22. 4. 2008 se to v Akropoli hemžilo zamilovanými dvojicemi, zasněnými romantiky a nenápadnými intelektuálkami. V po okraj zaplněném klubu nám kromě zadarmo rozlévané grepfruitové vodky pomohl přivítat jaro již před několika týdny avizovaný švédský umělec s argentinskými kořeny, zpívající biochemik José Gonzáles.
Sál ani nedutal, už když vystoupil éterický předskokan Joel Thibodeau ze skupiny Death Vessel. Typický americký neofolk prezentoval hlasem podobajícím se Suzanne Vega a vizáží lehce připomínal Eddieho Veddera z Pearl Jam. Naprosto jedinečně něžný hlasový projev a skromný přístup k vystupování ohromil rozhodně ne na něj čekající návštěvníky. Zapůsobil jako zjevení. Odzpíval si písničky o lásce, přírodě, kamarádství a cestách (prosím neplést si ho s Janem Nedvědem) a jak se tiše objevil, tak zlehka zase zmizel. Akropole ocenila velmi dobře zvoleného předskokana Josého Gonzálese decentním, ale uznalým potleskem.
„On“ přišel sám, jen s kytarou a nezaměnitelně tklivým hlasem začal se skladbou Fold, ve které zpívá o tom, že ho v tom teď nesmíme nechat. Ani tímhle začínat nemusel, všichni s ním už od prvních tónů chtěli zůstat až do konce. V první třetině hrál písně převážně z prvního alba Veneer, hlavně ale zařadil naléhavou Crosses, ve které bolestně chyběl vokál Sii a sample Zero 7. Po prvních asi pěti skladbách pak přišel skromný doprovod. Erik Bodin, perkusionista a křehounká vokalistka Yukimi Nagamo. Společně pak jako zkušení průvodci převedli publikum přes imaginární most mezi dvěma dosavadními alby Josého Gonzálese. Po polovině vystoupení jsem začala lehce pochybovat o tom, že přijde gradace, která stále jako by visela ve vzduchu, ale pak zazněla skladba Lovestain. Ta na albu zní zcela nenápadně, ale v koncertním provedení dokonce donutila většinu lidí v sále k nadšenému vytleskávání. Od této chvíle se koncert začínal ubírat úplně jiným směrem, energičtějším. Po peckovitých skladbách Remain, Down the line a attackovské Teardrop nikdo nemohl pochybovat o tom, že Gonzáles dokáže udělat z celkem depresivní kombinace kytary a tklivého hlasu našlápnutý akční hudební zážitek.
V písních z druhého alba byla rozeznatelná rozvinutá tvůrčí osobnost Josého, do textů vkládá více ze svých zážitků a osobních zkušeností, jak sám říká na svých stránkách, rád si hraje se symboly (což bylo zjevné nejen v textech, ale i na videoprojekcích, které běžely za jeho zády). Prostřednictvím pražského koncertu primárně prezentoval album, jehož obsahem jsou základní aspekty lidského bytí. Na jeho projevu mi bylo sympatické právě toto nenabubřelé nebloumavé hudební sdělení.
Kdo neměl husí kůži alespoň jednou během těch odehraných devadesáti minut, jako by „slepým a hluchým byl“. To, že Heartbeats zahrál až na druhé (očekávané) vytleskání, mu odpustíme. Původně úplně jinak znějící píseň od The Knife, použitá pro jednu velkou komerční značku, byla úplně stejně zahraná jako na youtube, jako na albu Veneer, bez žádné emoce navíc. Co ale chcete po interpretovi, který vystupuje měsíc v kuse bez jediného volna, každý den, v jiném městě? Autentičnost, jedinečný přístup ke každému vystoupení, prýštící energii a originalitu vážící se k místu? Nikoliv. José sází na jistotu, kvalitně odehrál, striktně stejnou programovou skladbou nepřekvapil. Vzorně se nadvakrát vrátil a jel zase o dům dál, dobývat srdce všech.
Galerie{gallery}nekultura07/hudba/gonzales{/gallery}
