Prolog
Skutečnost, že 5. ročník pražského festivalu krátkých filmů
nabídne nepřeberné množství vskutku intenzivních zážitků, vycházela
razantně na povrch již v průběhu zahajovacího ceremoniálu, jenž byl
brilantně moderován ideálně sehraným duem Simona Babčáková-Jakub
Žáček, jimž v jejich crazy kejklích zdatně sekundovala dvojice
pravděpodobně všehoschopných beatboxerů.
Po vtipné, leč informačně zároveň náležitě hutné jevištní show
(organizátoři například nedávného slavnostního zahájení Projektu
100 se zjevně ještě mají mnoho co učit), následovala velmi dobře
zkombinovaná filmová ochutnávka v podobě šestice snímků, jež byly pro
slavnostní večer speciálně vybrány napříč jednotlivými sekcemi.
Útok obřího kraba / King Crab Attack
Převážně vtipně koncipovaná mozaika v podstatě neměla slabého
místa, subjektivní pohled autora tohoto článku zaujala především studie
možného dopadu věcí, jež člověk koná S nejlepším úmyslem
(režie: Brian Durnin, Irsko 2008 – vynikající černohumorná studie
propletence různorodých lidských motivací, korunovaná navíc specifickou
výtvarnou stylizací, jež vykazovala zjevné příbuzenské vztahy s poetikou
filmů Tima Burtona), laskavá komedie o (nejen) rodinných trampotách mladého
iluzionisty Místo Abrakadabra (režie: Patrick Eklund, Švédsko 2008)
a nadmíru povedené miniatury Kapitán Krevetka (režie: Christian
Laurence, Kanada 2008 – báječný doklad nadále pokračující kanadské
tradice dětského filmu) a Útok obřího kraba (režie: Grégoire
Sivan, Francie 2008 – svérázná autorská pocta hned dvěma fenoménům:
béčkovým monster filmům a filmovým upoutávkám). Rituál zahájení
festivalu rozhodně očekávání naplnil. Zbývá tedy jen doufat, že byl jen
malým degustačním výběrem, předzvěstí věcí příštích. Je na čase
podlehnout víru zahajovací party!
Den první: Ve znamení soutěže a Prvních podání
Pozdní sběr / Slitage
První den letošního ročníku Festivalu krátkých filmů Praha jsem se
rozhodl zasvětit především soutěžní sekci, jíž byly ve čtvrtek
věnovány hned dva programové bloky. Z různorodé, tematicky spíše temně
laděné první kolekce snímků zvedla ze židle především surově poetická
grimmovská balada Bolest režiséra Valdimara Johannssona (Island,
2008 – obzvláště útlocitné duše před intenzivním emocionálním
dopadem snímku na jejich rozbolavělé duše upřímně varuji), brazilská
transvestitní černobílá rapsodie Boty pro Arista (režie: René
Guerra, Brazílie 2008), jež tématem, stylem i svobodomyslností připomněla
filmy Pedra Almódovara či Luise Buñuela, švédský snímek Pozdní
sběr (Slitage, Švédsko 2009), v němž režisér Patrik Eklund spojil
hořkost počínajícího stáří, smutek sousedských tragédií a humor barvy
antracitu fascinujícím způsobem, který se posléze stal příčinou vzácné
názorové shody mezi odbornou porotou a diváctvem. S politováním musím
naopak konstatovat, že jediný domácí reprezentant v soutěži, tedy snímek
Saharské písky režiséra Josefa Tuky patřil svou unylostí, banalitou
výchozí situace i přepálenou stopáží k nejslabším filmům letošního
soutěžního výběru.
Měsíční palác / El palacio de la luna
V druhém bloku věnovaném Mezinárodní soutěži již
byla naštěstí deprese existenciálních témat pravidelně odlehčovaná
humornými momenty. K nepřežití bylo jen nezáživné náladové retro
Bálinta Kenyerese Historie létání (Maďarsko 2009), které by se
pravděpodobně s úspěchem dalo aplikovat jako speciální spolehlivá
náhražka Rohypnolu či počítání ovcí. Vrcholnými momenty bloku naopak
byly snímky Měsíční palác (scénář a režie: Ione Hernández,
Španělsko 2009 – magicko-realistní rekonstrukce závěru života jednoho
maniodepresivního mladíka vnímaný převážně oční optikou jeho
milující matky), který lze bez obav doporučit všem, jež si podmanila
tvorba Julia Medema (režisérka Hernández byla jeho blízkou
spolupracovnicí), jak jinak než hořce vtipný příspěvek k tématu
stařeckého boje s osamělostí Edgar (režie: Fabian Busch,
Německo – hravě dokazující nesmyslnost dosud leckde přežívající
teze, že symbiotická existence německé kinematografie a inteligentního
humoru je zhola nemožná) či trojice snímků shodně tematizujících
dvougenerační vztahy: britský Edwardův problém režiséra Kima
Albrighta je anekdotickou konfrontací životních postojů neurotického
moralisty Edwarda a jeho poněkud obhroublého dědy. I další reprezentant
Velké Británie, režisér a scénárista David O’Neill, rovněž postavil do
epicentra děje svého filmu Vsaď se (Tenner, Velká Británie 2009)
vztah vnuka a dědečka, tentokrát ovšem v příběhu s takřka kriminální
zápletkou, který navíc korunovala poměrně neočekávaná pointa. Kolekci
pak přirozeně korunoval další ze švédských úspěchů letošního
ročníku, tedy divácky vzývaný snímek Dobrá rada aneb veselá
sonda do ne úplně radostného dětství prostřednictvím nahrávky pro
nenarozeného bratra, která byla zároveň dalším z definitivních důkazů,
jak moc si české diváctvo se švédskou kinematografií nadšeně notuje.
Smrt provinciála / Śmierć prowincjała
Závěr druhého dne pak patřil bloku s názvem První
podání, který je již tradičně věnován krátkometrážním
debutům dnes již renomovaných tvůrců. Film Marka Najbrta Vynález
krásy se specifickou optikou fiktivního dokumentu se s nadhledem
zamýšlí nad fenoménem národního pěvce Karla Gotta, škoda, že slibnou
výchozí situaci poněkud ubíjí velkorysá stopáž snímku. Blok bohužel
dále pokračoval ještě o poznání hrůznějším peklem, totiž Zanussiho
Smrtí provinciála, jež i na relativně skrovné časové ploše
pouhých 28 minut působila mnohonásobně rozvláčněji než mnohý
tříhodinový opus, a hrozila tak unuděním způsobit smrt divákovu. Pak už
se vše naštěstí v dobré obrátilo, protože následující snímky Park
Chan-Wooka, Mike Leigha i Todda Solondze představily v zkrácené adekvátní
podobě syrovou esenci jejich budoucích zářných kariér. Epilogem i přes
dílčí výhrady poměrně vydařeného prvního dne festivalu poté byla
spřízněná party Černej Dynamit Golden Happy Night, v budově bývalého
Casina Šimek, jak jinak než ve stylu černošského ghetta, kde se jako jeden
z DJ’s představil i režisér filmu a jeden z porotců mezinárodní
soutěže Scott Sanders à la hvězdný DJ Suckapunch.
