Minulý týden skončil v Praze další ročník festivalu o lidských
právech Jeden svět. Z 1 600 přihlášených filmů jich
vybral 101 a nutno říct, že v drtivé většině případů se pořadatelé
nespletli a nabídli skutečně fascinující, statečná, hloubavá
i závažná díla, nezřídka i navzdory těžkým podmínkám
s vynikající filmařskou kvalitou. Zavedli nás do Íránu, Číny, Barmy,
Evropy i Afriky. Ani v našem 21. století není totiž všude dodržování
lidských práv samozřejmostí a s jevy netušenými, až přímo
zarážejícími se můžeme setkat i na vlastním dvorku.
Letošní plakát Jednoho světa
Akce, největší svého druhu široko daleko, proběhla v dnech 10.–18.
března na několika místech v Praze. V době psaní článku jsou již
vítězové známí a ceny rozdány, festival ale nekončí – pokračuje
v regionech po celé republice. A i kdyby ne, nebylo by správné hned ho
jenom tak pustit ze zřetele. Na rozdíl od jiných filmových festivalů, kde
jde primárně o filmová díla a jejich případnou soutěž, Jeden svět si
klade vyšší cíl než jenom promítnout filmy, mít nějaký ten zisk a
ohlasy, zvolit vítěze a spokojeně se odebrat vstříc budoucím
ročníkům.
Mnozí z filmařů jenom těsně unikli zatčení v represivních
režimech, nejednomu se dostalo surového zacházení a mnohdy mohli být rádi,
jestli vůbec vyvázli s holým životem. Jejich práci musíme ctít a
respektovat, jich samotných si vážit a obdivovat je.
Většina dokumentů, z nichž festivaly jako Jeden svět vybírají ty
nejlepší (a to se netýká jenom technické a dokonce ani jenom umělecké
stránky), se snaží dosáhnout různých cílů na poli lidských práv,
mezilidských vztahů a spravedlnosti. Mnoho z nich nejenom dokumentuje, ale
přímo bojuje za své cíle, jejich tvůrci se často stávají aktivními
účastníky jejich příběhů, nezřídka neveselých a krutých, při
kterých jim nejednou jde nejen o materiální statky, ale i svobodu, zdraví
nebo ještě hůř. Mnozí z nich jenom těsně unikli zatčení
v represivních režimech, nejednomu se dostalo surového zacházení a mnohdy
mohli být rádi, jestli vůbec vyvázli s holým životem. Jejich práci
musíme ctít a respektovat, jich samotných si vážit a obdivovat je. Ne
každý se odváží takových činů, a to ani v naší společnosti, kde vám
nejspíš život nevisí každý den na vlásku. Pro informování veřejnosti
ve vlastní krajině, uvědomění zahraničí nebo jenom z vlastního pocitu
odpovědnosti přinášejí tito lidé oběti, které jsou pro většinu z nás
nepředstavitelné, a podstupují strádání a nejrůznější útrapy,
podobně jako mnoho jejich bližních a krajanů. Nebylo by tedy správné,
kdybychom se na výsledek jejich snažení jenom podívali, zatleskali a pak
svobodně odjeli k plným stolům s hezkým pocitem, že ty naše problémy
jsou vlastně docela nicotné. Anebo je festival typu Jednoho světa jenom
takovým voyeurismem na celosvětovém lidském neštěstí? Doufáme, že
nikoli.
Pojďme se proto blíže podívat na některé uvedené filmy a jejich
témata. Není třeba si myslet, že bychom na ně neměli nahlížet kriticky
jenom proto, že jsou jejich tématem trpící lidé, i když to samo o sobě
je dostatečná omluva. I když při většině pravděpodobně nemusíme
vůbec zvažovat, jestli nám nepředvádí nějaké podvrhy, není na škodu
nenechat se úplně unést emocemi. Na rozdíl od ekologických agitek tady
totiž situace téměř nikdy není černobílá, jak by se z dokumentu mohlo
zdát. Proto budeme do některých filmů vrtat. Nejde nám teď o technickou
úroveň nebo estetiku, ale kupříkladu o to, do jaké míry jsou fakta
podávána srozumitelně a v souvislostech, jestli se díla nesnaží
hyperbolizovat, nejsou zbytečně patetická, zda nejsou jednostranná nebo
dokonce nezamlčují důležité skutečnosti.
Zdá se, že pozornost světa se v současnosti přesunula z Iráku na
Írán. Tenhle zřejmý fakt se odráží i v tuzemských filmových
přehlídkách a festivalech. Kolekci íránských filmů nabídl nedávný
Filmový seminář ve Veselí nad Moravou a právě
probíhající FebioFest má ve svém programu sekci Íránské
jaro, přičemž uvede film Bílé louky režiséra Rassoulofa, který
byl ve své domovině zatčen, podobně jako jiný známý íránský režisér
Jafar Panahi. Taková angažovanost je fajn, je dobře, když filmový svět
reaguje na aktuální dění. Důležité ale je, aby nezůstalo jenom
u dívání se. Jeden svět nabídl v sekci Zaostřeno na
Írán čtyři filmy rozličné kvality, úrovně i pohledu.
Dny zelených nadějí
Snaha o citové zaangažování diváka do tíživé situace jejího
rodného Íránu tu však vedla k překročení zdravé míry. Téměř
nepřetržitě brečící hrdinka působí pateticky a její povolání
divadelní režisérky se příliš projevuje v teatrálním projevu, který,
troufáme si říct, škodí autentičnosti snímku.
Dny zelených nadějí
Film, který zahajoval celý festival – Dny zelených nadějí
(Green Days, 2009), nebyl právě nejšťastnějším výběrem, ale
měl své opodstatnění kvůli udělení ceny Homo homini
vůdcům íránského studentského hnutí Majidovi Tavakolimu a Abdullahovi
Momenimu, kteří v současnosti, bůhví na jak dlouho, pobývají ve vazbě.
Snímek natočila Hana Makhmalbaf, dcera slavného íránského režiséra
Mohsena Makhmalbafa. Má jenom něco přes 20 let a na jejím filmu je to
vidět, i když svůj první natočila již v osmi letech! Ve svém dokumentu
sleduje mladou divadelní režisérku, která vyjde do ulic stejně jako
statisíce jiných lidí a doufá ve vítězství prezidentského kandidáta Mir
Hosejna Músávího nad diktátorem Ahmadinedžádem. Zmanipulované volby však
končí jeho prohrou a to znamená také prohru zelených nadějí na
demokratizaci poměrů v zemi. Snaha o citové zaangažování diváka do
tíživé situace jejího rodného Íránu tu však vedla k překročení
zdravé míry. Téměř nepřetržitě brečící hrdinka působí pateticky a
její povolání divadelní režisérky se příliš projevuje v teatrálním
projevu, který, troufáme si říct, škodí autentičnosti snímku. Soukromé
záběry malých kamer a mobilů dokládající situaci v Teheránu během
posledních voleb jsou pochopitelně v dost špatné kvalitě a navíc nejsou
již pro nás, zvyklých na neomezený internet a odchovaných youtubem, nijak
objevné. Nicméně, jako důkazy nevybíravého a brutálního zacházení
s lidmi jsou dostatečně výmluvné.
Írán – nevyslyšené hlasy
Autor jako by jenom náhodně zdokumentoval to, co se mu dostalo do cesty, a
pak materiál přestříhal. Výběr zpovídané trojice nebyl pro dokument
právě nejpřínosnějším.
Irán – nevyslyšené hlasy
O moc lépe nedopadl ani snímek Írán – nevyslyšené hlasy
(Iran:Voices of the Unheard, 2009), který působí nevyváženě.
Autor se snažil zřejmě poskytnout prostor třem rozdílným pohledům, ale ve
výsledku není příliš jasný záměr, cíl ani výpovědní hodnota. Jako by
jenom náhodně zdokumentoval to, co se mu dostalo do cesty, a pak materiál
přestříhal. Tomu by napovídal i fakt, že režisér Davoud Geramifard svůj
film natáčel tajně. Jeho tři hrdinové sice splňují kritérium
„nevyslyšených hlasů“, ale divák se moc nedozví o touze a možnostech
„žít bez víry, odlišně interpretovat korán, zachovat si tradiční
pasteveckou identitu, tančit veřejně s přáteli nebo naplňovat svou
představu o smyslu života“. Stručně řečeno, učitel rozumuje, i když
zajímavě, pastevec prostě jenom pase a básník je depresivní,
melancholický, znuděný, egoistický a celkově jaksi mimo. Výběr právě
této trojice nebyl pro dokument právě nejpřínosnějším. Nevyslyšené
hlasy Íránu jsou nevyváženým, nedynamickým a informačně slabým
dílem, jehož plusem je alespoň to, že se nesnaží přímo útočit na
stát, vládu, režim nebo revoluci, čímž by se naprosto pohřbil. Zůstane
tajemstvím, zda se snaží dát divákovi prostor k vlastním úvahám, nebo
jenom sám tápe v mlze.
Zemřít ukamenováním
Barbarství takového počínání, zvlášť když jde o činnost
zřetelně zaměřenou ne proti jiné rase nebo národu, ale slabšímu pohlaví
vlastní krve, se nedá ospravedlnit ničím a je o to zavrženíhodnější,
že se tak děje s posvěcením náboženské víry.
Zemřít ukamenováním
Dokument Zemřít ukamenováním (Zanan dar Kafan /Women in
Shroud, 2009), který patřil na festivalu k nejvyprodanějším, ukazuje
snad možná ne nejhorší, rozhodně však nejděsivější stránku režimu,
který využívá náboženství jako mocenský prostředek. Trest smrti
ukamenováním je zřejmě nejobludnějším zvykem radikálního islámského
práva. I když byl oficiálně zrušen v roce 2004, nadále se praktikuje,
zejména v odlehlejších částech země. Tyto případy jsou pak ututlávány
vládou, kritizovanou mezinárodním společenstvím. Filmaři Farid Haerinejad
a Mohammad Reza Kazemi sledují advokátku Šadi Sadrovou a novinářku Asijeh
Aminiovou, které se spolu s dalšími aktivistkami za práva žen snaží
pomáhat obviněným a sbírat důkazy o jejich nevině. Dovíme se příběhy
několika žen, které zachránily, obviněných z cizoložství, incestu a
zabití, přičemž ve skutečnosti se jednalo o znásilnění, prodávání
příbuzným a sebeobranu. Film získal Cenu za mír a
spravedlnost (Peace Award for Justice) na letošním
Berlinale. Co se týče kritiky, tady není moc co řešit.
Barbarství takového počínání, zvlášť když jde o činnost zřetelně
zaměřenou ne proti jiné rase nebo národu, ale slabšímu pohlaví vlastní
krve, se nedá ospravedlnit ničím a je o to zavrženíhodnější, že se tak
děje s posvěcením náboženské víry, která, ať si říká kdo chce co
chce, nemá potlačování ženských práv jako jeden ze svých základních
pilířů. Odhalování těchto středověkých praktik a vyzvedávání
statečnosti lidí, kteří proti nim bojují, je dostatečně záslužnou
činností, i kdyby měl film dvojice íránských režisérů jiné chyby.
Nutno říct, že jich moc není a nebudeme se pouštět do zbytečného
vrtání. Neznamená to ale, že bychom chtěli přispívat k jednostrannému
pohledu na islám jako na nespravedlivé, zaostalé a nehumánní
náboženství, a doufáme, že není mnoho čtenářů, kteří si to myslí.
A nemusíme přitom srovnávat s osvícenou křesťanskou kulturou
15. století (když si uvědomíme, že mělo asi šest století před islámem
náskok), stačí si uvědomit, že všechna náboženství jsou ve své
podstatě hluboce humánní, ale stejně jako kterákoli ideologie se nemůžou
vyhnout zneužití mocichtivými chytráky, demagogy, fanatiky, dogmatiky a
omezenci.
Basídž
Překvapený divák najednou zjišťuje, že to nejsou nějací umínění
fanatikové, ale rozumní, přemýšliví, přátelští a do jisté míry
i tolerantní, nábožensky založení mírní lidé. Kde je tedy chyba?
Basídž
Zcela jiný pohled na islámské náboženství než předchozí snímek
poskytl poslední film jednosvětové íránské sekce, a to Basídž
(Bassidji, 2009), který vyhrál hlavní cenu posledního
jihlavského festivalu dokumentárních filmů. (http://www.nekultura.cz/…o-filmu.html).
Jeho autorem je Mehran Tamadon, Íránec žijící ve Francii, který se vydal
do vlasti s cílem proniknout mezi fanatické přívržence Íránské
islámské republiky. Členové polovojenské organizace se vynořili odnikud
v průběhu íránsko-irácké války a vlastními těly bránili každý jeden
metr hranice. Z každého padlého se stal oslavovaný mučedník, na kterého
se nezapomíná a kterého jméno se nachází i v spěvech a motlitbách.
Režisér Tamadon je obdivuhodným příkladem pravého nezaujatého
dokumentaristy. Přichází s otevřenou myslí a vůlí k učení a diskuzi.
Zřejmě jenom proto ho přijali mezi sebe a ochotně odpovídali na jeho
otázky. A překvapený divák najednou zjišťuje, že to nejsou nějací
umínění fanatikové, ale rozumní, přemýšliví, přátelští a do jisté
míry i tolerantní, nábožensky založení mírní lidé. Kde je tedy chyba?
Chvílemi se zdá, že ho snad i dostanou na svou stranu. Ti, co znají
alespoň minimum z novodobé historie téhle starobylé země, vědí, že
basídžové nejsou žádní troufalí lháři, když tvrdí, že chtějí jenom
pokoj a nezasahování cizích mocností, které jsou jejich stálými
nepřáteli. Stačí si vzpomenout na invazí Spojenců v době 2. světové
války a následnou vynucenou rezignaci velikého reformátora Rezu Šáha nebo
svržení nacionalistického předsedy vlády Muhammada Mosaddeka společnou
akcí SIS a CIA za to, že znárodnil Anglo-íránskou ropní společnost. To
jen pro ilustraci, že proslovy postav ve filmu nejsou úplně mimo mísu,
právě naopak. ( Zájemcům o vhodné čtení lze doporučit právě vyšlou
knihu bývalého agenta CIA a uznávané autority na problematiku Středního
východu Roberta Baera Jak naložit s ďáblem, ve které rozkrývá jak Írán
využívá, buduje a podporuje svou pověst zaostalé rigidní země, přičemž
je spíš rafinovaným hráčem na mezinárodní zpravodajské i diplomatické
šachovnici, k tomu v pozici velmoci, která vlastní nukleární zbraně a
největší zásobu ropy na světě.) Basídžové mají zcela jasnou a na
první pohled i neprůstřelnou argumentaci. Jistě, jejich odpovědi na
konkrétní dotazy jsou sofistikované a vyhýbavé, vykrucují se, jak jen to
jde, a autor filmu není tak obratný diskutér jako oni, navíc se musí
přizpůsobovat jejich pravidlům. Ta dávají prostor k okázalé rétorice,
ale ne k diskuzi o konkrétních jevech a problémech týkajících se
vnitřních problémů země, na rozdíl od pořád omílaných vztahů Íránu
s ostatním světem, kde svou vlast i její obyvatele líčí jako oběti.
Okouzleni jejich argumenty můžeme chvílemi zapomenout na touhu po
odpovědích na reálné problémy. Přesto je tenhle film významný tím, jak
výstižně ukazuje, že nic není tak černobílé, jak se může zdát na
první pohled…nebo druhý… nebo desátý. Íránu je již několik tisíc
let, je to komplikovaná vyvinutá kultura s bohatou historii, ve které byla
často velmocí, a jako s takovou je třeba s ní i nadále počítat.
Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden
svět, Praha, 10.–18. 3. 2010
Napsat komentář