Po působivé a v naší kinodistribuci však poněkud zapadlé mystifikaci
s výstižným názvem Paranormal Activities nás nyní na plátnech kin čeká
další zdařilý počin z oblasti mysteriózního hororu. Snímek Čtvrtý
druh (2009) režiséra Olatundeho Osunsamniho se vymyká ze značně zprofanové
šedi dnešních filmových žánrů a novátorsky přistupuje k fenoménu
hrůzy ve filmu. V případě Paranormal Activities šlo o sled
paradokumentárních záběrů ve stylu Blair Witch. Pojetí Čtvrtého druhu je
na jedné straně o něco tradičnější, na druhé straně ještě
objevnější.
Snímek pojednává o mimozemských únosech, ke kterým se právě váže
označení setkání čvrtého druhu – téma zprofanované béčkovými
i áčkovými tituly podobného tematického zařazení. Čtvrtý druh je
víceméně klasicky natočeným filmem se srozumitelně rozvíjenou narací,
přinášející však jedno velké novum. Nejde o fakt, že film vznikl podle
skutečných událostí, nýbrž o zakomponování reálných záběrů
psychologických sezení u doktorky Tylerové, na kterých pacienti
prostřednictvím hypnózy odkrývají hrůzu nahánějící tajemství.
Nechybí zde ani posléze vzniklý rozhovor Tylerové s režisérem, kdy
psycholožka rekapituluje celou svou šokující kauzu ve značně
ztraumatizovaném stavu. Již se samozřejmě na internetu objevily hlasy
tvrdící, že tyto archivní záběry jsou fiktivní a že dokonce ani žádná
doktorka Tylerová neexistuje, což ovšem dosud nebylo přesně dokázáno.
Berme tedy i na základě oficiálních distributorských textů vážně, že
film je de facto napůl hraným a napůl autentickým dokumentem.
Dvatřicetiletý Osunsamni, který má na svém kontě zatím jen brakový
thriller Smrtící temnota, svým druhým filmem potvrzuje, že Hollywood
získal velmi progresivního tvůrce mysteriózních látek formátu Davida
Finchera. Osunsamni postupuje hitchcockovskou metodou a buduje mrazivé napětí
velmi účinnými prostředky – nikoli pomocí povrchních
„strašáckých“ efektů, kterých se často nevyvaruje ani Fincher. Hraná
část filmu je patřičně vyvážena a propojena s reálnými sekvencemi,
přičemž obě části se v gradaci napětí šťastně doplňují. Výsledek
by jistě měl svou působivost i v případě, pokud by byla ve filmu
využita jen hraná část. V té režisér umně skládá obrazy
nespecifikované záhadné hrůzy dynamickým stylem. Klipovitě laděné
výjevy s řadou flashbacků a velkých detailů prokládá zdánlivě
klidnými scénami, které však svým způsobem snímání lehce se třesoucí
ruční kamerou ještě umocňují permanentní depresivnost celého filmu.
Použití reálných záběrů nemá jen punc ploché atraktivnosti, neboť tyto
záběry jsou zcela zásadní součástí příběhu. Navíc tak můžeme (což
je v mainstreamových filmech ojedinělé!) porovnávat existenci postav na
plátně s jejich reálnými předlohami. Díky tomu, že film lavíruje na
polodokumentární linii, se vyhýbá obvyklým polopatistickým hollywoodizmům
(na rozdíl od Shyamalana a jeho Čtvrtému druhu dost podobných Znamení). Od
začátku do konce tak film neztrácí gradaci, napětí a příznačně temnou
atmosféru.
Oproti jiným filmům stejného žánru působí hudební doprovod vkusně.
Zatímco v průměrném sci-fi hororu (či thrilleru) má hudba atakovat
divákovy smysly svým výbušným zvukem jakoby rozladěných smyčců a
dechů, aniž by se v obraze dělo cokoli skutečně hrůzostrašného, zde
naopak věrně slouží dění na plátně a nikdy se ho nesnaží
„trumfnout“. Kapitolou samou pro sebe je mimořádně působivá zvuková
složka. Když se ve filmu objeví záznamy hlasů „z jiné planety“, koná
se naprostá „orgie filmového děsu“. V pozitivním slova smyslu,
pochopitelně. Svou velkou roli má pochmurné prostředí Aljašky, které
budí přinejmenším značný neklid, a přitom se vyznačuje obrovskou
přitažlivostí.
Hereckému obsazení jednoznačně dominuje Milla Jovovichová v hlavní
roli psycholožky Tylerové. Po mnoha nezajímavých komerčních titulech
konečně dostala výraznou hereckou příležitost, díky níž vytvořila
jednu ze svých vůbec nejlepších rolí. Jovovichová bez přehrávání a
fanatického „vřiskotového“ tlačení na pilu ztvárňuje postavu
usilovné hledačky pravdy, jíž nakonec padne za oběť. Přirozeně,
kultivovaně, bez přehnaných gest a často pouze svým uhrančivým pohledem
umí sugestivně zprostředkovat psychologii své psycholožky a podtrhnout tak
i celkové mysteriózní vyznění filmu. Není zde zkrátka povrchní
„heroickou figurou v boji proti vetřelcům“,
Čtvrtý druh se samozřejmě neobešel bez řady slabin. Například velmi
kostrbatě a v rámci děje poněkud zbytečně se jeví úvodní
i závěrečné vysvětlující komentáře Jovovichové a samotného
režiséra. Příliš připomíná nechtěně komické výstupy moderátorů
z televizních seriálů o paranormálních jevech. Bohatě by postačil
pouhý titulek na černém pozadí. Není také dobrou známkou filmu, že
s čestnou výjimkou Milly Jovovichové jsou zde herci spíše kulisou. Své
role sice odehráli bez chyb, leč bez většího zápalu. Stejně tak
podstatné rodinné zázemí doktorky Tylerové zde není vykresleno tak, jak by
si zasloužilo.
I navzdory těmto výhradám a možnosti, že film není založen na
reálném základě, znamená Čtvrtý druh velký přínos do historie žánrů
sci-fi, hororu a mysteriózního thrilleru. To v záplavě prostuduchých
hollywoodských pokusů o „filmy-lekačky“ není rozhodně málo.
{youtube}4Jft00GrSMA{/youtube}
Hodnocení filmu: 80 %
Čtvrtý druh (USA, 2009)
Režie: Olatunde Osunsamni
Hrají: Milla Jovovich, Elias Koteas, Will Patton a další
Délka: 98 minut
Premiéra v ČR: 28. 1. 2010
Napsat komentář