Den druhý: Poslední třetina soutěže
Zahájení páteční festivalové jízdy jsem věnoval poslednímu
soutěžnímu bloku. Opět se naplno projevila prozíravost a šťastná ruka
dramaturgického týmu festivalu, i ve třetím soutěžním sedmeru bylo
totiž sdostatek kvalitních kandidátů na vyleštěné trofeje. S velkou
úlevou lze ovšem dodat, že naštěstí převládala pestrost osobních
výpovědí nad vyprázdněnou opulentní pompou.
Ptáčata / Smáfuglar
Barvité Benjaminovy sny (Betty banned sweets, režie:
Michelle Savil, Nový Zéland 2008) jistě potěšily všechny příznivce
Napoleona Dynamita či Procitnutí v Garden State,
švýcarsko-turecká koprodukce Kořeny (Racines, režie: Eileen Hofer,
2008) byla dalším ambiciózním příspěvkem do řady snímků
tematizujících rodičovskou lásku jako nikdy nehynoucí zdroj naděje
v lepší budoucnost a italská Pomalá hra (La partita lenta, režie:
Paolo Sorrentino, 2009) potěšila intenzivní obrazností a nevtíravou
uvěřitelností předkládané paralely života a ragbyového zápasu. Jako
šestý ze sedmi se navíc zjevil snímek, který všechno změnil.
Ptáčata islandského režiséra Rúnara Runarssona byly bezpochyby
největším emocionálním direktem letošního ročníku. Zdánlivě banální
příběh jednoho večera, kdy se dvojice hrdinů přiblíží definitivní
ztrátě nevinnosti, se díky režisérově schopnosti vyprávět, leč
nevydírat, i intenzivní autenticitě hlavních hereckých představitelů
přetavil v zážitek, který by vás neměl minout.
Famózní Espaňola!
Náhradnice / Éramos pocos
Za kvalitativně nejvyrovnanější festivalový blok letošního ročníku
neváhám označit kolekci věnovanou španělské
kinematografii. Krátkometrážní tvorba má ve Španělsku nejen
dlouholetou tradici, ale zjevně i širokou diváckou oblibu a důslednou
dotační podporu. Přesvědčivým důkazem o vysoké úrovni tamních
kraťasů byla reprezentativní šestice, které vynikalo žánrovou pestrostí,
naléhavostí témat, svěžím humorem i precizností technického
zpracování. K naprostým vrcholům tematického bloku jistě patřil
rozpustile hořký mikromuzikál 7:35 ráno (7:35 de la
mañana, 2003) režiséra Nacho Vigalonda, jenž se v roce 2007 blýsknul
i povedeným celovečerním debutem – mysteriózní hříčkou
o cestování v čase Los cronocrímenes, rozverná komedie
Náhradnice (Éramos pocos, režie: Borja Cobeaga, 2007 –
nominace na Oscara v kategorii nejlepší krátký film) o domnělé tchýni,
jež zachránila zetě i vnuka před nebezpečím uhnití za živa, či
vizuálně vytříbený portrét praktik obchodníků s bílým masem a jejich
obětí v emotivním snímku Lže (Miente, Španělsko 2008,
režie: Isabel de Ocambo – film byl oceněn státní cenou Goya).
Závěrečná černá oliva kolekce, snímek Strašidelný dům (El
tren de la Bruja, 2003, režie: Koldo Serra), navíc hravě posloužil jako
spolehlivý doklad skutečnosti, že Španělé hrají prim i v hororovém
žánru. Po jeho zhlédnutí se i pozděnoční četba románu Stephena Kinga
To proměnila v konejšivou ukolébavku, pomáhající znavenému
tělu připravit se na jeho poslední festivalovou noc.
Den třetí: Vyhlášení, perverze a fotbal!
Jsou věci, na které nikdy nezapomeneš
Svůj poslední festivalový den jsem nastartoval návštěvou tematického
bloku věnovanému nejpopulárnější míčové hře. Ač sám jsem bytostí
fotbal příliš nemilující, pětici filmů o kopané, již
stylově zahájilo klasické Passerovo Fádní odpoledne jsem
zkonzumoval bez nejmenších potíží. Švýcarské Míče (Las
pelotas, režie: Chris Niemeyer), vtipně kombinující fotbal, genetiku,
chlapské přátelství a (mimo)manželský sex a poněkud drasticky humorný
snímek Jsou věci, na které nikdy nezapomeneš (Porque hay cosas
que nunca se olvidan, režie: Lucas Figueroa, Španělsko 2008) patřily
k vybraným specialitám, italské Utkání (Il torneo,
režie: Michele Alhaique, 2008) pak dalo na srozuměnou, že odkaz neorealizmu
stále žije.
Belgický nářez:
Poslední Červená Karkulka
Retrospektiva Jana Kounena se následně ukázala být
soustem stravitelným pouze pro vybrané jedince, k nimž se ovšem s radostí
počítám. Tvorba belgického solitéra totiž velmi často připomíná optiku
buvola nadupaného amfetaminy. Široká inspirační základna Kounenovy tvorby
zahrnuje splatterové začátky Petera Jacksona či Sama Raimiho ve filmech
Gisèle Kérosène a Vibroboy, vynalézavou posedlost
postfreudovskými interpretacemi pohádkových archetypů – v Poslední
Červené Karkulce se Kounen profiluje jako spojovací článek režijních
stylů Davida Lynche, Jean-Michela Jeuneta a Marca Cara, jenž ostatně ve
snímku i hrál či urputnou tendenci opájet diváka groteskním hnusem.
Kounen je zběsilý rarach chroustající divákovy emoce s vervou Marfušina
chrupu. Někomu rozum velí okamžitě opustit sál, mě Kounenova retrospektiva
motivovala k rozšíření domácí videotéky a zároveň poskytla šťavnatou
sobotní tečku před ceremoniálem vyhlášení výsledků.
Vyhlašovacího aktu se opět s grácií sobě vlastní ujala dvojice
Babčáková a Žáček, jejichž rozpustilým klauniádám tentokráte velmi
zdařile asistovala nejen lehce rozpačitá porota, ale i švédský státní
zástupce. Výsledky pak jen potvrdily kompetentnost poroty i již zmíněný
soulad jejích názorových stanovisek s diváckým ohlasem (přiznám se, že
ocenění Pozdního sběru a zejména Ptáčat mě pokousalo
blahem a pokušením vystřelovat špunty). Prostory Světozoru se poté
ponořily do víru závěrečné oslavy, která předcházela poslednímu,
v podstatě již rekapitulačnímu dni festivalu. V neděli jsem ale bohužel
již nemohl být přítomen.
Výsledky 5. ročníku Festivalu krátkých filmů v Praze:
Kořeny / Racines
Hlavní cena poroty: (dotace pět tisíc eur):
Ptáčata (Smáfuglar), režie: Rúnar Rúnarsson,
Island, 2008.
Zvláštní uznání poroty:
Kořeny (Racines), režie: Eileen Hofer,
Švýcarsko-Turecko, 2008.
Zvláštní uznání poroty a Divácká cena:
Pozdní sběr (Slitage), režie: Patrik Eklund,
Švédsko, 2009 .
Coda:
5. ročník pražského festivalu krátkých filmů lze rozhodně označit
za vydařený. Protože nešlo rozdvojit se, a vidět tak zcela všechno, našly
se samozřejmě programové bloky, které jsem musel oželet. Absence bolela
zejména v případě kolekcí Zkrat, tedy pěti krátkých
filmů o lásce v podání mladé ruské režijní generace, Made in
Japan, jež představila výkvět asijské progrese či
Labo, věnované experimentálnímu filmu. Žádoucí pestrost
nabídky je jedním ze znaků festivalu, který během pěti let své pražské
existence kontinuálně roste v silného hráče na (nejen) evropském poli. Ve
spojení s precizní organizací, příjemnou atmosférou a milými
světozorskými hosteskami tak vzniká komplexní zážitek, který nelze než
si vynachválit. Klaním se s nadšeným výhledem na 6. ročník. Pražské
Shortky za rok nashle a třikrát zdar!
Napsat komentář