Golden Gate na návštěvě v Praze
Vltava je Praze tím, čím je Amazonka deštnému pralesu. Jeden organizmus na březích toho druhého. Padlé kmeny tisovců smáčené v temné hladině jsou oblouky mostů paprskovitě roztažené nad náplavkami. Krokodýli jsou parníky. Opice turisty. Ale vraťme se k mostům – o nich dnes chceme psát. Jako stavby, kterým je ve stísněném pralese města dán prostor zdaleka nejvelkorysejší, prostor hladiny, jsou pro jeho charakter určující. Překvapivé přitom je, že původně rostly do zcela jiných tvarů.
Je příznačné pro vývoj Prahy, že městu až do poloviny devatenáctého století stačí most jediný. Solidní, bezmála deset metrů široký majstrštyk gotiky a produkt Karlova megalomanství byl sice mnohokrát poškozen povodní, opravován a znovu poškozován další povodní, jeho podoba však zůstává prakticky nezměněna. A rámcově nezměněna zůstává také tvář Prahy, obehnaná hradbami, sevřená v Pražské kotlině. Teprve ve druhé půlce století jako by se s Prahou roztrhl pytel. Hradby padají a Karlovu mostu v krátké době přibývá hned pět konkurentů, z nichž tři jsou na bázi tehdy progresivních železných konstrukcí. Visuté mosty devatenáctého století, tedy dva mosty dvou císařů a pěší lávka na Klárově, dávají Praze podobu až nevídaně odlišnou od té, kterou známe dnes. A je nutné říci, že přes veškerou historizaci v detailu oněch mostů Praha má dnes charakter o poznání historičtější. To je způsobeno tím, že věže visutých mostů představovaly ve své době nové a zcela soudobé dominanty města, zatímco dnešní mosty jsou, byť veskrze nesmírně elegantní, zároveň také poměrně nenápadné. Dominantou dnešní Vltavy je opět Karlův most.
Síla i slabost pražských visutých mostů spočívala, jak jinak, v jejich konstrukci. Ta sice propůjčovala mostům originální vzhled, zároveň však neposkytovala dostatečnou únosnost – což se s rozvojem dopravy, a zvlášt hromadné, ukázalo pro mosty osudné, takže ve století dvacátém mosty už pouze dožívají, a ačkoliv se i nadále objevují nové soutěžní návrhy postavené na tomto principu (například přes Nuselské údolí ve dvacátých letech), jsou už prakticky bez šance. Diskvalifikuje je čím dál více i ekonomické hledisko ve vztahu k levnějšímu betonu. Poslední elegán mezi pražskými mosty a ve své době pro Prahu téměř ikonická záležitost, krásný most Františka Josefa I., který stál v ose dnešní Revoluční třídy a jehož autory byla trojice mladých anglických architektů, byl definitivně rozebrán krátce po konci II. světové války. Druhý velký řetězový most, který vedl od Národního divadla na Smíchov, byl zbořen už o poznání dříve, na přelomu století.
Rozsah příspěvků našeho seriálu je omezený, zájemcům o zaniklou litinovou estetiku doporučujeme nicméně například knižní řadu Zmizelá Praha (nakl. Paseka), případně publikaci z pera zapálených inženýrů – Pražské mosty (nakl. Academia). Co jsme chtěli říci my, je nasnadě. Tvář Prahy je proměnná a má mnoho podob. Dnes se obléká do krajkoví mostních oblouků a sluší jí to, ve století předminulém však vykročila směrem jiným a dosáhla efektů neméně působivých. Úspěch je dán výjimečností symbiózy města a řeky. Řeky, která není ani příliš veliká, aby město rozdělovala (jako Dunaj, který z Budapeště činí pohříchu města dvě), ani příliš malá, aby se v ní samo město nemohlo zrcadlit.
