Žižkovská televizní věž

Základní kámen věže byl v Mahlerových sadech na rozhraní Vinohrad a Žižkova položen roku 1985, a přestože se tak stalo na místě dosud nikoliv zcela zaniklého židovského hřbitova, pražští památkáři tehdy slavili velké vítězství. Původní plány totiž počítaly se stavbou moderního vysílače na Petříně, což by pražský genius loci poškodilo zřejmě mnohem víc než jakákoliv dosavadní stavba. Uvažovalo se též o lokalitě na Parukářce, kvůli letovým koridorům byl ale nakonec zvolen Žižkov. A právě Žižkov se ukázal být velkou výhrou, protože věž se tu v dálkových pohledech částečně schovává za bloky domů a navíc tím, že jakoby vyrůstá z jejich střech, se zdá být součástí města, nikoliv jeho protikladem.

Architektonické řešení stavby navrhl Václav Aulický a ke svému úkolu přistoupil velmi zodpovědně. Nabízelo se přirozeně postavit jediný komín, věž s rozhlednou, takovou, jaká je například v Moskvě nebo v bývalém Východním Berlíně, čímž by stavba zřejmě působila subtilněji, zároveň však také banálněji. A přestože by Aulický, jak se vyjádřil, před Fosterovým barcelonským nanukem na špejli lezl po zemi, je pravděpodobné, že v evropské soutěži městských vysílačů by si obě vynikající stavby byly důstojnými soupeři. Výraz pražské 216 m vysoké věže, který by Aulický označil za high-tech, a který my budeme raději nazývat brutalismem, působí totiž velice originálně (ovšem nikoliv bezprecedentně, viz přiložený obrázek legendárního tokijského rozhlasu Yamanashi, Kenzo Tange, r. 1964) a zároveň s věkem příliš nestárne, jak se ukazuje. Černá mimozemská miminka, která po plášti lezou už sedm let nahoru a dolů, navíc stavbě, která připomíná raketu z vědeckofantastických komiksů, dodávají hravost a vtip, tedy přesně to, co jinak česká architektura obecně trochu postrádá.

Originální je také samotné konstrukční řešení stavby, které vymysleli Aulického spolupracovníci a které je dodnes chráněno patentem. Tubus rour tvoří dvě ocelové vrstvy, mezi kterými je vylit beton, což dodává stavbě nejen potřebnou stabilitu, ale ve výškách také odolnost proti prostředí. Výkyv věže je navíc minimalizován speciálním zavěšeným kyvadlem, což je řešení osvědčené například z Ještědského vysílače.

Věž se zpočátku setkávala především s odporem, ať už kvůli své robustnosti, nebo z ideologických důvodů. Kromě Klubu za starou Prahu, který ji nařknul z neomluvitelného narušení východního panoramatu města, se jí dostalo také nechválné přezdívky „obří rušička“, což je sice veskrze pochopitelné, ovšem zároveň naštěstí již bezpředmětné. Vladimír Železný, mediální baron devadesátých let, se krátce po listopadu 89 nechal v tomto duchu dokonce slyšet, že dokud věž stojí, revoluce neskončila, což je ve světle jeho pozdějšího zaměstnání docela legrační. Méně legrační již byly obavy obyvatel Žižkova z možných zdravotních komplikací plynoucích z radiových vln. I ty však byly nakonec úspěšně vyvráceny.

Žižkovská věž skutečně významně zasáhla do podoby města, čas však ukazuje, že tento zásah přinesl více hodnot nežli problémů. Nejenže totiž rozrůstající se metropoli dodala výškově adekvátní dominantu, ale zároveň je tato dominanta zatížená dostatečným významem. Pomyslný středobod šíření informací je totiž kostelní věží naší doby. A komu se to nelíbí, může si být jist, že naší době je příznačná ještě jedna vlastnost – extrémní dočasnost. Zatímco kamenné rotundičky stojí v pražských ulicích tisíc let, životnost nejvyšší z pražských věží je pouhé jedno století. Matička měst ani nestačí mrknout.