Historicky první uvedení Brechtovy Žebrácké opery na půdě Národního
divadla provázely z tiskových vyjádření realizačního týmu zběsilé
proklamace o šokující drzosti inscenace. Je sice evidentní, že v kontextu
probíhající sezony představuje uvedení Žebrácké opery jeden ze
zásadních pilířů dramaturgického plánu, nicméně tvůrčí výsledek
zjevně intenzivních snah je v tomto případě značně diskutabilní. Leč
popořadě.
Překlad:
Zbrusu nové přebásnění pocházející z dvougeneračního pera Darii
Ullrichové (dialogy) a Jana Tošovského (texty písní) velmi dobře naplňuje
základní zadání vycházející z dramaturgicko-režijní koncepce
inscenace, totiž zpřítomnit stěžejní dílo tvůrčího tandemu
Brecht-Weill optikou počátku 21. století. Oba autoři bezpochyby nalezli
adekvátní klíč k aktualizaci poetiky jazyka spodních vrstev společnosti.
Londýnská lůza zde promlouvá způsobem, jenž bez problémů spojuje noblesu
s vulgaritou, rozjívenost se stavovskou ctí, nadhled s agresivitou.
Šťastná tvůrčí spolupráce překladatelského tandemu kulminovala
stvořením konzistentního díla, nežádoucí disproporce mezi dialogy a
zpívanými pasážemi je naštěstí naprosto nepřítomna. Skutečnost, že
bezesporu výjimečný výsledek snažení obou tvůrců se dočkal
přinejmenším rozpačité jevištní prezentace, lze bez problémů
kvalifikovat jako divadelní zločin.
Marná Rajmontova snaha:
Ivan Rajmont, první pokořitel Brechtovy a Weillovy Žebrácké opery na
půdě Národního divadla, totiž ideální cestu k jevištní adaptaci
nenalezl a existenci nového překladu tak nejenže neoslavil, navíc se ve
svém snažení jeho kvalitě nepřiblížil ani na vzdálenost dostřelu
mezigalaktického děla. V Rajmontově režijní interpretaci se totiž jedno
z klíčových dramatických děl 20. století rozpadlo ve
fatálně nesourodou mozaiku navzájem si odporujících inspiračních
zdrojů. Výsledek tak připomíná obskurní monstrum vzešlé z dílny
schizofrenního re-animátora, jenž obstarožním kancelářským koníkem za
nedělních večerů rozmarně spojuje fragmenty dětí, koček, fíkusů a
much. Tento inscenační hybrid má následně velké problémy vůbec stát,
natož se pohybovat, snaha udržet žádoucí temporytmus se pak pro něj
stává zhola nemožnou. Löviho Golem byl proti Rajmontovu inscenačnímu
homunkulu sice hotovým akrobatem, to ovšem neznamená, že by s divákem
Žebrácké opery nebyly prováděny nežádoucí kejkle. Režisér rozjíždí
první třetinu takřka čtyřhodinové divadelní porce v šokujícím rytmu,
zřejmě inspirovaném populární indiánskou ukolébavkou Hó, hó Watanay,
aby po první přestávce přece jen poskytl divákovi něco šťavnatých
nadějí ve věci příští v podobě relativně nejvydařenější druhé
části večera. Veškeré přísliby jsou ovšem posléze divákovi promptně
odebrány jak zlobivému dítěti hračky. „Za co?!“ zaúpí jistě mnozí
nešťastníci během poslední třetiny, jež je takřka NEKONEČNÁ. Podobně
se možná v duchu ptají i herečtí představitelé inscenace, nicméně
právě jejich loajalita, vzájemná kooperace a vysoká umělecká úroveň
jsou zdrojem dílčí záchrany režisérovy reputace.
Herci jako stébla, jichž tonoucí režisér se chytá:
Stéblo je symbol, kmen sekvoje realita. Inscenace stojí a padá
s výborným obsazením klíčových rolí i hereckého chóru. Eva
Salzmannová, jež precizně vládne žádoucí operní machou s hravostí
představuje přesnou studii fascinující ženské stvůry, již mohly shodně
zrodit špinavé ulice Babylónu, Londýna, Prahy či Chebu. Jan Novotný
v roli Peachuma suverénně dokazuje, že jeho neokázalé mistrovství si
trvale zaslouží větší šance. Antonie Talacková v přesném poměru
namíchala Pollyinu naivitu i proradnost (jen její hlas chvílemi do uší
řezal víc než bylo zdrávo) a energii Evy Vrbkové (Lucy) nezabrzdil ani
přihlouplý režijní nápad kopírovat dryjáčnickou komediálnost Lucie
Bílé (poněkud explicitní narážka na Morávkovu inscenaci Kníže Myškin
je idiot?, kde se obě dámy měly původně alternovat v roli Nastasji
Filipovny). Nicméně zásadní postavou Žebrácké opery je samozřejmě
Macheath a Ivan Rajmont by hořce splakal nad výdělkem, kdyby neměl Vojtěcha
Dyka. Král londýnského podsvětí je zde v rámci uzavření postmoderního
kruhu vizuálně inspirován Batmanovým arcilotrem Jokerem a Dyk mu
s lehkostí přesvědčivě propůjčuje uvěřitelný androgynní sexappeal,
sebevražednou důvěru v ženské plemeno i pěveckou brilanci, navíc
grácii vládce neztrácí ani v momentech samoúčelného obnažení, coby
pokleslé Rajmontovy snahy přilákat davy nadšených fanynek na rozpustilé
Macheathovy slipy. Hereckým rubem inscenace se naopak stává Alexej Pyško
v roli Tygra Browna, jemuž nelze uvěřit motorkářskou stylizaci, armádní
válečnou minulost ani policejní autoritu, navíc v závěru divák lituje
nebohou věrnou repliku legendární trigy, že je nucena se s jeho tučným
tělem z oblohy snášet. Čert je nemoderní, strašte děti Pyškem! Kopyto
jako kopyto! Velkej, ale nešikovnej!, dere se na rty vyvolavače řada
potměšilých sloganů, přiznejme si ale, že zásadním tvůrcem tohoto
tragikomického hereckého fiaska je zde osoba režiséra. Dílem jeho
nedůslednosti je samozřejmě i fakt, že na premiéře se mnozí herci
ještě za některé vulgární repliky svých postav evidentně styděli,
reprízní mašinérie snad tyto nežádoucí herecké stíny dokonale
vymýtí.
Resumé:
Jak je to tedy s úvodní proklamovanou drzostí první Národní
Žebrácké opery? Předložit divákovi natolik nekonzistentní inscenační
tvar zcela jistě drzostí je, nikoli však v původně zamýšleném záměru.
Ivan Rajmont by se vzhledem ke své takřka čtyřicetileté režijní praxi
měl zamyslet, a napříště se podobných lapsů pečlivě střežit, činohra
Národního divadla jakbysmet. Nebýt kvalit překladatelů a hereckého týmu,
byla by totiž Žebrácká opera bezzubá jak šnek. A jeden drzý Macheathův
pohled do primátorské lóže její pověst rozhodně nezachrání.
Národní divadlo, Praha:
Bertolt Brecht, Kurt Weill: Žebrácká opera
Překlad: Daria Ullrichová a Jan Tošovský
Režie: Ivan Rajmont
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Michaela Hořejší
Dramaturgie: Martin Urban
Překlad songů: Jan Tošovský
Hudební nastudování: Petr Kofroň
Foto: Hana Smejkalová, Viktor Kronbauer
Hrají: Vojtěch Dyk, Jan Novotný, Eva Salzmannová,
Antonie Talacková, Alexej Pyško, Eva Vrbková, Sabina Králová, Karel
Pospíšil / Filip Rajmont, Milan Stehlík, Jan Bidlas, Alena Bazalová, Marcela
Holubcová, Anita Krausová, Kristýna Kudrnáčová, Týna Průchová, Anna
Schmidtmajerová, Barbora Vyskočilová, Boris Hybner, Michal Dude, Jiří N.
Jelínek, Vlastimil Přáda, David Steigerwald, Milan Tomeš
Premiéra: 10. prosince 2009 v Národním divadle
Napsat komentář