Po kontroverzních snímcích Zvrácený či I stand alone přichází po
dlouhé době do našich kin nový film Francouze Gaspara Noého. Již nějaký
čas před premiérou se mezi filmovými kritiky nesly zvěsti, že půjde
o převratný a novými postupy prodchnutý filmový zážitek. Očekávání
byla veliká. Jak snímek Vejdi do prázdna dopadl? Nejedná se jen o nafouklou
bublinu? Přece jen, poslední celovečerní film (Zvrácený) natočil Noé
bezmála před sedmi lety. Předem vás mohu ujistit, že Noé točit kvalitní
filmy rozhodně nezapomněl… Ba naopak.
Začněme příběhem. Jde vlastně o osobitě pojatou adaptaci Tibetské
knihy mrtvých. Takže kdo tuto knihu zná nebo bude alespoň zpočátku filmu
dávat dobrý pozor, ihned odtuší, jak se bude děj dále vyvíjet.
Příběhová linie je jednoduchá. Mladík Oskar žije v Tokiu a
přivydělává si prodejem drog. Taková práce samozřejmě skýtá mnohá
nebezpečí. Oskara zároveň pohání touha opět se shledat se svou sestrou
Lindou. A jakým způsobem nejlépe a nejrychleji vydělat mnoho peněz? Ano,
drogy jsou jasná volba. Linda se tedy nakonec do Tokia dostane, jenže
bouřlivé shledání a následná idylka netrvají příliš dlouho. Při
jedné drogové razii je Oskar zastřelen. A teprve v tomto okamžiku, kdy by
většina filmů mohla klidně skončit, Vejdi do prázdna opravdu začíná.
Oskarova duše opouští tělo, cestuje časem zpět, sleduje další osudy
Lindy i přátel, které na světě zanechal, vrací se do dětství.
Jak už jsem řekl, příběh hraje druhé housle. Důležité je
zpracování. Přednější je na snímku nevšední zpracování. Celý film je
snímán z pohledu Oskarových očí. Poté, co zemře, tak z pohledu jeho
„duše“. Už počáteční zpracování intoxikace halucinogenními látkami
je velmi intenzivním zážitkem. Když se pak děj přenese do spirituální
roviny, je vše ještě znásobeno. Oskarova duše prolétá skrze pevné
látky, z ptačí perspektivy pozoruje dění kolem, neschopna se zapojit do
reality, cokoli ovlivnit… Vrací se do minulosti, znovu a znovu prožívá
silně emotivní zážitky, které formovaly Oskarovu osobnost. Ztráta
rodičů, odloučení od sestry apod. To celému filmu dodává značnou
psychologickou hloubku. Divák se dozvídá, proč jsou hlavní postavy takové,
jaké jsou. Proč propadly drogám a dostaly se tak na samotné dno, proč
nemohou žít normálním životem a zařadit se do společnosti. To vše je
zprostředkováno formou silně stylizovaných obrazů a náznaků,
s naprostým minimem slov. A právě proto je zážitek mnohem
intenzivnější. I vhledy do budoucna jsou zajímavé. Jsme svědky toho, jak
se pozůstalí vyrovnávají se ztrátou svého blízkého. Jaký má smrt dopad
na psychiku jednotlivých lidí. Dalo by se říci, že jde o takovou
psychologickou sondu do světa drog, prostituce a pokleslé zábavy. Je to
svět, který děsí, ale zároveň svým způsobem fascinuje. Je to svět plný
bolesti, utrpení, temnoty a deprese, ale zároveň intenzivních zážitků. Je
to dotek smrti a absolutna.
Bohužel není všechno zlato, co se třpytí. I Vejdi do prázdna má své
mušky a mouchy. To největší negativum je přepálená stopáž. Prý
existuje více verzí. Na letošním Febiofestu byla uvedena bezmála
tříhodinová verze. Do české distribuce sice míří verze 140minutová, ale
podle prvních ohlasů je toto číslo nesprávné a délka je stejná jako
u verze promítané na Febiofestu. Problém je totiž hlavně v tom, že se
Noé postupně více a více opakuje a vykrádá sám sebe. Jako by byl opojen
svou vlastní genialitou a originalitou. I konec může být pro mnohé
nepříjemný a až příliš šokující či prvoplánový (tady musím
podotknout, že tak hromadný úprk diváků z kina jsem na žádném filmu
nezažil). Mně osobně takový závěr tolik nevadil a považoval jsem podobné
výstřelky za hru režiséra s divákem, jakousi zkoušku, na co vše je
člověk ještě schopen Noému skočit. S klidným srdcem říkám, já to
spolknul i s navijákem.
Přes všechna neopomenutelná negativa je Vejdi do prázdna jeden
z nejintenzivnějších filmových zážitků, kterých jsem byl za poslední
dobu svědkem. Například scéna úmrtí hlavního hrdiny je velmi osobitá,
niterná a „realistická“ až zamrazí. Člověku je úzko, má pocit, že
takto nějak by umírání mohl sám prožívat. Je tedy nadmíru jasné, že
Vejdi do prázdna není jen další řadový art snímek. Je velmi originální,
nebojí se jít proti zažitým konvencím filmového vyprávění. Razí si
vlastní, osobitou cestu. Fascinující cestu, kterou jsem se rád nechal
unášet. Užaslého diváka na konci vyplivne přežvýkaného, psychicky
vyčerpaného a s úzkostným pocitem bezmoci. Pokud však máte rádi spíše
mainstreamové filmy, na nového Noého raději nechoďte a z mého hodnocení
si klidně padesát procent odečtěte.
PS: Epileptikům doporučuji vynechat úvodní titulky.
Hodnocení: 90 %
Vejdi do prázdna (Enter the Void , Francie, Německo,
Itálie, 2009)
Režie: Gaspar Noé
Scénář: Gaspar Noé
Hudba: Thomas Bangalter
Hrají: Nathaniel Brown, Paz de la Huerta, Marina Stone,
Olly Alexander, Masato Tanno
Délka: 140 minut
Premiéra v ČR: 6. 5. 2010
