I v sedmi letech se dá radikálně dospět: rozhodně ovšem nehovoříme
o nebohých juniorech, kteří v převážně totalitních režimech musí
úlohu živitele rodiny přebírat po svých předčasně zemřelých
rodičích, ani o mladičkých reprezentantech starobylých aristokratických
rodů, nucených ve jménu tradice vykonati v podstatě totéž: řeč tedy
pochopitelně není o živém roběti, ale o filmovém Festivalu otrlého
diváka.
Biograf Aero poskytnutím přívětivých prostor opět suverénně potvrdil
svou pověst stánku, jenž se vyplatí soustavně navštěvovat, produkční a
dramaturgický tým festivalu pak poskládal jeden z dosud kvalitativně
nejvyrovnanějších ročníků. Z podniku původně recesistického charakteru
se za léta existence překvapivě vyloupla první sofistikovaná a důmyslně
strukturovaná pravidelná přehlídka žánrového filmu v našich
končinách, která ve své programové nadílce pravidelně lačným mlsalům
předkládá jak ověřená ikonická díla filmové historie, tak nové
výkvěty na minovém poli extrémní kinematografie.
Letošní ročník se nesl ve znamení veselých laskomin z filipínské
filmové fastfood kuchyně, odkrytí některých pozapomenutých zákoutí
australského žánrového filmu a především pak v pevném objetí silných
žen. Ženy jsou jistě intenzivním magnetem pro každého správného otrlce
či otrlčici, a tak není divu, že pikantní lukulské hody, sestávající ze
šťavnatých chodů s lákavými názvy Lovná zvěř, Holky
s mačetami či Kurevská nakládačka byly hojně navštíveny a
nadšeně aplaudovány.
Značně ovšem překvapila obří dámská invaze na tradiční sobotně
noční porno-dvojblok, letos reprezentovaný snímky Podle hvizdu poznáš
pizdu (Le sexe qui parle, režie: Claude Mulot, Francie 1975, s vděčným
motivem mluvící vulvy, tedy přímým předchůdcem v jistých kruzích
přece jen proslulejší knihy – posléze dramatu, u nás známého pod
titulem Monology vagíny) a poloamatérské obskurnosti Hardgore
(režie: Michael Hugo USA, 1974), obojí pak s bonusem v podobě
brilantního (a samozřejmě genderově vyrovnaného) simultánního překladu
(vivat Samanta Bifidus!). Drtivá většina nejen ženského publika zkrátka
s radostí vysosává jen specifická (a často spíše decentnější)
zákoutí otrlého spektra, jen skuteční matadoři a žaludeční
skálopevníci vychutnají vše.
Osobně se tímto doznávám, že z opětovného setkání s Vanillou Icem
jsem vycouval i já, značně přitom vyděšen řadou šetřivých
dobrodruhů, kteří pod vidinou drinků zdarma dorazili v žánrově
spřízněných kostýmech. (Brandone Walshi, ty se prosím nevracej. Nikdy!)
S podobně drtivou razancí ovšem zaútočil i jeden z vrcholů přehlídky,
snímek Srbski film, režiséra Srdjana Spasojeviče, který by
rozhodně slušel naší distribuci (třeba místo Twilight!).
Balkánská variace na téma snuff je totiž nekompromisním a audiovizuálně
vytříbeným kopancem do divákových slabin, jemuž je druhdy oslavovaných
Shumacherových 8 milimetrů jen hrbatou, kulhající a navíc napůl stařecky
dementní sestrou.
Letošní nedělní otrleslepecká pochoutka v podobě
indonésko-filipínské „trashkařice“ Nebezpečná svůdnice (Dangerous
Seductress, 1992) spolu s následným digestivem přehlídky, proslulým
slasheřím praotcem Černé Vánoce (Black Christmas, Kanada 1974),
pak s naprostou definitivou zpečetily konečný verdikt sedmého otrlého
hodokvasu, jenž protentokrát nemůže nebýt stoprocentní. Nadšený
zvířecí bukot a prales pochvalných gest si totiž rovněž zaslouží
i technická podpora festivalu, jež většinu snímků dodala
v prvotřídních kopiích. Decentní výhrady směřující kupříkladu
k neexistenci permanentních vstupenek či k diskutabilní povrchnosti
přednášky Richarda Novella pak představují jen takřka neznatelné jizvy na
těle dokonalého Frankensteinova monstra, jež by tentokrát mohlo vyhrát
Superstar či Miss. Nebo Stardance. Jak je libo!
Otrlcova hitparáda aneb několik tipů pro letošní absentéry:
dožeňte vzdělání a hned!
- Srbský film (Srpski film, režie: Srdjan Spasojevič, Srbsko,
2010) – Cesta do hlubin pornohercovy duše a mnohem dál – pozor,
naprosto nevhodné pro novorozeňata, děti a matky čerstvě budoucí
i šestinedělní. - Hodinářova cesta korálovým mořem (režie: Tomáš Svoboda,
ČSSR, 1979) Velmi vysoko položená Laďka (Kozderková – a se
sekyrou k tomu)! Zapomenutá filmová anarchie – doporučeno promítat po
nedělním rodinném návratu z (černé) mše. - Plivu na Tvůj hrob (I Spit On Your Grave, USA, 1978) –
naprostá povinnost pro všechny naivky trpící fixní ideou intenzivní
inspirativnosti amerického venkova.
Speciální tip: Live show tetovacího a piercingového
salonu Hell.cz : Konečně pořádná (pro)píchačka!
