První filmový měsíc nového roku je za námi a my se už můžeme
ohlížet. Recenze byly napsány a přečteny, odsouhlaseny nebo zkritizovány,
filmy viděny a zhodnoceny. Prostý divácký chtíč byl ukojen. Teď stojí za
úvahu, co z těch filmů zůstane, které si zapamatujeme a pustíme znovu a
které upadnou do zapomnění. S kterými souhlasíme a které nás
rozčílily, jaké otázky v nás vyvolaly… A co si o tom
myslí druzí.
Suverénním vítězem lednové návštěvnosti je Vlk z Wall Street Martina
Scorseseho a Leonarda DiCapria. Sebestředný a vlastní vyprávěcí mocí se
opájející příběh bezskrupulózního a rozverného finančního žraloka
závislého na sexu, drogách a penězích je již jejich pátou spoluprací.
Ostřílený matador Scorsese je i přes pokročilý věk ve výborné formě a
Leonardo DiCaprio se již dávno stal stálicí na hereckém Olympu a jednou
z největších hvězd současného Hollywoodu, o jehož schopnostech
utáhnout takřka cokoli pochybuje málokdo. Důkazem je i tohle dílo, které
se mohlo stát odsuzující ostrou satirou, ale ve výsledku vyznívá spíš
jako oslava daného stylu života, ztrácející se v barokním zobrazování
opulentních večírků, feťáckých úletů, snobských výstřelků a
sexuálních excesů.
Zatímco Vlk se vrací do let devadesátých, o dvě dekády dál do
minulosti zamířil Špinavý trik tradičně nevyhraněného Davida O.
Russella. Ten, jak už se stalo jeho dobrým zvykem, se opět urputně snažil
natočit film nezařaditelný do jakékoli žánrové škatulky. Jeho reáliemi
skvěle vybavená historie jednoho korupčního skandálu se tak potácí mezi
gangsterským, podvodnickým a romantickým filmem, rodinným, vztahovým
i politickým dramatem, ale chvílemi zcela úmyslně zabíhá až do komedie.
To všechno v až vražedně pomalém tempu, které nechává vyniknout
vynikajícím výkonům plejády skvělých herců, kteří se svých postav
zhostili se skutečným gustem. Nutno říct, že bez nich by byl málokdo
schopný film dokoukat.
Špinavý trik i Vlk z Wall Street mají obdobné téma. Přestože je
závažné, přistupují k němu oba nevážně, s komediálním nádechem,
jejž ale zpracovávají diametrálně odlišným způsobem. Vlk je rychlý,
dravý až zběsilý, jeho výplní je však z větší části jenom prázdný
popis dekadentních radovánek, vyhýbající se (zdánlivě?) jakémukoli
moralizování a ostřící na životní styl úspěšných „obchodníků“.
Trik je naopak pomalý, zdlouhavý a těžkopádný, ale soustřeďuje se na
období „trestu“, i když paradoxně trestu vyžadujícího pokračování
v podvodné činnosti na jiné úrovni.
Významným pojítkem obou děl je fakt, že zpracovávají skutečné
události a společná je jim i sebereflexivní forma a nespolehlivý
vypravěč, kterým se prezentují hned na samotném začátku. První se
představí prostřednictvím barvy svého Lamborghini, druhý titulkem „Some
of this actually happened“. („Něco z toho se skutečně stalo.“)
Reálným faktům jsou přitom až překvapivě věrní – tedy, na
hollywoodské poměry. Se zbytkem ale nakládají přesně tak, jak jsme od
továrny na sny zvyklí. Špinavý trik, mimořádně přesvědčivě
evokující 70. léta, je svým perfektním smyslem pro detail především
prvotřídním dobovým snímkem. S výjimkou přidané komediálnosti je jeho
rekonstrukce tajné operace FBI jménem Abscam hodně věrná pravdivému
příběhu Mela Weinberga / filmového Irvinga Rosenfelda – ovšem až na
závěrečný „špinavý trik“, který se ve skutečnosti nikdy neodehrál.
Bez něho by film sice neměl potřebný dramatický oblouk, celý je ale
vybudován tak nedramaticky, že by to snad ani nevadilo. (Skutečně
dramatickým by bylo spíše nezamlčování faktu, že manželka předobrazu
Irvinga Rosenfelda, ztvárněná ve filmu Jennifer Lawrenceovou, spáchala
krátce po událostech zobrazených ve filmu, nebo dokonce ještě během nich,
kvůli manželovi sebevraždu… )
Vnitřní monology a některé scény usvědčují filmového Belforta
z toho, že se na svět dívá jenom skrz vlastní sobecký filtr a často
vidí věci jinak než ostatní nebo jinak, než se skutečně odehrály.
(Scéna v letadle či okamžitě zkultovnělé nasedání do auta pod vlivem a
následná cesta domů.) Nabízí se vysvětlení, že u feťáka takové omyly
nijak nepřekvapí, ale za zmínku stojí i možnost, že tím Scorsese dává
vnímavému divákovi signál, že i když věrně zpracovává Belfortovu
knihu, není až natolik přesvědčen o její upřímnosti. Jinak by
u tvůrce jeho schopností překvapovalo, že u natolik významného tématu
staví tak okatě na přízemnosti (snad jenom v možném záměru, že
tolikeré orgie nebudou už působit přitažlivě, ale naopak odpudivě a
přinutí k zamyšlení?).
Dle mého názoru stojí za diskuzi, jestli má Vlk z Wall Street tak
promyšlenou strukturu, nebo se tvůrci nechávají unášet zobrazováním
dekadentních radovánek stejně jako Belfort kdysi jejich pořádáním. Film
předvede jenom mizivé zlomky z odvrácené tváře Belfortova života, jako
odvykací kúru, která zvlášť v jeho případě musela být skutečnou
noční můrou, vězení nebo udávání kamarádů ze své smečky, jež
předtím vynesl do kapitalistických nebes. Scorsese odmítáním katarze
překračuje pravidla Hollywoodu, současně ale potvrzuje jeho principy
zpodobněním neukojitelného hromadění, konzumu a ziskuchtivosti bez hranic.
(Stejně diskutabilní je Russelův záměr stvořit současnému publiku tak
nekomfortně sledovatelné dílo.)
U českých diváků je nesporným vítězem Scorseseho a DiCapriův opus
o nenasytnosti s víc než 150tisícovou návštěvností (proti třem
tisícovkám u Špinavého triku – ve světě jsou však jejich zisky
srovnatelné a v nadcházejícím oscarovém klání má Špinavý trik
10 nominací proti 5 Vlka z Wall Street). Pro autora článku ale tak jasně
lepším snímkem zdaleka není. I v případě, že Vlk obsahuje tak jemné,
sofistikované nuance, jak jsem popsal výše, totiž v celku vyznívá jako
morálně závadný film, jehož nadšené ohlasy a ovace by měly působit jako
alarm. Jeho úspěch víc než cokoli jiného poukazuje na to, jaké hodnoty
pořád hýbou naší společností. (Extrémní je to hlavně ve srovnání
s tím, s jakým výsměchem a pohrdáním se setkávají filmy s výrazně
levicovou ideologií.) Jedinými dvěma skutečně morálními postavami filmu
je Belfortova první manželka a agent FBI, který ho nakonec dopadl. Jeho
závěrečná scéna v metru je jedním z nejsilnějších okamžiků,
protože skrze nestranný výraz svého civilního projevu nechává na
divákovi rozhodnutí, jestli cítí spokojenost nad dobře vykonanou prací,
nebo lítost, že tehdy přece jenom nevyužil Belfortovy nabídky.
A co hůř, je to film zavádějící a klamavý, protože svého
(anti)hrdinu staví do daleko lepšího světla, než by si zasluhoval. Vlk
z Wall Street nezamlčuje sice skutečná jména jako jeho konkurent, ale něco
mnohem důležitějšího – co jeho bezohledný, podvodný byznys a bujaré
rozhazování skutečně způsobily tisícům drobných investorů a malých
firem. Jsou to informace, jež není problém vyhledat. Argument, že se jenom
nabalil prostřednictvím jejich vlastní chamtivé touhy zbohatnout,
neobstojí. Nejvíc vytáčející je pak skutečnost, že tenhle člověk,
který dokázal vždy a všude prodat cokoliv, napsal v odlehčeném duchu
o své neslavné kariéře knihu, která se stala bestsellerem a byla
s ohromujícím úspěchem následně adaptována pro film jedné
z nejslavnějších režisérsko-hereckých dvojic současného Hollywoodu.
Kolotoč se opět roztáčí a peníze se zase sypou… a ze mě možná mluví
jenom obyčejná závist.
