Ačkoli se o Hradci Králové s oblibou hovoří jako o salonu republiky, toto vzletné označení sedí spíše na jeho prvorepublikovou architekturu než na skutečnou povahu místních obyvatel. Město samo totiž netrpí přehnanou vážností a má mnohem blíže k uvolněné atmosféře kabaretu, kde vládne břitká satira a schopnost udělat si sám ze sebe legraci. Právě z této osvobozující sebeironie čerpá inscenace Kabaret Königgrätz svou hlavní energii, neboť se nesnaží budovat městu falešný pomník, ale nahlíží na něj s laskavým nadhledem.
Autorský tým v čele s Petrem Kultem a Tomášem Čapkem se rozhodl ignorovat idealizované pohledy a místo toho ukazuje Hradec v jeho plastičtější a zábavnější podobě. Text hry nevznikal izolovaně v tichu pracovny, ale rodil se živelně přímo na zkouškách ze vzájemných rozhovorů, improvizací a střetávání různých pohledů na město. Spojení činoherců Klicperova divadla s tvůrčí hravostí Divadla Drak navíc vnáší do večera loutky i pohybovou nadsázku, díky čemuž se všední realita přirozeně mísí s divadelní poetikou a humorem.
Herci se zde neskrývají za smyšlené charaktery, ale předstupují před diváky s vlastními a často velmi upřímnými zážitky. Slyšíme hlasy patriotů i přistěhovalců, z nichž někteří bez obalu přiznávají čistě pracovní vztah k městu, zatímco jiní s neskrývanou nostalgií vzpomínají na divokou éru zaniklých nonstop barů, v nichž se dalo bez stopy zmizet na celé dny. Jiní své vyprávění pojali jako seminární část Cimrmanových her ovšem sestavenou na základě sociologického výzkumu dotovaného evropskými fondy. Nechybí ani opojný pocit nočních toulek prázdnými ulicemi, které člověku dovolí cítit se na chvíli jako skutečná královna města. Jindy zas probleskne stesk osamělé cizinky z hornického kraje, která tak málo tančí. Nebo zazní ironický hlas Kluken, které byly za mocnářství průmyslovým centrem, dokonce významnějším než zbytek města, a které se cítí po spojení s ním opomíjené. Nevzpomenuta nezůstane i doba, kdy soudruzi rozhodovali o tom, co se smí hrát a přikládali naprosto nevinnému názvu tehdejší inscenace skryté politické významy. Důvěrná osobní rovina dodává celému kabaretu punc opravdovosti a vytváří pestrý obraz života, který tepe uvnitř i vně Gočárova okruhu.
Celá inscenace připomíná divokou a místy sladkobolnou jízdu, která diváka nenechá chladným ani na jediný okamžik a neustále ho zásobuje novými podněty. Pevnou kostru téhle divoké jízdě vtiskla dramaturgyně Lenka Smrčková, která dokázala udržet balanc mezi tvůrčím chaosem a smysluplným řádem. Dynamické střídání obrazů a vyprávění žene kupředu živá hudba, kterou složil Michal Horák a jež tvoří pomyslné tepající srdce celého večera. Není tu žádný prostor pro nudu či zbytečný patos. Jeviště se tak proměňuje v pulzující prostor, kde se činohra naprosto přirozeně prolíná s loutkářskou magií a kde se intimní zpovědi střídají se společnými výstupy. Tato pestrobarevná mozaika přesně vystihuje onen těžko popsatelný pocit života ve městě, které v sobě i přes svou zdánlivou vnější ospalost ukrývá nečekané množství skryté energie a emocí. Výsledkem nakonec není jen běžné divadelní představení, ale spíše společný zážitek a živelná oslava místní identity se všemi jejími krásami i roztomilými podivnostmi.
Kabaret Königgrätz tak ve výsledku funguje jako svérázný milostný dopis městu, který však není psaný ozdobným krasopisem na ručním papíře, ale spíše rtěnkou na zrcadlo v divadelní šatně. Nezáleží na tom, zda jste kovaní místní patrioti nebo jen náhodní kolemjdoucí, protože energie tryskající z jeviště vás spolehlivě vtáhne a donutí přemýšlet o místě, kde žijete. Pokud tedy chcete Hradec nejen vidět, ale skutečně ho i prožít a pochopit jeho skrytou duši, neměli byste si tento večer nechat ujít, neboť právě zde se z kamenného salonu stává ten nejživější bar ve městě.
