Poslední červencový večer se nad Hronovem vztyčí festivalová vlajka a členové místního souboru rozsvítí Lucernu přátelství. Ten rituál se opakuje bezmála sto let a znamená jedinou věc: šestitisícové městečko na Náchodsku se na devět dní promění v divadelní velmoc. Letos se ovšem hned na začátku ukázalo, že Hronov si počasí poroučet nenechá. Nad město se přihnala bouřka takové síly, že se úvodní ceremoniál, na kterém místní ochotníci pracovali měsíce, musel zrušit. Ředitelka hronovského kulturního střediska Šárka Čmelíková k tomu vyprávěla historku, která by se dala tesat nad vchod každého festivalu pod širým nebem: objednala na letošek velké množství mlžítek proti vedru, a přesně v okamžiku, kdy zásilka dorazila, začalo pršet. Takhle se v Hronově řeší počasí. Když se na něco připravíte, přijde opak. A hraje se dál.
Že se hraje dál, je tu tradice starší než festival sám. Všechno začalo hodinářem Antonínem Knahlem, který se po návratu z Prahy v roce 1823 rozhodl přivést divadlo i do Hronova. Roku 1826 s prvními ochotníky postavil jeviště ve staré roubené škole a krátce na to uvedli první doložené představení. Přehlídku na počest svého rodáka Aloise Jiráska pak město uspořádalo v roce 1931 jako hold k jeho nedožitým osmdesátinám, a od té doby ji nepřerušila druhá světová válka, čtyřicet let komunismu ani covid. Je to nejstarší nepřetržitě pořádaný festival amatérského divadla na světě a mezinárodní organizace AITA/IATA ho v roce 2017 zařadila mezi sedm nejprestižnějších přehlídek svého druhu na planetě.
Letošní čísla ukazují, že ten superlativ zdaleka není muzeální. Devadesátý šestý ročník nabídl od 31. července do 8. srpna téměř sto padesát představení a dvacítku koncertů. V celém programu se vystřídalo kolem osmdesáti souborů, včetně dvou slovenských hostů a tří profesionálních těles. Prodalo se přes třináct a půl tisíce vstupenek, o dva a půl tisíce víc než loni, a městem podle pořadatelů prošlo až šedesát tisíc lidí. Většina představení byla vyprodaná a organizátoři shodně hlásí, že přibývá mladých.
Devět dní si tak v Hronově podávají ruce dva odlišné světy. Klidné maloměsto, kde na poště pořád nabízejí korespondenční lístky a paní v potravinách píše čárový kód ručně na čtvereček tvrdého papíru. A divadelní organismus, který se do něj na týden nastěhuje se stanovým městečkem v parku, frontami před sály, kelímkovým rodeem a nočními debatami v Tritonu, festivalové hospodě, kde se hodnotí do rána. Jeden z festivalových sloupkařů to popsal přesně: Hronov mu během roku ve vzpomínce nabobtná, po příjezdu se zdá malinký jako postavený pinzetou v lahvi, a pak se v sále zhasne a město je najednou tisícinásobně větší zevnitř než zvenku.
Město, které si postavilo divadlo
Stojí za to se na chvíli zastavit u toho, kde se to celé odehrává, protože Hronov není náhodná kulisa. Na necelých šest tisíc obyvatel má nezvykle hustou sbírku rodáků: Aloise Jiráska, malíře a spisovatele Josefa Čapka, spisovatele Egona Hostovského. A má divadlo, které si postavilo samo.
Jiráskovo divadlo na náměstí Čs. armády navrhl hronovský rodák, architekt Jindřich Freiwald, jehož ateliér zpracoval projekt v roce 1928 zdarma. Základní kámen položil v srpnu téhož roku Alois Jirásek osobně a do čelní zdi vestibulu se vepsala jeho věta: A dílo to budiž požehnané. Otevíralo se 28. září 1930, tedy půl roku poté, co Jirásek v březnu zemřel, a hrála se pochopitelně Lucerna v podání místních ochotníků. Celý ten řetěz, od hodináře přes architekta k dnešnímu festivalu, drží jedna a táž věc: tady si divadlo nikdo nepřivezl, tady si ho lidé postavili.
K sálu Jiráskova divadla a k Sálu Josefa Čapka, který k němu přibyl na konci devadesátých let, se za devět festivalových dní přidají Sokolovna a mobilní Black box ve WIKOV aréně na zimním stadionu, poprvé postavený v roce 2024 a od té doby stálá součást festivalové mapy. Volný program obsadí náměstí, dvě pódia v parku Aloise Jiráska a dvůr fary u kostela Všech svatých, který letos pořadatelé využívali víc než v předchozích ročnících. Ubytovací kapacity města jsou v tomto týdnu beze zbytku vyčerpány a přespává se i v Náchodě a Velkém Poříčí.
Jak se sem soubory dostanou
Do hlavního programu se na Hronov nedá přihlásit. Tvoří ho inscenace, které prošly takzvaným sítem krajských a celostátních postupových přehlídek, jak to shrnuje programový ředitel Jan Julínek. Prakticky to znamená, že se sem sbíhá celá sezona amatérského divadla ze všech oborů, které festival zastupuje: dětské, studentské, venkovské, činoherní a hudební, loutkové, divadlo poezie, seniorské, experimentální a autorské, pohybové divadlo a scénický tanec.
Každý obor má svou vlastní národní přehlídku, ze které se nominuje. Loutkáři přijíždějí z Loutkářské Chrudimi, činoherci z Divadelního Pikniku, děti z Dětské scény ve Svitavách, studenti z Mladé scény v Ústí nad Orlicí, divadlo poezie z Wolkrova Prostějova, experimentátoři ze Šrámkova Písku, venkovské soubory z Krakonošova divadelního podzimu ve Vysokém nad Jizerou a z FEMADu v Poděbradech, senioři z České Třebové, tanečníci z Tance, tance… v Jablonci a z Otevřena v Kolíně. Zahraniční hosty vybírá české středisko AITA/IATA. Programová rada z toho pak skládá týden, který musí být takzvaně průchodný, aby se divákům se čtyřmi typy permanentek nepřekrývala představení.
Vedle toho ovšem existuje volný OFF program, do něhož se projekty hlásí přímo a jehož přihlášky festival každoročně vypisuje. A tady se ukazuje něco, co se z programové brožury vyčte snadno, ale pojmenovat se to musí zvlášť: Hronov není festival, který má vedle divadla ještě nějaký doprovodný program. Je to festival, který si kolem divadla postavil celý vlastní ekosystém. Hlavní program, doprovodný program, OFF, semináře, taneční den, diskusní kluby, výstavy, koncerty, denní festivalové noviny, trhy, dílny pro děti. Teprve tenhle celek dá dohromady těch šedesát tisíc lidí.
Julínek v rozhovoru přiznal, že letos trvalo sestavení programu o tři čtyři dny déle než obvykle, což se nezdá jako mnoho, ale znamená to třeba, že se na plakáty doprovodného programu nestihl vejít celý čtvrteční Den živého dědictví. A že z nominovaných inscenací nešla žádná velká činohra vypravit na první sobotu, takže bylo nutné shánět hosta. Nakonec ho měl: hranické M+M s komedií Ani za milion!
Problémový klub
Do ekosystému, o kterém byla řeč, patří i jeho nejméně viditelná a možná nejdůležitější součást: místo, kde se o viděném mluví. Problémový klub, zkráceně PC, běží každý den ve dvou blocích v Malém sále Jiráskova divadla a rozebírá se v něm to, co se hrálo. Vedle něj funguje diskusní klub po večerních představeních a rozborový seminář Svazu českých divadelních ochotníků, který se od půl desáté ráno schází v učebně ve třetím patře základní umělecké školy a je jediným dopoledním seminářem otevřeným komukoli, klidně i jen na jeden den. Káva za drobný úplatek, k zapůjčení hrnek s motivem Jurského parku. To není poznámka pod čarou, to je popis toho, jak Hronov funguje: přijít se bavit o divadle sem může i člověk, který se nepřihlásil, nezaplatil a nikoho nezná. Letos přitom do stálého lektorského týmu Problémového klubu poprvé vstoupila psycholožka Marcela Poláčková, tedy člověk, který se na inscenace dívá odjinud než divadelníci a ptá se jinak než oni. Je to drobná změna v sestavě, ale říká o festivalu dost: přehlídka stará bezmála sto let si sama od sebe pozvala vnější optiku, protože jí došlo, že o tématech, která na jevištích letos byla, tedy o duševním zdraví dospívajících, o násilí, o manipulaci, se nedá mluvit jen divadelním slovníkem.
Dvě Maryši a jedna Kostelnička
Kdo chce vědět, co se v amatérském divadle právě děje, ať se dívá, jak zachází s klasikou. Letos přijely rovnou dvě Maryši a lepší dvojportrét české ochotnické scény si nelze přát.
Slavkovský Divadelní spolek přivezl Maryšu tradiční, prosycenou lidovými písněmi ze Slavkovska a doplněnou zpěvníčkem v programu, s jedním pozoruhodným zásahem: hrdinku hrají dvě herečky, mladá vzpurná dívka a o generaci starší, okoralá Maryša Vávrová, a v závěru inscenace hledá její motivaci v dětech, v přetnutí řetězu zlomených ženských osudů, který se táhne od Lízalky dál. Brněnské Mámení ze Střediska volného času Lužánky naopak přijelo s přepisem, který nese podtitul Kůň není člověk a člověk není kůň čili DebiLOVE!, začíná rovnou od travičského konce a z Vávry dělá zprvu sympatického svalovce, kterému se ženské ze vsi obdivují, aby v něm postupně probleskla temnota až k velmi decentně a velmi účinně ztvárněnému sexuálnímu násilí. A hlavně: v závěru nechá vesnici předvést, jak společnost člověka nejdřív surově dotlačí ke katastrofě a pak alibisticky odmítne jakoukoli odpovědnost. Vždyť já jsem jí říkala.
Vedle nich stála Její pastorkyňa Divadelního spolku Jana Honsy z valašské Karolinky, hraná v krojích, s živou cimbálkou vsetínské Mladé Jasénky a tanečníky z Nového Hrozenkova, bez jediné inscenátorské provokace. Režisér Miroslav Urubek ji přiznaně chystal pro domácí publikum s konzervativním vkusem, bez ambic jezdit po přehlídkách, a byl upřímně překvapený, že prostý a silný příběh o vině, trestu a odpuštění vezme i poučené festivalové obecenstvo. Vzal. A že vedle sebe můžou takhle svobodně existovat pietní folklor a radikální dekonstrukce téhož světa, je patrně to nejhronovštější, co se o Hronově dá říct.
Ženským osudům se ostatně letos nešlo vyhnout. Nad básnickou koláží Co šeptá voda budějovických Kopretinek, kde jedna utonulá hrdinka střídá druhou, se otevřela debata, jestli je romanticky estetizované utrpení Ofélií a neznámých ze Seiny ještě obraz, nebo už jen reprodukce stereotypu. Vysocké R.U.R. Divadelního spolku Krakonoš tomu bezděky přihrálo argument: Čapkova Helena, které muži vysvětlují, že vážné věci nejsou nic pro její křehkou hlavičku, nakonec spálí jediný dokument, který mohl lidstvo zachránit. A nejsilnější slovo přišlo ze Žiliny. Divadelný súbor LET při ZUŠ Ferka Špániho postavil inscenaci Snívali sa mi ruky tvoje ze skutečných výpovědí žen a dívek o obtěžování a násilí, se dvěma mikrofony a boxerským ringem poskládaným z pěnových puzzle, které se jedno po druhém vytrhávají. Je to apelativní, a přitom nikoho paušálně neobviňuje. Násilí není konflikt, protože nejde o rovnocenné strany.
Generace, která si vymýšlí záminky pro hraní
Druhá věc, kterou letošní Hronov ukázal ve velkém, je proměna toho, jak mladé soubory mluví samy o sobě. Turnovští Tutu Bazo v Čekání na Filipa čekají na kapelníka, který nikdy nepřijde, u toho pije každý svůj nápoj, pivo, ionťák, jogurtový nápoj a nepatřičně dospěláckou skleničku červeného, a mezi řečí předvádějí něco, co se od klučičích kolektivů zas tak často nevidí: chlapectví na cestě k mužství, které umí sdílet emoce, ukázat nejistotu a navazovat přátelství. Ze stejné turnovské líhně přijel Mišmaš s japonskými strašidelnými pohádkami Kowai desu o tom, že se strachu není třeba bránit, ale dá se s ním pracovat, ba se na něm dá i zištně zbohatnout.
Strakonický ženšen v dvacetiminutovce Ema mele maso vystavěl celý vztah matky a dcery z několika vět ze slabikáře, přelévané barvené vody a hory pěny na holení. Obě performerky se přitom sešly dva dny před premiérou, protože jedna druhé ve čtvrtek napsala, jestli nechce v sobotu premiérovat. Krnovská RATATAVERITA poslala v inscenaci Vemněles svou hrdinku do lesa vlastního dospívání, kde vrže lýkožrout traumat. Brněnský Frgál na nitkách si v Okenici prostě vymyslel neexistujícího básníka Otakara Migawku, aby měl záminku pětadvacet minut geniálně blbnout, s poctivě přiznaným záměrem dopřát sobě i divákovi komfort ničeho. A plzeňský Klub divných dětí šel do nejodvážnějšího formátu programu: imerzivní Jáaoni rozesadilo diváky do jednotlivých pokojíčků, kde se souběžně vyprávěly fantasy příběhy o Nikdech, kteří chtějí být Někým, aby to celé uzavřela Kafkova povídka Výlet do hor.
Gubernátoři, vlastníci a jiní držitelé moci
A do třetice: kdyby někdo pořád považoval ochotnické divadlo za zálibu odtrženou od světa, letošní program by ho vyléčil. Tomáš Hájek, jednomužná Bažantova loutkářská družina z Poniklé, rozehrál podle povídky Leonida Andrejeva Gubernátora. Dav nespokojených vesničanů je tu z dřevěných odřezků, které lze jedním gestem smést ze stolu, samovar slouží k doslovnému mytí rukou a otáčivý válec s papírem přetočí krvavé stopy masakru na neposkvrněný bílý sníh. A pak přijde věta, po které běhá mráz po zádech ještě týden: Vy si opravdu myslíte, že po mně přijde někdo lepší?
Trnavský DISK Blaha Uhlára v koláži Skôr než odídeš oblékl celý soubor do maskáčů, protože všichni jsou připraveni odejít, z jeviště, ze Slovenska, ze světa, který se stal bizarnějším než jakákoli nadsázka. Soubor sám přiznal, že chtěl do nové inscenace přinést bizarní příhodu z politiky a zjistil, že to nejde, protože je to prostě realita. Blatenští ochotníci přivezli Havelkovy Vlastníky, tu otřesnou alegorii o tom, jak znechucení z náročné práce na demokracii vžene společenství do náruče hochštaplerů. Jiří Havelka se na ně předtím byl v Blatné podívat a líbilo se mu to. Brněnský Ústaf oživil voicebandovou technikou protiválečnou poezii Ernsta Jandla, v khaki košilích s nápisem JANDL, s veršem, který se vleče hlavou dlouho po představení: jsme lidé, po drnech louky jdem, brzy budeme lidé pod drnem. A Gen D z Dolních Břežan zasadil svůj western Nádraží Sladivody na nádraží fiktivní obce na sklonku roku 1992, aby na střetu staromilské pasivity s dravou akčností ukázal dilema, které je stejně živé dnes jako tehdy.
Mezi tím vším se pohybovali tři profesionální hosté, což Julínek považuje za jednu z hlavních hodnot festivalu: hradecký Drak se Šípkovou Růženkou, barokní Geisslers Hofcomoedianten s krvavým HORRI-BILI-CRIBRI-FAXem a trio Dominik Migač, Marta Hermannová a Jan Pichler se Soudružkami s kroužky, loutkovým strojem na socialistickou každodennost, oceněným letos Cenou divadelní kritiky za scénografii. Publikum nad ozubenými kolečky půl hodiny blaženě ochá, aby mu pak nad heslem na věčné časy a nikdy jinak přece jen trochu zmrzl úsměv.
Úterý patří tanci
Úterý je na Hronově dlouhodobě věnováno Dnu tance a letos to znamenalo sto dva aktérek a aktérů ve třinácti choreografiích, odehraných ve dvou blocích na dvou scénách během sto dvou minut. Vzestup oproti loňsku o dvě choreografie, pokles o dva tucty tanečníků. Jedna polovina programu postoupila z kolínského Otevřena, druhá z jablonecké přehlídky Tanec, tanec…
Tématem, které se vracelo s takovou pravidelností, až to bylo samo o sobě zprávou o době, byl vzdor jednotlivce proti synchronizované mase. Mostecké Proti proudu ho odehrálo na temné postindustriální elektronice, s jedinou zrzavou sólistkou proti pětici. Opavský Klub divných dětí postavil sedmnáct dětí a teenagerů do dokonale unifikovaného útvaru, ze kterého jedna vystoupí s větou Jsem divná, lidi si to myslí, a pokusí se ostatní nakazit svou jinakostí. Šumperské Viktorie musí zemřít vyrobilo umělého člověka a pak ho nechalo marně obcházet kolem židlí, které mu nikdo nepůjčí.
Nechyběly ani nápadité pokusy o něco jiného. Olomoucký Denní tisk animoval tělem i skutečnými novinovými dvojstranami zrod a zánik tištěné zprávy a nejsilnější obraz mu vyšel až na konci, když si dívka zasypaná novinami rozprostře archy pečlivě po těle: ano, pro lidi bez domova mají noviny pořád svou cenu. Pardubické Safe place pracovalo se sluchátky, která si performerky navzájem nasazují, a s každou výměnou se mění hudba i pohybový slovník, od tvrdých boxerských úderů k objetí. Na konci sluchátka nabídnou publiku. A jablonecké Parau Parau předvedlo devítiminutovou satiru na úřad, v němž osm úřednic s cvakacími propiskami archivuje a skartuje neviditelná lejstra tak dokonale samočinně, že žadatel se svou jedinou reálnou A4 nemá šanci. Nakonec mu ji orazítkuje aspoň uklízečka.
Tři stovky lidí, které sem nepřijely jen kvůli dívání
Hronov ale není jen hlediště. Souběžně s programem tu běží jedna z největších letních škol divadla v zemi: osmnáct seminářů, do nichž se letos přihlásilo téměř tři sta lidí. Běží od půl desáté ráno celý týden a končí předváděčkami. Učí se tu loutkové šoulání, práce s chybou, scénografie začínající v divadelních skladech a na smetištích, tvorba hudebního textu, rozhlasové psaní ušima i herecké řemeslo v těle, hlase a prostoru. Děti mají vlastní dílny a chodí například po hronovských parcích a lesích pojmenovávat, co najdou. K tomu tři odborné přednášky: dokumentaristka Olga Sommerová, psycholožka Marcela Poláčková a dramaturg Jan Šotkovský.
Za tou skladbou stojí metodička vzdělávání Tereza Ondrová a její práce je vidět na tom, kdo sem jezdí učit. Rapovou dílnu letos vedl Dan Kranich, který na Hronov jezdil před dvaceti lety stopem, spal pod širákem na Zbečníku a v rozhovoru přiznal, že když letos stál na náměstí a došlo mu, že je tu lektor, přišlo mu to jako totální vtip. Jeho seminaristé pak uspořádali rapovou show před Tritonem. Účastníci semináře Prach zase otiskli recept na opékané buřty psaný jako diktát, se zapálením ohniště benzínem a opékáním po dobu nejméně pěti hodin.
Ubytovat se dá v tělocvičně základní školy nebo ve stanovém městečku v parku za symbolickou korunu, což o sociologii téhle akce vypovídá víc než jakákoli statistika. Kdo chce postel, jede na internát do Náchoda nebo do Velkého Poříčí a vozí ho festivalová kyvadlová doprava.
A protože je to festival, funguje i drobný folklor. Do rubriky Zasláno dorazila stížnost na diváky, kteří se ve frontách cpou a blokují po pěti místech v první řadě, s pobaveným postřehem, že se tak nejčastěji chovají právě ti, kdo by jinak mluvili o dnešní mládeži. Kapela 6 NaChodníku odehrála v parku svůj každoroční šansonový koncert, letos ke dvacetinám. A šéfredaktorovi festivalových novin někdo celý týden posílal anonymní zlaté lžičky, až mu poslední den poštou dorazila jedna s nápisem KONEC, odeslaná z adresy hronovského hřbitova. Pachatele neodhalil. Nebo odhalil a nepoví.
HronOff, aneb co se děje, když se zrovna nehraje
Kdyby někdo přijel do Hronova bez jediné vstupenky a rozhodl se nevstoupit do žádného sálu, měl by pořád co dělat od rána do noci celý týden. Volný program, kterému festival říká HronOff, je totiž druhá polovina té skládačky a ve své vlastní kategorii je stejně nabitý jako program hlavní: devět dní muziky, pohádek, řemesel, improvizace, výstav a věcí, které se dají zařadit jen s obtížemi.
Začíná ještě dřív než festival sám. V pátek 31. července, v předvečer, kdy se na náměstí vztyčovala vlajka a rozsvěcela lucerna, hrál na velké stagi v parku od desíti večer do půlnoci Pink Floyd revival Czech. Druhý den odpoledne po slavnostním zahájení navázal na náměstí Prima Jazz Band s moderním jazzem a swingem, večer v parku Hakel Band, po něm Warování! a po půl jedenácté ještě The Last Bad Day. To se stane vzorcem, který vydrží celý týden: park Aloise Jiráska se každý večer promění v koncertní scénu a poslední kapela obvykle končí někdy k půlnoci.
Hudební dramaturgie přitom měla pozoruhodně široký rozptyl a rozhodně nešlo o kulisu k pivu. Za devět dní se v Hronově vystřídal folk i punkrock, bluegrass, reggae, soul, swing, blues, alternativa i hardcore. Hráli tu Kantoři, Cofee to Help, Ježkovy voči, Rising Spirits, Martin & Gibson, JAY-ZEN, Heebie Jeebies, Blondýna se svými písničkami, Č.P. 01 a v neděli navečer se v parku rozezněla cimbálovka Aleše Smutného, která tam vydržela hrát rovnou čtyři hodiny. Ve čtvrtek přidali šanson náchodští Šest na chodníku a v sobotu, den před koncem, se na velké pódium postavil Dechový orchestr mladých ZUŠ Hronov, což je detail, který o téhle akci vypovídá hodně: mezi revivalovou kapelou a hardcorem dostane prostor i místní zuška.
Nejvíc programu ovšem patřilo dětem. Každé odpoledne se od tří hodin hrály pohádky, obvykle dvě po sobě, a jejich seznam je sám o sobě malou přehlídkou toho, co se dnes v amatérském a poloprofesionálním divadle pro nejmenší dělá. Ochotnický spolek ZUMPA přivezl hned dvě, pražská DAMÚZA loutkového Superkluka, objevily se pohádky pro tříleté i pro sedmileté, mořská, vitaminová, o zamilované ježibabě, o zvědavém sluníčku. Soubor Kozel ve fraku dvakrát ukazoval, jak se dělá pantomima. A vedle toho běžely celé dopoledne v knihovně Egona Hostovského tvořivé dílny s vlastními názvy pro každý den: Deskohraní, Tvořeníčko, Pohádkohraní, Stopování se zábavnou procházkou po městě. Kdo měl s sebou dítě, měl vyřešený celý týden, aniž by sáhl po jediné vstupence.
Fara u kostela Všech svatých se ukázala jako nejzajímavější z festivalových prostorů právě tady, ve volném programu. Hrál se v ní loutkový kabaret kladenského V.A.D., improvizovaná Mnoho povyku pro Hronov od šejkspírovské improvizované společnosti, koncert gongů a pozdě večer i tragikomedie a hořkosladké komedie pro dospělé publikum. Ten dvůr má, jak podotkla i ředitelka kulturního střediska, svůj genius loci, a program to letos zjevně věděl.
Na náměstí zase dvakrát během úterý vystoupila Slam Poetry Show s performativním přednesem autorské poezie, což je forma, která se s ochotnickým divadlem potkává až v posledních letech a v Hronově zjevně zdomácněla. Ve čtvrtek večer se na totéž náměstí přesunul Český rozhlas Hradec Králové s pořadem Rádio na cestách a vysílal přímo z festivalu.
A pak jsou tu tři věci, které se opakovaly každý den a které dohromady dávají festivalu rytmus. Ve čtvrt na dvě odpoledne Vítání souborů na náměstí, kdy se představí ti, kdo ten den hrají. Ve dvacet hodin dvacetiminutový Školní výlet Václava Bartoše na dvoře základní školy. A od tří do sedmi ráno až do oběda Divadelní laboratoř ve Staré papírně v Čapkově mlýně, série workshopů pro ty, kterým nestačilo osmnáct seminářů hlavní vzdělávací linky.
K tomu sedm výstav rozesetých po městě. Ve foyeru Sálu Josefa Čapka fotografie Iva Mičkala z loňského, tedy pětadevadesátého ročníku, což je hronovská tradice: každý rok se dívá zpátky na ten předchozí. V šatnovém foyeru Jiráskova divadla nositelé Zlatého odznaku J. K. Tyla, s vernisáží hned první sobotu dopoledne, a prezentace Divadelního spolku J. K. Tyl z Lomnice nad Popelkou coby letošního držitele Ceny Pavla Dostála. Na balkonové chodbě Švorčíkův Hronov, tedy výběr z tvorby hronovského výtvarníka, malíře, grafika, pedagoga a esejisty Ivo Švorčíka. V muzeu přímo v budově divadla výstava Alois Jirásek, Sokol a český boj za svobodu. A ve Staré papírně Verum Photo a fotografie Tomáše Šrejbera.
První neděli patřil park od desíti ráno do šesti večer Dni lidových tradic: řemeslníci, regionální prodejci, nositelé tradic, tvořivé dílny. Tenhle den je pro Hronov typický v tom, že nikoho nenapadne ptát se, co má šindelář nebo sklář společného s divadlem. Zapadá to k sobě samozřejmě, protože jde v obou případech o dovednost, kterou někdo dělá po večerech a o víkendech a předává ji dál.
Celé to pak vygraduje v sobotu večer. Nejdřív se v parku sejde průvod, odejde na náměstí a tam ve fanfárově krátkém čase, přesně mezi desátou a půl jedenáctou, uzavře devadesátý šestý Jiráskův Hronov ohňová show. Světlo na začátku, světlo na konci a mezi tím devět dní, během kterých se v jednom šestitisícovém městě odehrálo víc kultury než leckde za celý rok.
A snad ještě jednu poznámku k celku. Volný program je zdarma, celý, od Pink Floydů po ohňovou show. To znamená, že Hronovák, který si nekoupil ani jednu vstupenku a jen v neděli vyšel s dětmi do parku, je pořád účastníkem festivalu. Tady je ostatně praktická odpověď na otázku, jak se z šesti tisíc obyvatel a třinácti a půl tisíce prodaných vstupenek dojde k šedesáti tisícům návštěvníků. Ne tak, že by se do sálů vešlo víc lidí, ale tak, že se hranice mezi festivalem a městem na devět dní prostě rozpustí.
Rok, kdy se slavilo
Letošek byl první ročník po zápisu hraní amatérského divadla v Česku na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Rozhodl o něm mezivládní výbor na zasedání v Novém Dillí 10. prosince 2025 a pro Česko šlo o desátý zapsaný kulturní fenomén. K tomu letos připadlo desáté výročí od zápisu českého a slovenského loutkářství na tentýž seznam.
Čísla, která za tím zápisem stojí, stojí za připomenutí: amatérskému divadlu se u nás věnuje kolem sta tisíc lidí ve více než třech a půl tisících aktivních souborů. To není folklorní přežitek, to je jedna z největších dobrovolnických kulturních sítí v zemi.
Slavilo se ve čtvrtek celodenním Dnem živého dědictví, který se rozlil po celém městě: loutkářské dílny ve spolupráci s Českým loutkářským centrem a českým střediskem UNIMA, prezentační stany organizací neprofesionálního divadla, mobilní sklářská pec s ukázkami ruční výroby figurek a večerní gala v parku moderované Martinem Písaříkem. Julínek přitom pečlivě upozorňoval, že se den nesmí jmenovat Den UNESCO, protože ten nápis se nedá věšet jen tak kamkoliv.
Ducha té oslavy ale nejlíp vystihla píseň Amatéří douška, hymna všech, kdo hrají v jehličí, v hospodě i pod stanem: profíci jen profičí, ale my vám zůstanem. A refrén, který by si zasloužil tesat: žijeme-li jenom jednou, je každý z nás amatér.
Otázka, kterou si u každého takového zápisu člověk oprávněně klade, zní, jestli je to diplom na zeď, nebo něco, co se projeví. Na letošním Hronově se to dá poprvé změřit, a čísla mluví docela jasně: přes třináct a půl tisíce prodaných vstupenek znamená meziroční nárůst o dva a půl tisíce, většina představení byla vyprodaná a organizátoři shodně hlásí, že přibývá mladých diváků. Sami tenhle zájem dávají do přímé souvislosti s prosincovým zápisem. Jednoduché to nakonec je: zápis nikoho nenaučil hrát divadlo, ale zjevně dal spoustě lidí důvod se na ně přijet podívat. A pro scénu, která si po desetiletí zvykla být brána jako roztomilá okrajovost, je to zásadní obrat. Amatérské divadlo přestalo být něčím, co se dělá navzdory, a stalo se něčím, k čemu se stát oficiálně hlásí.
K téže věci patří i druhá, méně slavnostní a možná důležitější zpráva ročníku: příprava Asociace neprofesionálního umění, která má konečně dát statisícům lidí jeden hlas při jednáních o penězích a kulturní politice. Doposud, jak Julínek suše poznamenal, takový hlas neměl nikdo. Když se jedná s ministerstvem o rozpočtu na živou kulturu, nastupují vždy profesní organizace. Přípravný výbor už podle něj vstoupil do jednání s Asociací profesionálních divadel a chystá se na kraje i Svaz měst a obcí, a to nejen za divadlo, ale za všechna neprofesionální umění včetně tance, hudby, fotografie, filmu a výtvarna.
Ostatně ocenění, která se na Hronově každoročně rozdávají, ukazují, jak dlouhé kořeny to celé má. Zlatý odznak J. K. Tyla letos převzalo osm divadelníků: Marcela Hlávková, Jiří Kašpar, Jana Kolářová, Jan Mareš, Dagmar Navrátilová, Zuzana Průchová, Petr Štěpán a Emílie Zámečníková. A Cenu Pavla Dostála získal Divadelní spolek J. K. Tyl z Lomnice nad Popelkou, který loni oslavil dvě stě let nepřetržité ochotnické činnosti. Dvě stě let. To je o sto let víc, než má festival.
Konec divadelní vědy?
Do všeho toho slavení ovšem během festivalu vpadla zpráva z opačného konce téhož oboru. Na pražské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy oznámil děkanát plán radikálně osekat divadelní vědu, přičlenit ji pod vědu filmovou a de facto ji zrušit jako samostatný studijní obor. Předcházel tomu záměr zrušit Ústav translatologie, který vyděsil celé české překladatelstvo. Studující Katedry divadelní vědy zveřejnili během hronovského týdne otevřený dopis na obranu oboru a festivalové noviny vyzvaly čtenáře, ať zváží podpis. Ta souvislost není tak vzdálená, jak by se zdálo. Lidé, kteří na Hronově sedí v porotách, vedou rozborové semináře, píší denní recenze a učí soubory, jak číst vlastní inscenaci, jsou z velké části absolventy právě těchhle oborů. Amatérská scéna nefunguje jen díky nadšencům, kteří hrají. Funguje i díky tomu, že má kdo o jejich práci přemýšlet nahlas a odborně. Je zvláštní ironie, že v roce, kdy se hraní amatérského divadla zapisuje na seznam světového dědictví, se obor, který ho umí reflektovat, na největší české univerzitě zmenšuje na přívažek.
Ten, který už nepřijel, a ta, která přijela po padesáti letech
To hlavní, co letošní Hronov o svém dědictví řekl, se ovšem nedalo přečíst z žádného certifikátu.
Přesně v den, kdy se nad městem vztyčovala vlajka, tedy v pátek 31. července, zemřel v jednadevadesáti letech František Laurin. Režisér a pedagog, jehož jméno bylo s Hronovem spojené desítky let: od osmdesátých let sem jezdil jako porotce, později tu vedl semináře a v roce 2012 tu převzal Cenu ministra kultury za přínos neprofesionálním divadelním aktivitám.
Právě z těch osmdesátých let pochází historka, kterou letos připomněla Lenka Lázňovská. Laurin byl tehdy režisérem Národního divadla, tedy člověk, který měl co ztratit, a jel orodovat na ÚV KSČ za blanenský soubor Metra, kterému stranické oddělení kultury telefonicky zatrhlo účast na Hronově. Vymluvil jim díru do hlavy, vrátil se se štítem a Metra hrála. Kdyby to neudělal, nebylo by nic.
Ve stejném týdnu otevírala festival dvaaosmdesátiletá Ludmila Šmídová z Náchoda, na scéně třiašedesát let, s klidným konstatováním, že tuhle roli považuje za svou labutí píseň, takovou kládu už by nevzala, ale hrát nepřestane, nanejvýš si příště nechá roličku menší. O pár dní později stáli na týchž prknech kluci, kterým je dohromady sotva tolik, kolik má Šmídová odehraných sezón. A někde mezi tím prošla náměstím Svatka Hejralová, legenda vysockého Krakonoše, která do festivalových novin nadiktovala vzkaz: poprvé tu byla před padesáti lety a letos měla dojem, že se vrátila ta příjemná, pospolitá atmosféra, jaká tu bývala kdysi.
Tady je ta odpověď. Letošní Hronov byl festival, na kterém se stará tradice ani na okamžik nechovala staře. Vedle pietní Pastorkyně stála rozebraná a znovu složená Maryša, vedle Čapkových robotů umělá inteligence, vedle cimbálovky rapová dílna, vedle lidí, kteří sem jezdí padesát let, lidé, kteří přijeli poprvé, a bylo jich letos víc než kdy jindy. Je to instituce, které je bezmála sto let a která pořád umí přijímat nové lidi, nová témata a nové způsoby, jak dělat divadlo. To je lepší definice živého dědictví než jakýkoli zápis na jakýkoli seznam.
V sobotu večer to všechno uzavřela ohňová show na náměstí. Lucerna se rozsvítila, oheň dohořel, stanové městečko se sbalilo a Hronov se vrátil ke svým korespondenčním lístkům. Sedmadevadesátý ročník začíná 30. července 2027.
