Světoznámá francouzská herečka Isabelle Huppertová převzala z rukou
Jiřího Bartošky a Evy Zaoralové Křišťálový globus za mimořádný
přínos světové kinematografii. Zároveň Huppertová uvedla soutěžní film
Villa Amalia. Nebyl to však jediný snímek, ve kterém ji mohli
diváci v Karlových Varech vidět – kdo byl na projekci filmu
Gabriela v hotelu Pupp, byl svědkem jejího setkání s režisérem
Patricem Chéreauem, v jehož retrospektivě je tento film uváděn. Jedná se
o intimní drama, ve kterém Huppertová hraje spolu s Pascalem Greggorym
manželský pár, jejichž vztah se rozpadá. Gabriela je snad
nejdivadelnějším Chéreauovým fimem. Vznikl podle povídky Josepha Conrada
Návrat z roku 1898. Je škoda, že tento film z roku 2005 nemohlo
české publikum vidět v českých kinech.
Hrdá herečka si zde ve Varech získala přízeň publika, ale také
rozčarování novinářů – při tiskové konferenci platil na její
přání zákaz fotografování a odpovídala spíše stručně. Nechtěla
prozradit, na čem v současné době pracuje. Jen zmínila, že nedávno
dokončila dva filmy – Bílé maso (White matierial) režisérky
Claire Denis a komedii Copacabana mladého režiséra Marka Fitussiho,
ve které hraje spolu se svou dcerou Lolitou Chammahovou. Vedle těchto
nejčerstvějších rolí nastuduje nové postavy na divadle – v New Yorku
a v Paříži. Huppertová ve Varech splnila v oblasti sebeprezentace jen to
nejnutnější. O žadatele autogramů také nejevila mnoho zájmu. Ale vůbec
se jí nedivím, že si brání své soukromí, jak to jen lze. Být slavnou
herečkou přece ještě neznamená, že se bude ráda ukazovat a dělat jen, co
chtějí ostatní. Naopak si cením toho, že nepokrytecky splnila to
nejnutnější – seriózně promluvila před projekcí filmu Villa
Amalia a poskytla i několik rozhovorů pro televize na červeném
koberci. Je vidět, že je herečkou hlavně proto, aby hrála – ve filmu
i na divadle. A to dělá přece bravurně!
Isabelle Huppertová – hrdá herečka
Isabelle Huppertová se začala herectví věnovat počátkem 70. let.
Nejprve v divadle, ale brzy se ozval film. V roce 1974 se objevila
s Gérardem Deparieuem v kontroverzním filmu Buzíci Bertranda
Bliera, popisujícím anarchistickou francouzskou mládež sedmdesátých let.
S Depardieuem pak hrála znovu v milostném dramatu Loulou (1980). Je
držitelkou více než třiceti hereckých cen. Jednu z prvních – cenu
BAFTA – získala v roce 1977 za roli Beatrice ve filmu Krajkářka
(režie C. Goretta). Mezi její další filmy patří Dáma
s kaméliemi, Sestry Brontëovy či Pstruh. Nejvíce
hereckých příležitostí jí poskytl Claude Chabrol. Za role v jeho filmech
také obdržela významné ceny – vražedkyně Violette Nozièreová
jí v roce 1978 vynesla cenu v Cannes, matka v Ženské
záležitosti Zvláštní cenu prototy v Benátkách (1988), za titulní
roli v Paní Bovaryové byla oceněna na festivalu v Moskvě (1991).
V roce 1995 získala Cézara i Volpiho pohár v Benátkách za další
Chabrolův film Slavnost. Hrála však i v dalších jeho
filmech – Konec sázek, Sladká smrt, Opojení
mocí. Diváci ji také mohli vidět jako jednu z 8 žen
v režii Françoise Ozona spolu s Catherine Deneuve, Emmanuelle Béart a
dalšími předními francouzskými herečkami. Když s ní Michael Haneke
natočil Pianistku podle románu Elfriede Jelinekové, získala cenu
v Cannes (2001). Vyjmenovávat a popisovat její další filmy by vydalo
opravdu na dlouhý samostatný článek.
Villa Amalia
Slavný film Pianistka pojednává, stručně řečeno, o profesorce hry na
piano Erice Kohutové a jejím sexuálním životě. Zmiňuji Pianistku proto,
že při srovnání s Villou Amalia najdeme několik podobností. Tou zásadní
je, že Huppertová opět hraje na piano – tentokrát ale z učitelky
povýšila na známou klavírní interpretku. Sexuální scény zde nejsou
vůbec pregnantní, ale jistá nekonvenčnost zde po této stránce
je také.
Po celý film vlastně sledujeme životní změnu klavíristky Ann. Ta
jednoho dne uvidí, jak se její partner Thomas líbá s jinou ženou. A ten
samý večer ji náhodně osloví na ulici nějaký muž – Ann ho
nepoznává, ale když řekne: „Georges, Bretaň“, vrhne se mu kolem krku.
Poté, co se objevil tento přítel z dětství, nastane v Annině životě
obrat. Chce změnit úplně všechno. Chce zmizet. Všechno postupně prodá
včetně svých klavírů, vzdává se úspěšné kariéry a všemožně
vymazává své jméno z reality. Nechce již s nikým z dřívějška
mluvit. Jediným jejím přítelem má být právě Georges, kterému se
svěřuje se všemi náhlými plány. Velmi rázně se rozejde s Thomasem.
Dokáže tedy být i sobecky krutá. Proč tohle všechno dělá, příliš
nevysvětluje. Ale koná tak s obrovskou razancí. Jede za Georgesem do
Bretaně, kde chce žít v zahradním domku a skládat hudbu. Ale až poté, co
se vrátí z tajuplné cesty – nejdříve chce odjet hlavně někam daleko,
neznámo na jak dlouho. Po cestě za sebou zametá všechny stopy –
několikrát změní zavazadlo i oblečení. Tato cestovatelská pasáž je ale
docela zdlouhavá, pouze popisná a naruší dosavadní tempo filmu. Nakonec Ann
skončí na italském venkově a putuje přírodou, kam ji nohy nesou. Uvidí
starý dům a dá se do hovoru s jeho majitelkou – je u cíle: Villa
Amalia. Cíl je to náhodně nalezený, ale Ann celou cestu působí, jako by
věděla, kam jede. Začne ve Ville Amalia žít a potká na pobřeží mladou
dívku, se kterou se sblíží. Když přijede na návštěvu Georges, tomuto
lesbickému vztahu se jen krátce podiví – to je veškerý komentář
k tomuto faktu. Podobně je to i s jinými situacemi filmu – režisér
Benoît Jacquot příliš nevysvětluje, nechává vždy trochu napínavého
tajemství. Přes tento zřejmý režijní záměr, nechat diváka přemýšlet
a meditovat nad tím, proč to Ann všechno vůbec dělá, si ale stejně
myslím, že motivace hlavní hrdinky režisér podcenil.
Film je tedy zejména popisem, popisem změny života jedné ženy. Mnoho se
v něm po stránce dramatické nestane – alespoň tedy ne výraznými
dramatickými situacemi. Proto je Villa Amalia spíše impresivní pocitovou
záležitostí. Ale ne dokonalou – kamera a stavba jednotlivých záběrů
také neuhrane. Vše tedy zachraňují herecké výkony. V roli Georgese zaujme
Jean-Hugues Anglade. Herectví Isabelle Huppertové pak působí naprosto
samozřejmě, jako by ani nehrála, jen procházela jednotlivými situacemi. Ale
působit samozřejmě je přece pro herce naprostá výhra. Navíc nám její
hrdinka i přes místy nejasné motivace rozhodně cizí není, Annu v cestě
za její pohádkou s obdivem následujeme.
{youtube}hFLBcTT_Hkc{/youtube}
Villa Amalia (Villa Amalia, Francie, Švýcarsko, 2008)
Režie: Benoît Jacquot
Scénář: Benoît Jacquot, Julien Boivent podle
stejnojmenného románu Pascala Quignarda
Kamera: Caroline Champetier
Hudba: Bruno Coulais
Střih: Luc Barnier
Produkce: Edouard Weil
Hrají: Isabelle Huppert, Jean-Hugues Anglade, Xavier Beauvois,
Maya Sansa, Clara Bindi
Délka: 97 minut
