Nekorunovaný král balkánské dechovky Goran Bregovič s více než třicetičlenným Svatebním a pohřebním orchestrem vystoupil v pondělí v Kongresovém centru. Funkcionalistický sál volal po smokingu a vybraném společenském chování. Vynikající muzika však zpřetrhala jakékoliv zábrany a několik stovek diváků bylo strženo do tance v divokém rytmu.
V životě jsem na koncertě neviděl tak různorodé publikum. Od ctihodných dam v nonšalantních šatech přes pány manažery, hudební znalce a jiná individua až po zatvrzelé fanoušky. Je jasné, že to mnohé vypovídá o hudbě, jakou Goran Bregovič se svým orchestrem produkují. Je snadno uchopitelná a přitom komplexní. Stejně tak je ďábelsky roztančená, ale i lyricky tklivá. Moderní i tradičně balkánská. Každý si v ní najde něco svého, a proto je samozřejmé, že je o jejich vystoupení takový zájem.
Pondělní koncert připomínal smutnou veselohru. Od začátku do konce se totiž nálada houpala jak za aprílového dne. První píseň Glavna tema z filmu Time of Gypsies započal smyčcový orchestr z Polska s přispěním vynikajícího saxofonisty a flétnisty Stojana Dimova, který mě svým výkonem po celý večer nepřestával překvapovat. Do potlesku tisíců dlaní se ze zadní řady hlediště ozval dialog dvou trubek, který posléze doplnily dva trombóny a tuba. Dechová sekce sestupovala mezi diváky směrem k pódiu. Všichni byli oblečeni do klasických balkánských obleků a cestou nezřízeně vyhrávali. Když dorazili na pódium, objevil se na něm za bouřlivého potlesku i sám Bregovič a publikum lačnící po balkánském tempu bylo konečně uspokojeno první dechovkou Wedding-Cocek. Na scéně přibyly ještě tři bulharské zpěvačky v tradičních krojích a především čtrnáctičlenný mužský pěvecký sbor pod vedením sbormistra Ognjana Radivojeviče. Celý ansámbl pak zapadl do svých rolí a před očima diváků se začalo odehrávat opravdové divadlo.
Bregovič v Kongresovém centru představil vlastně všechny podstatné body svojí moderní tvorby od hudby k filmu Underground až do současnosti. Není se tedy čemu divit, že koncert trval bezmála tři hodiny. Publiku se v různých vlnách dostalo všeho, co si přálo slyšet, avšak na setlistu byly i písně méně známé. Na jedné straně tedy diváci jásali a tančili u stokrát přehraných vypalovaček, jako je Mesecina, Kalasjnikov a Ringe ringe raja, na straně druhé poněkud netečně přijímali poklidné melodické písně ze starších alb a soundtracků. Vrcholem večera pro mne bez debaty byla píseň Ederlezi, zpívaná vynikajícím mužským sborem, při které mě doslova mrazilo v zádech. Píseň působí výborně ve filmu i na desce, ale jakmile jsem měl možnost vnímat ji celým tělem, učinilo to z ní nezapomenutelný zážitek. Koncert však po dvou hodinách, které mi přišly neskutečně krátké, začínal gradovat a blížil se ke svému konci. Písní Kalasjnikov odpálil Bregovič se svým orchestrem v hledišti bombu a téměř polovina diváků se nahrnula do uliček a před pódium, aby mohli tančit. „Neumírejte! Na pohřby jsme drazí. Na svatbách hrajeme za polovic!“ prohlásil s úsměvem na rtech a pustil se do dvou posledních písní. Jedné pohřební a jedné svatební.
Goran Bregovič je jeden z největších skladatelů současnosti a především zvěstovatel balkánské hudby západnímu světu. Věřím, že kdyby se cena lístků nepohybovala v rozmezí od pěti set do třinácti set korun, přišlo by diváků mnohem více. Tím pádem by jich také mnohem více odcházelo nadšených tak jako já.
Galerie{gallery}nekultura07/hudba/goran{/gallery}
Napsat komentář