Deník nymfomanky

Valérie je mladá, krásná,
vzdělaná a inteligentní. A především má ráda sex, víc než cokoli
jiného. Až tak, že je na něm závislá a nemůže bez něj vydržet ani den.
Nikdy nemá dost, nepotřebuje okolo toho mluvit, nestydí se a vůbec na nikoho
se neváže. Bez ohledu na to, jak lákavě to může znít, stejně jako
každá jiná závislost i nymfomanie jí ze života může udělat peklo.

I ve slunném Španělsku je
totiž její otevřenost a nenasytnost něčím ne zcela obvyklým a člověk,
jakkoli individualistický, je tak jako tak nějakým způsobem závislý na
společnosti, ve které musí existovat. Zvlášť když jí poskytuje muže,
které ke své spokojenosti tak nutně potřebuje. I když si ve svých snech
představují něco zcela jiného, ani muži nezvládají ženu tak nespoutanou
a svobodnou, která touží jenom po jednom. A nekonečné prostory nevázané
sexuality se najednou začnou zdát poněkud tísnivými.

Valérie si pak prochází řadou životních situací, od zcela
běžných – jako randění a láska k jednomu muži, až po ty, které jsou
pro průměrného člověka zcela nezvyklé, až pobuřující, o kterých snad
počestní občané nevědí, nebo vědět nechtějí a zavírají před nimi
oči. A Val v průběhu toho zjistí díky řeči těla mnohé o sobě
i o jiných, zažije díky pocitům ze sexu ráj, očistec i peklo. Tak jako
i většina lidí bez stovek milenců…

A právě tím, svou
animálností, otevřeností a tělesnou přirozeností se snímek dotkne snad
každého (i když připouštíme, že existuje skupina lidí, kteří
k sexualitě žádný vztah nemají). A reakce budou nejspíš stejně pestré
jako postoj lidí k sexu. Nedá se moc určit, komu film doporučit, těžko
říct, komu je tenhle snímek určen, kdo je cílovou skupinou. Film samotný
nejde nijak zvlášť do hloubky, v podstatě jenom klouže po povrchu
v hezkých záběrech sytých barev, stylizovaných (a početných) erotických
scén, přerušovaných v pravidelném rytmu vložkami děje. Ten je, popravdě
řečeno, značně plochý a tvůrci se mu snaží dát dojem hloubky
životními moudry, která padají hlavně z úst francouzské babičky hlavní
hrdinky.

Deník nymfomanky snad
nikomu neotevře úplně jiné obzory, spíš pomůže osvětlit vlastní
postoje, které si člověk sám od sebe uvědomí
jenom těžko.

Přes to všechno se nezařadím
k těm, kteří Deník nymfomanky obviní z laciného a rádoby rafinovaného
erotismu neobratně zakrývaného pseudofilozofií a zdáním „artovosti“.
A neomezím se taky jenom na hodnocení filmové stránky. Ta je svižná a
film, pokud se od začátku neřídíte prudérností, pobouřením nebo nudou,
hezky ubíhá, prodchnut jižanským temperamentem, chytrým střihem a téměř
nepřetržitě znějící hudbou, jednoduchou, ale mimořádně chytlavou.
A pak, je tady několik momentů, velice silných a troufám si říct až
monumentálních, které celé té směsi erotiky, melodramatu a mudrování
dají zcela jiný význam a které mohou vnímavou a tolerantní duši naplnit
radostí a vystřelit ke hvězdám. Bez těchhle dokonale osvobozujících
momentů a profesionální audiovizuální podoby filmu bych se nejspíš
zařadil k těm, kdo budou na tenhle film kydat, plivat a vysmívat se mu.

Jsou totiž témata, která se
nedají zobrazit ani vnímat neutrálně. V tomhle poněkud frázovitém díle
se nedovíte moc o nymfomanii, je ale namístě říct, že o ní moc neví
nikdo. Lékařsky šlo snad kdysi ne o nekonečnou sexuální touhu, ale
právě o neschopnost jejího naplnění. Ve filmu se tvrdí, že ji vymysleli
muži, aby mohli lépe ovládat ženy – a není to zas tak daleko od
pravdy – dnes už se o ní začíná znovu velice bouřlivě debatovat a
sexuologové ji pomalu, ale jistě vypouštějí ze seznamů nemocí. Méně
diskutabilním názvem by tak byl Deník promiskuitní ženy. To je ale
vedlejší. Podstatné je, že nám tenhle film ukazuje očistnou i zhoubnou
moc sexu a říká, i když trochu naivně a kostrbatě, o co bychom se
v životě neměli ochuzovat (a nejde tu jenom o potěšení ze sexu). Možná
to není ten nejlepší způsob, jak otevřít debatu o závažném
společenském jevu nebo vyjádřit se k otázce osobní svobody jednotlivce,
ale zajisté přispívá k vyvracení mýtů o tom, že jenom skrze sex
nemůžeme objevit nijaké skutečné hodnoty a najít opravdové přátele.
Nebo o tom, že šílená romantická zamilovanost nemusí být nutně to
nejlepší, co se nám v životě může přihodit, i když nám to hlavně
filmová kultura ve všech podobách vnucuje s tak tvrdošíjnou neoblomností.
Nebude to lehká cesta, ale své diváky a příznivce (stejně jako početné
odpůrce) si tohle dílo najde, možná stejnou oklikou, jakou si jeho hrdinka
uvědomila svůj úděl se všemi jeho klady i zápory.

Deník nymfomanky snad nikomu neotevře úplně jiné obzory, spíš pomůže
osvětlit vlastní postoje, které si člověk sám od sebe uvědomí jenom
těžko. Pak už bude na každém, jestli je přijme a jak se s nimi
vyrovná.

{youtube}oEzlDUT_caY{/youtube}

Deník nymfomanky /
Diario de una ninfómana (Španělsko, 2008)
Režie: Christian Molina
Scénář: Cuca Canals podle knihy Valérie Tasso
Kamera: Javier G. Salmones
Hudba: Roque Baňos
Střih: Luis de la Madrid
Hrají: Belén Fabra, Geraldine Chaplin, Ángela Molina,
Leonardo Sbaraglia
Délka: 95
Česká premiéra: 8. 1. 2009