Ke specifikům Ostravaru patří nejen příležitost zhlédnout produkci
ostravských divadel za uplynulý rok v několika málo dnech, ale výlučný
je také samotný divák, který je ochoten zavítat na představení v deset
ráno stejně jako v deset večer. Samozřejmě v takovém vypětí se
dostaví i patřičná únava. O to těžší to mají umělci, postavení
před úkol trochu jej podpořit a nenechat ho usnout.
Václav Bartoš
Komorní scéna Aréna: Kdo se bojí Virginie Woolfové?
Po uvedení hry Kdo se bojí Virginie Woolfové? jako druhé inscenace
Ostravaru 2009 kolovalo v kuloárech několik variant odpovědí na otázku,
kterou autor Edward Albee v názvu svého dramatu klade. Odpověď není
jednotná. Důležité je, čeho se naopak nebáli inscenátoři Albeeho hry
v ostravské Aréně.
Při odhalování
utajovaných traumat jde Albee ve svém psychologickém dramatu nesmiřitelně
až do morku kostí a herci z Arény tak mohou excelovat především
v expresivních, city nabitých výstupech.
Režisér a zároveň autor scény André Hübner-Ochodlo se nebál
představit drásavou, místy příliš ukřičenou manželskou hádku,
z jejíž původní nezávazné hravosti postupně probublává na povrch
tragický rozměr manželského soužití Marty (Alena Sasinová-Polarczyk) a
Jiřího (Kostas Zerdaloglu). Dlouho zadržované a pod pokličku přikrývané
napětí se odhaluje i u druhého páru, který se nekonečného
tragicko-komického alko-večírku účastní – Drahunky (Tereza Dočkalová)
a Nicka (Albert Čuba). Při odhalování utajovaných traumat jde Albee ve
svém psychologickém dramatu nesmiřitelně až do morku kostí a herci
z Arény tak mohou excelovat především v expresivních, city nabitých
výstupech – na nich inscenace ve své většině stojí. Jednotlivé repliky
jako by se zasekávaly do těla partnera a porcovaly ho na kusy – tuto
naturální surovost doplňují i řeznické háky, které jsou na scéně
rozvěšeny kolem jeviště.
Základním pocitem z představení je krutost a bezohlednost panující
v mezilidských vztazích – jako by se jednalo o představení na téma
„Člověk člověku vlkem“. Po takové katarzi ale následuje nečekané
smíření a dochází i k nečekaným změnám v interpretaci charakterů
postav. A zároveň se proměňuje i celé drama – na první dojem kruté
hry dvou znuděných, intelektuálních manželů se ukazují jako zoufalá
snaha zahnat mučivé skutečnosti, které deformovaly jejich vztah. Do Arény
tak ať zamíří především ten, kdo se v divadle nebojí psychoanalýzy a
zároveň nedostatku odpovědí na otázky: Kdo se bojí Virginie Woolfové?
A kdo to vlastně ta Virginie je?
Komorní scéna Aréna
Edward Albee: Kdo se bojí Virginie Woolfové?
Režie a scéna André Hübner – Ochodlo
Dramaturgie Tomáš Vůjtek Kostýmy Marta Roszkopfová
Hudba Adam Žuchowski.
Premiéra 24. ledna 2009 v Komorní scéně Aréna
Psáno z reprízy 25. února 2009, která se odehrála v rámci festivalu
Ostravar 2009
Národní divadlo moravskoslezské: Divadelní komedie
Pro publikum Ostravaru jako by byla dělaná Divadelní komedie v Divadle
Antonína Dvořáka. Ale jen zdánlivě. Text Bengta Ahlforse je divadlem
o divadle. Příběh jedné inscenace se v něm odehrává v době jejího
vzniku – tedy při zkouškách před premiérou. Ahlfors si v něm utahuje
ze všech, kdo mají s divadlem něco společného a kdo se ho účastní
i jinak než jen sezením v hledišti – i když i z pasivních diváků
si dělá autor decentní legraci. A tak se dalo očekávat, že divadelnické
publikum Ostravaru ocení komedii z důvěrně známého prostředí jako
osvěžení. Zpočátku se takový tah zdál být úspěšný, ale po první
polovině inscenace smích z prořídlých řad vyprchal.
Úskalím hry se stala
především snaha postihnout divadlo v jeho komplexitě a zároveň bilancovat
nad údělem, který divadelní fenomén představuje pro své tvůrce
i příjemce.
A tomu zákonitě jedna inscenace nemohla dostát. Původně vtipné gagy se
několikerým opakováním vyčerpaly a zůstal tak laskavý humor, který
neurazí a neuškodí. V režii Petera Gábora tak v Divadelní komedii
exceluje především Anna Cónová, které jako jediné její role režisérky
poskytuje více než jen úzce definovanou škatulku. V Divadle Antonína
Dvořáka tak můžete navštívit hru, která rozhodně „nevyvolává
v divácích depresi“, jak si její autor přál – naopak jim nabízí
sice nepřekvapující, ale zároveň nenáročnou divadelní zábavu.
Národní divadlo moravskoslezské:
Divadelní komedie
Režie: Peter Gábor j.h.
Dramaturgie: Klára Špičková
Scéna: David Bazika j.h.
Kostýmy: Katarína Holková j.h.
Hudba a výběr hudby: Peter Gábor j.h.
Premiéra: 31. ledna 2009 v Divadle Antonína Dvořáka
Psáno z reprízy 25. února 2009, která se odehrála v rámci festivalu
Ostravar 2009
Divadlo Petra Bezruče: Táňa, Táňa
Režisér
Daniel Špinar volil při převodu současného ruského dramatu Olji Muchinové
nekonvenční divadelní jazyk, který však protagonistům Tereze Vilišové a
Tomáši Datlíkovi nejsou tak neznámé. Podobný přístup uplatňovali
i při práci na inscenaci Oněgin předcházející divadelní sezony. Ta
slavila úspěch jak na Ostravaru, tak například na královéhradeckém
festivalu Divadlo evropských regionů a samozřejmě u domácího publika.
Herecký fyzický projev, blížící se svou formou k baletnímu umění,
bourá divadelní iluzi a přináší jiný pohled na emoce.
Leckdy se příběh
inscenace střetává s mrazivostí životních krachů, leckdy přechází
v kabaret, odlehčený známými hudebními motivy a hity
Režisér v dramaturgickém tandemu s Ilonou Smejkalovou přistoupil
k větším úpravám textu a stvořil například groteskní dvojici
vypravěčky a vypravěče, posléze dvou zahubených much. Logický děj tak
nekompromisně spěje ke scénickému nonsensu. Má však svou přesně
sledovatelnou linii – milenecké dvojice, trojúhelníky, v nichž se
alespoň dvě postavy jmenují Táňa. Leckdy se příběh inscenace střetává
s mrazivostí životních krachů, leckdy přechází v kabaret, odlehčený
známými hudebními motivy a hity (sice vzdálenými ruskému prostředí,
avšak blízkými českému publiku). Neděje se tak na škodu celku. Jediné,
co může zamrzet, je občasná rozvleklost, kde divadelně nabitý celek
ztrácí na působivosti.
Vyřčení některých
akcí místo jejich doslovné realizace usnadňuje hercům existenci
v dramatickém prostoru a umocňuje jejich výlučné zaměření na emoci a
její přesné sdělení.
Síla Špinarovy režie a hereckých akcí se skrývá v tom, že se
rozhodli nerespektovat režijní poznámky, herci je suše oznámí promluvou a
dál se jimi nezabývají a žijí dramatickou situací, která se navenek
projevuje jinak, ale uvnitř zůstává stejná. Vyřčení některých akcí
místo jejich doslovné realizace usnadňuje hercům existenci v dramatickém
prostoru a umocňuje jejich výlučné zaměření na emoci a její přesné
sdělení. Perfektní soustředěnost herců je vůbec obdivuhodná vzhledem
k faktu, že se jejich gesta viděná diváky z několika málo metrů
dostávají pod drobnohled a je možné si všímat nejmenších detailů.
V tomto ohledu ukázala své přednosti Tereza Vilišová, jejíž herectví by
si jistě zasluhovalo hlubší umělecké hodnocení. I v jiných svých
rolích prokázala výbornou profesionální připravenost, důslednou motivaci,
prožívání a patřičný projev své herecké osobnosti tam, kde je ho třeba
a naopak jeho utlumení ve scénách, kde na ni nemá být pozornost
soustředěna.
Inscenační odvaha, s jakou se u Bezručů ujímají ne zcela
prověřených a patřičně profláknutých dramat, vychází ze sebejisté
dramaturgické koncepce, která se potkává s odezvou publika a zaslouží si
pozornost i za hranicemi Ostravy. Dovolím si tvrdit, že text hry ovšem
pokulhává za bravurností inscenátorů a na své si přijde právě ten, kdo
do divadla přichází za divadlem samotným, které v tomto případě nasaje
plnými doušky.
Divadlo Petra Bezruče Olja
Muchinová – Táňa, Táňa
Režie: Daniel Špinar
Překlad: Leoš Suchařípa
Dramaturgie: Ilona Smejkalová
Úprava: Ilona Smejkalová, Daniel Špinar
Výprava: Linda Boráros
Premiéra 23. ledna 2009 v Divadle Petra Bezruče.
Psáno z reprízy 25. února 2009, která se odehrála v rámci festivalu
Ostravar 2009
