v noci z úterý na středu
Můj milý deníku… (víš, že už Tě dávno nezdrobňuji, bylo to trapné),
tak nám to už zase začalo. Nikoli menstruace našeho kozla Bobeše, ale náš
oblíbený festival, filmový svátek všech otrlců, tedy i nás. I proto
teď, v hodinách časně ranních otvírám Tvé desky z jednorožčí
kůže, abych se podělil s Tebou o zážitky ze dne prvního. Věz tedy:
letos jsem se rozhodl ignorovat filmy s El Santem – tohoto mexického
lidového bijce si raději někdy pozveme přímo domů. Třeba pomůže
Křovákovi vymýtit hmyz. Audiovizuální maraton, nekompromisně atakující
všechny vrstvy výdrže, jsem tedy zahájil až večerním programovým
blokem.
Úvodní halasně adorovaná Seance Robina Kašpaříka se ukázala
být natolik hrubě přeceněným dílkem (tento hype je zapříčiněn
tradiční českou tuzemskou podprodukcí v hororovém žánru), že mě během
své skromné devatenáctiminutové stopáže stihla téměř ukolébat
k smrti. A to by byla škoda, neboť bych naopak prošvihl smrt oživlou.
A to řádně. Jest tedy jen dobře, že nás před španělským nářezem
razantně probudila temperamentní a sexy jevištní performance tetovacího a
piercingového studia s všeříkajícím názvem Hell.cz. Ještě teď se
cítím řádně (p)opíchán. A pak už vše začalo naostro: španělští
hororoví matadoři Paco Plaza a Jaume Balagueró přitvrdili muziku druhým
dilem slovutného Recu. Jejich jízda do chřtánu Satanova disponuje
sexappealem rajcovní ježibaby sedící naostro na lopatě uprostřed
rozpálené pece. A Jeníček s Mařenkou a Perníkovým dědkem se zatím
opodál oddali chutnému sendviči. Jistěže krvavému. Nutno říci, že
i napodruhé je řízný žánrový kompilát zombárny a satanského filmu,
snímaný kombinací výrazových prostředků vlastních televiznímu
zpravodajství a počítačovým first person akcím podívanou, která bez
problémů snese několikanásobné opáčko. Jedna z finálních likvidací si
pak právem zasloužila bouřlivou odezvu publika, jež přímo potvrdila
multižánrovou platnost odvěké filmové poučky: zábava je pravá, když
uletí hlava! Můj milý deníku, lepší začátek jsme si snad ani nemohli
přát. Teď ještě pár kapek rozžhaveného vosku na ta nejintimnější
místa, pusu pavouku Křovákovi, nakrmit Bobeše, pomodlit, pomočit a spát.
Na shledanou zítra!
{youtube}FFFkHxKUEAc{/youtube}
Ze středy na čtvrtek v hluboké noci!
Můj milý deníku, to zas byla krása. Představ si, že v rámci
předfilmů běží na letošním Festivalu otrlého diváka
komplexní retrospektiva našeho oblíbeného filmového tvůrce Miloše
Kameníka a jeho Natvrdlých. Ďáblovi přisluhovači,
Obchod, Postižiny i všechny ostatní skvosty zářily
z velkého plátna jak Černobyl v prvotřídní formě. S jejich opakovaným
zhlédnutím se úroveň blaha navíc nadále zvětšovala. Jen tak dále,
Kamenný nestvůrče, drezíruj své herce k dalším podobně extatickým
výronům jejich zjevných talentů! Nech Leonarda Cohena, ať Ti zapěje své
Hallelujah, a ovládni českou celovečerní filmovou scénu. Adaptuj Babičku,
Máj, Krakatit, Broučky i Válku s mloky. V jednom! A ještě
jednou díky!
A po golémovi z Třeště, než bys hlavou děvčete o 360 stupňů
otočil, už je tady další chod. Tak pochodem v chod! Joe D´Amato totiž
právě vypravuje svůj výživný zájezd do exkluzivní destinace – za
hranici temnoty! Amatova obskurní variace na Hitchcockovo Psycho
(i pořádné vycpávání bylo přítomno) je mimořádná náhledem na
veselé nekrofilní hrátky snímané optikou pornografa. V hypnoticky pomalém
temporytmu režisér za vydatné pomoci legendárního hudebního uskupení
Goblin (zapůjčeného ke spolupráci proslulejším kolegou Dariem Argentem)
znechucuje, děsí a bouřlivě baví zároveň, čímž beze zbytku naplňuje
vstupní ideu přehlídky. A dav přihlížejících režisérovo dílo
nadšeně hltá. A dobře tak jest. Protože nekonečně chutné jsou
vnitřnosti ohyzdné stařeny podávané za teple syrového stavu. A ohyzdnost
se mnohdy skrývá i za vcelku přijatelnou fasádou. Nicméně ústřední
ženská kreatura z D´Amatova filmu si bolestivý odchod z místa zvaného
náš známý svět rozhodně zasloužila. Takže potlesk a nezbytné loučení.
Drahý Joe, rozhodně ani na Tebe nezapomeneme!
Jak z předchozího odstavce jasně vyplývá, za hranicemi temnoty nám
bylo v podstatě fajn. Ve srovnání s událostmi následujícími šlo ovšem
jen o decentní rakouský žaludeční likér, před drsnou zkouškou výdrže
v podobě nemilosrdného uzbekistánského destilátu. Nejprve studio Hell.cz
přitvrdilo jevištní kreací na téma hřebíky a penis, aby se posléze
rozpoutalo pravé inferno s příchodem nefalšovaného Vtělení
Ďábla. Ach to byla ale jízda! José Mojica Marins je totiž nejen
člověk s poměrně zvráceným vkusem (jako my všichni ostatně), ale
rovněž excelentní filmař. Snímky brazilského čerta připomínají
nestvůrně geniální hyperaktivní dítka zplozená během
kokainově-halucinogenního večírku společnou kopulací Alejandra
Jodorowského a Luise Buñuela, možná i za přítomnosti medvídka Pú,
Malého prince a Létajícího Čestmíra. Brilantně natočená kompletní
galerie podnětů vyvolávajících strach či hnus. Krysy, pavouci, explicitní
nahota i násilí podávané na zlatém podnose řemesla na nejvyšší
úrovni. Vše kořeněno humorem barvy antracitu. Výživné lidské uhlí.
Skvělý zážitek obrovské intenzity hravě kompenzuje následujících
48 hodin mé festivalové absence. Takže milý festivale, v sobotu nashle…
a deníku, dobrou!
Noc z neděle na pondělí
Můj milý deníku, tak už jsem zase zpátky. Na festivalu jsem sice ve
čtvrtek a pátek chyběl (Postel, která požírá, máme přece doma, však
zrovna včera schramstla exekutora, pošťačku, sousedovic kokršpaněla a
děvečku s jetelem – asi se už zase budeme muset stěhovat), nicméně bez
otrlosti jsem se beztak neobešel. Což o to, v Polském institutu byl
čtvrteční večer nadmíru příjemně kolébavý, nicméně páteční
premiérový Pixy v Disku mě skutečně zničil. Více o jeho jevištních
zvěrstvech se ale dozvíš na půdě Nekulturní divadelní rubriky už brzy.
Ale teď už pilně do víru festivalového víkendu:
Pornosobota:
Mé pornosobotní menu (po tradičně vynechaném El Santovi a již kdysi
dávno viděném Cronenbergově Rabidu) započal svou minipřednáškou známý
vědecký pornomlsal Vladimír Hendrich. Jeho poutavý vodopád slov,
prokládaný řadou žádoucích ukázek, byl tím pravým afrodisiakem pro
věci příští. Přišel totiž čas na Lady Terminátor neboli Pembalasan
ratu pantai selatan. A děly se věci! H. Tjut Djalil totiž věru není
žádný indonéský James Cameron, ale řezník amatér obludných rozměrů.
Lascivní kopie Terminátora jedničky do pestrého pastiše míchá roboty,
exploze, vagínu zubatou a Královnu jižních moří způsobem, jež obrací
žaludek naruby a oči v sloup. Delší a levnější zážitek než
z Matějské pouti. Smíchové reakce zvíci Chrámu Matky Boží a zábava na
entou. Ovšem jen pro vyvolené. Ostatní šup do jezera, rovnou mezi hrochy.
Cože? Troubit na trumpety? To by se Vám líbilo! A ještě pořád máme
se rádi?
Jen co jsme se vaginálně navzájem dosyta pokousali a v mezipauze na
toaletách opravili svá elektronická kukadla, už nás otrlé
z nejotrlejších čekal erotický dvojsaigon. Dobrodružství Nerona a Pompey
eroticky šibalského režijního dua Bruna Matteie a Antonia Passalii
disponovalo nejen řadou rozverných scén rozmanitě variujících klasická
starořímská témata (mučení… smilstvo… gladiátoři… smilstvo…
mučení… intriky… jídlo… smilstvo atd., to vše převážně v poloze
vleže), ale především třeskutě vtipným simultánním překladem
v podání otrledivácké elity. Báječný způsob jak zapomenout na okolo
sveřepě vládnoucí hlubokou zimu. A to jsme ještě nevěděli, copak že to
číhá za zelenými dveřmi: Ze softu do hard pornografického hájemství
proslulých bratří Mitchelů a jejich legendární divy Marilyn Chambers. Ó
ano, třináctá komnata zas mezi námi. Záplava chlupatých plyšáků
zaplavila sál Aera obrovskou vlnou něhy. Nechť zlatá léta sedmdesátá (na
jejichž sklonku jsem byl koneckonců zrozen) žijí dál, i když noc se
zvolna v ráno láme. Tak jen pár hodin spánku, milý deníku, a hned šup
oběma nohama do festivalového finále!
Neděle a konec hrbatého zvoníka. Proč? Protože Praha.
Můj milý deníku, dnes budu bohužel usínat smutný a v rozpacích.
Smutný proto, že 6. ročník hlavní, pražské části Festivalu otrlého
diváka to má již za sebou (teď se ale jeho vábné zbytky rozletí do
dalších měst – takže mimopražští – nenechte si je ujít, nebo si
pro Vás přijdu!!!).
Podstatou mých rozpaků je skutečnost, že závěrečné festivalové menu
se zdařilo jen napůl. Výborně vyvedl se první chod: Otrlý divák naslepo.
Když moderátor oznámil datum vzniku filmu, přiznám se, že mě polil
studený pot při představě, že nastane důchodcovský masakr křečovou
žilou v podobě filmu Pamětnice. Naštěstí nestalo se tak a na
plátno kina naopak prostřednictvím filmového skvostu vstoupila Kněžna
Libuše. A s ní poctivé české charakterní herectví (a skvělá
angličtina!) pánů Kříže a Vašuta. Vítejte zpátky, Štěpáne Šafránku
a Vildo Jakube! Poznali jsme Vás i v historicky samozřejmě věrných
hávech, pod nánosem plesnivějících kašírfousů. Sláva Vám, věrozvěsti
Boha jménem český kumšt! Zkrátka a jednoduše: Kdo vydržel Libuši,
vydrží již (skoro!) vše. Zasloužený aplaus, prosím! A co teprv had,
krtek a vypelichaný jestřáb?
Libuše, Krok, Kazi a ostatní zvěrstvo sice propůjčily termínu otrlost
další specifickou dimenzi, krvavým obětním kamenem úrazu bylo ovšem
samotné zakončení festivalové neděle: Vlkodlak. Předpremiéra
očekávaného blockbusteru z komplikovanými okolnostmi zrodu sice slibovala
být exkluzivním závěrem festivalu, opak se ovšem ukázal být pravdou.
Nesmyslně předražená podívaná sice disponuje několika působivými
okamžiky, jako celek ale naprosto selhává. Vztahy mezi postavami nefungují,
herecky převládá rutina a chlad, Anthony Hopkins si na důchod
přivydělává naprosto nesnesitelnou machou. A navíc nemá velké oči ani
zuby. O Beniciu Del „Býku“ Torovi ani nemluvě. Pokud máte slabost pro
vlky, doporučuji raději Jordanovo vynikající Společenství vlků,
českého reprezentanta žánru Kdopak by se vlka bál nebo letní
chůzi v mokrých plavkách. Remake Wolfmana v kinech nebrat.
A Karkulku sem!
A to je, můj milý deníku, z letošního Festivalu otrlého diváka asi
všechno. Co tedy zbývá dodat, než vepřovice dohoří? Že se o nás
v AERU celou dobu moc dobře starali a že bychom si dali ještě. Takže za
rok zase. Tak, a teď si konečně dáme tu Inženýrskou odysseu.
Dobrou noc!
Festival otrlého diváka, 6. ročník, 9 – 14. 2. 2010, Kino
Aero, Praha
