Odhlédnuto – Mrakodrapy na Pankráci
Po dlouhém dvacátém století, kdy u nás se střídavými úspěchy soupeřily svoboda s nesvobodou, lidské měřítko s ideologií, kvalita s brakem a vůbec celá řada vzájemných protikladů, zdá se být o vítězi konečně rozhodnuto. Protiklady se vyčerpaly a na výsluní vstupuje ten třetí, který až doposud trpělivě číhal v pozadí. Totiž banalita. Obří skleněné V, které bude pro příště vládnout moderní tváři Prahy, o tomto triumfu vypovídá více než výmluvně.
Bere se často za pravdu, že více hlav dá dohromady lepší řešení a že systém různých zákonných omezení a kontrolních, hodnotících, mezinárodních a zájmových organizací, které ve společnosti fungují, je zárukou toho, že hodnotné bude zachováno a nové nebude výstřelkem. Obranných mechanismů je však mnohdy takové množství a pracují výhradně na vlastních zájmech, na vlastní tváři, aby se tak řeklo, před veřejností, že nezřídka je jejich protichůdné snažení ve výsledku ke škodě. Snaha vyhovět všem těmto subjektům, získat potřebná razítka a uspět, dejme tomu, ve výběrovém řízení, vede často k výsledkům bez tváře, k průměrnosti a nezajímavosti. V architektuře a urbanismu, kde je různých tlaků obrovské množství, toto platí dvojnásob, o čemž je možné se snadno přesvědčit z příkladů většiny novostaveb. A právě v architektuře a urbanismu je tento stav nanejvýš na pováženou, protože zatímco malá banálnost může být pouze směšná, velká bývá hrozivá.
Není ovšem žádoucí, abychom věci uvedli na pravou míru, aby byl každý nový dům architektonickým skvostem. Nehledě na to, že by se stěží našlo tolik dobrých projektantů, město ze samých skvostů by zřejmě vůbec nefungovalo a nevypadalo by ani dobře. Hierarchie kvality, a tedy přítomnost banality je potřebná, jedině na pozadí obyčejných domů totiž mohou neobyčejné vyniknout, a jedině společně mohou dobře vytvořit identitu místa. Za odstrašující příklady nerovnováhy nám poslouží koncentrace skvostných staveb v centrech amerických velkoměst, kde je skutečně těžké se orientovat, a na druhé straně nekonečné koberce satelitů okolo Prahy, kde je to snad ještě těžší. Pražská Pankrác však není Manhattan a na každou stavbu tu bude ještě dlouho pohlíženo jako na samostatný artefakt. I proto si nejsem jistý, jestli se nám jeden z autorů jeho projektu, Radan Hubička, nesměje, když takto uvažuje o barvě nových mrakodrapů: „Je jasné, že budovy nemůžou být křídově bílé, ani černé, musí to být nějaká méně výrazná barva. Asi světle šedá, takovou barvu má pražská špína.“
Problém banality nových dominant však není pouze formální, nýbrž i obsahový. Bývalo zvykem, že městu vévodily stavby nějakým způsobem významově zatížené, například věž kostela, městská brána nebo radnice. V mentální mapě obyvatel pak tyto stavby znamenaly přirozené orientační body. Dnes je situace mnohem složitější, protože ačkoliv se město stále rozrůstá a s historickými dominantami si již nevystačí, arzenál nových vhodných dominant je značně omezený. Myslím si, že celkem ucházející a nikoliv banální (avšak zdaleka ne ideální) moderní dominantou Prahy je vysílač na Žižkově, tedy stavba kombinující výraznou horizontalitu s významnou veřejnou funkcí. Naopak mrakodrap plný kanceláří, respektive bytů je jako významná dominanta už ze své podstaty naprosto nevhodný.
Jak tedy všednosti uniknout? A je to vůbec možné? Řešení je jen jediné, a sice důsledně koncepční přístup na úrovni celého města. Protože Praha nemá žádného hlavního architekta ani schválený regulační plán, je prakticky všechno nové, co se staví, výsledkem tahanic a kličkování mezi zájmy různých orgánů, skupin, investorů, zkráceně spekulací. Protichůdnost přístupů, vláda peněz a všudypřítomná lobby z Prahy sice na jednu stranu činí organicky se rozvíjející velkoměsto, na druhou stranu si dnes můžeme být stále méně jisti, o jaký organismus tu vlastně jde. A bez jednotící idey, která zde citelně chybí, lze jen sotva očekávat, že se pankrácké věžáky časem samovolně promění v české La Défense, nebo že nakonec spadnou, jak by si to přál například Klub za starou Prahu.
Investoři výškových budov i jejich projektanti dnes v Praze namátkově zkouší, kde co projde, což je plýtvání časem i prostředky. Na Pankráci se o tom kromě jiných přesvědčil Richard Meier, který navrhl hezké, vkusné, ale podle památkářů příliš vysoké domy. Zbytečná a opravdu ošklivá sochařská kreace Radana Hubičky naproti tomu výškové kvóty drží a s úspěchem prochází i řadou dalších sít, takže to vypadá, že ji investor nakonec skutečně postaví. Nezbývá než doufat, že mu v tom bude zabráněno. Veliké V, známé dosud jen z modelů a vizualizací, budiž do té doby všem Pražanům velkým varováním.
