půlnoci nastoupil(i) další z britské klubové stáje Ninja Tune, Hextatic. Místo očekávané dvojice Stuarta Warrena Hilla a Robina Brunsona stál za mixpultem pouze jeden z nich (zřejmě Robin Brunson), ale i tak to bylo hezké pokračování toho, co načal DJ Food. Opět koláž všeho populárně hudebního a parkety trhajícího. Divoký hudební „pastiš" rozběsňoval „tak akorát" naplněný parket. Z „tlampačů" zazněly Boty proti lásce, neopomenutelní Prodigy a uskákaní Kriss Kross. Nejvetším bonusem však bylo, snad všemi ninji zbastardizované, hudební video od Apache. „Zábavné obrázkové mixy" Vjing jsou doménou této dvojice, dokážou až učebnicově spojit hudební a obrazový příběh v přímočarý všeříkající celek a divák-posluchač tak za ním nemusí hledat žádné skryté dvojsmysly.
Jejich bizarní audio-vizuální electro potěšilo návštěvníky warm upu daleko více, než ohlašovaná vycházející hvězda britské urban music Boy 8-Bit. Ten překvapil snad jen tím, že během produkce Hextatic tancoval v backstage a hned na začátku svého vystoupení zařadil (na přání) tracky od dubstepového guru Buriala. Vše se tedy z počátku tvářilo nadějně, bohužel jeho delší vystoupení sklouzlo do jednoduchých, nenápaditých mixů, které se hrají na monstrózních techno parties. Myslím, že jsem nebyla jediná zklamaná jeho vystoupením. Možná až přílišná očekávání toho „co tady ještě nebylo" mě přivedla k názoru, že všechno už tady asi bylo a něco by tady být už ani nemuselo. Možná osmibitový chlapec jen špatně odhadl hudební vkus publika nebo si spletl brašnu s deskama. Kolem čtvrté ráno, kdy slušní lidé už dávno spí, nastoupili poslední interpreti večera, dubstepové duo El Rakkas z Rakouska. Kdyby snad přišli na scénu dřív, možná by se více projevilo to, že dubstep dnes na parketech hraje prim. Unaveně komíhající se těla se nechala dunivými rovnými beaty unést až do svítání. Pravidelným střídáním pomalých a míň pomalých rytmů a se stálým sympatickým úsměvem na rtech ukončili poměrně kvalitním duosetem výborné zahřívací kolo bratislavského Wilsonicu. Takže za dva měsíce, na festivalu, který má potřebu prezentovat hudbu aktuální, ale především reflektuje budoucnost!
