Martin Fryč: Honba za klenotem pražské kulturní scény aneb Pátá právě odbila...

1. Jak jste se dostal k výtvarnému umění, co vás přivedlo k tomu, že jste se stal dokumentátorem veškerých pražských vernisáží a výstav?

To jsou de facto dvě otázky. K lásce k výtvarnému umění a výstavám obecně jsem byl veden svou rodinou od mala – zatímco maminka je spíš více na krásné výtvarno, tatínek tíhne k historii, architektuře a podobným oborům. Takže už jako malé dítě si pamatuji výstavy jako Doba Karla IV. v dějinách národů ČSSR (Pražský hrad), Etruskové nebo Velkou filmovou výstavu (obě u Hybernů). Jako děti jsme ale chodili i na menší výstavy, takovou oázou estetiky byla třeba Vánoční výstava pořádaná Bonsai klubem, která se koná od roku 1980 a jejíž rané ročníky si celkem pamatuji. Výtvarné umění bylo u nás v rodině vždy významnou součástí kulturního života, stejně jako hudba nebo literatura. Kromě výstav jsme v dětství ještě více četli – knihy i časopisy. No a od střední školy jsem se snažil víceméně aktivně navštěvovat zajímavé výstavy sám nebo v doprovodu – a vždy bylo několik lidí, kteří mě nasměrovali správným směrem. Jak v hudbě, tak ve výtvarném umění jsem inklinoval k tvůrčí svobodě, a i když jsem neměl kontakty na underground, kde je tvůrčí svoboda jedním ze základních principů, snažil jsem se alespoň sledovat „šedou zónu“ (ne úplně zakázané, ale taky ne protěžované aktivity) – jak v hudbě, která tehdy u mě převažovala, tak i ve výtvarnu. Už tehdy jsem zažil své první zajímavé vernisáže a výtvarné akce – nezapomenutelná třeba byla Výtvarná tramvaj organizovaná klubem Blatiny z Prahy 6 nebo festival Praha – Los Angeles a výstava Sozanský + Rittstein – obojí na Praze 9. Dokonce jsme s bratrem v září 1989 začali na Deltě chodit na kurz hudební žurnalistiky, který měl být i trochu o samizdatu a ineditních technikách. Kurz jsme dokončili, ale vyšly mi jen dvě krátké recenze v počátcích Rock & Popu – a všechno se začalo měnit. S listopadem 1989 přišel velký zlom, hodně jsem jako student cestoval, většinou okružní cesty po památkách autobusem – Pobaltí, Polsko, Francie, Španělsko, Portugalsko, trochu Německo, Londýn…, všude jsem navštěvoval významná muzea a galerie: Louvre, Orsay, Prado, Calouste Gulbenkian, Tate, National Gallery atd. a v té době v Praze začaly zintenzivňovat díky známým moje kontakty s výtvarným světem, třeba jsem celou první polovinu 90. let chodil pravidelně na vernisáže do Mánesa a některých dalších galerií (U Řečických, galerie Fronta, Špálovka). Taky jsem 14 dní pracoval na brigádě v legendárním klubu pod Stalinovým pomníkem, kde se konaly zhruba rok koncerty a zajímavé výstavy – třeba výstava Praha – San Francisco (ano, navazovala trochu na předlistopadovou Praha – Los Angeles) nebo koncert Jello Biafry a No Means No. Ale nefotil jsem, jen jsem se chodil dívat. V letech 1985–1995 jsem si ze všech navštívených kulturních akcí (koncertů, výstav, filmů, divadel) nechával vstupenky a na druhou stranu si psal doplňující informace. Ještě to mám někde ve sklepě ve filatelistických albech hezky seřazené – někdy by bylo zajímavé alespoň část z toho digitalizovat.

Jelikož pracuji v rakouské firmě, jezdil jsem od počátku nového tisíciletí poměrně často do Vídně a viděl jsem tam několik krásných výstav – o Ferdinandu II., Moneta, El Greca (můj velký oblíbenec) v Kunsthistorickém muzeu, Dějiny rakousko-uherských arktických expedic v Künstlerhausu, Eros v umění moderny v Bank Austria Kunstforu, velkou výstavu k vyhlášení rakouské neutrality v roce 1955 a řadu dalších. Taky jsem byl na dnu otevřených dveří rakouských ministerstev včetně Hofburgu (kde jsem si mohl potřást rukou s rakouským prezidentem dr. Fischerem) a ve Vídni jsem poprvé zažil skvěle zorganizovanou Noc kostelů, ještě než se dostala k nám. S rokem 2008 jsem objevil Facebook a záhy – do 5–6 měsíců – i jeho potenciál pro sdílení výtvarna, informací o vernisážích a kontakty s umělci (malíři, sochaři, fotografy, konceptuálními umělci, architekty, designéry, návrháři atd.). Zcela spontánně, neplánovaně jsem začal fotit díla na mobil a publikovat je na FB. Zjistil jsem, že to zajímá stále větší komunitu lidí. Včetně faktu, že hned od začátku si mě bez problémů přidávali i známí umělci, kterým stačilo jen napsat, že mě zajímá jejich umění – a pak jsem je mohl začít na FB i označovat na svých fotkách. Vzniká tím poměrně unikátní kronika výstav v Praze, která je veřejně přístupná na mém FB profilu. Je za tím také hodně plánování – jednou z mých silných stránek je organizování vernisážové trasy tak, aby se nejlépe zkombinovaly faktory času zahájení, kvality výstav a polohy galerií a muzeí. Znám hodně fotografů, kteří fotí výstavy mnohem lépe než já, a chápu to, mají na to talent a školy. Ale zatímco oni nafotí 5–10 výstav za měsíc, já to samé udělám za den (což je v průměru v sezóně zhruba 100 výstav a akcí za měsíc).

2. Jste sám nějak výtvarně aktivní?

Ne. Vůbec – a řekl bych, že na to ani nemám vlohy. FB ve mně ale objevil talent dávat umělce dohromady – nicméně podobnou aktivitu jsem vyvíjel už o něco dříve, od roku 2006 v networkingové oblasti (networking – seznamování lidí, výměna vizitek, různá společenská setkání). Stále patří moje síť na profesionální obdobě FB – LinkedINu – k největším v ČR. Tu ale používám hlavně ke své práci – vyhledávání kandidátů, především manažerů. Jediný můj zatím větší výstup pro pražskou veřejnost byla samostatná výstava konceptuálních fotografií z vernisáží v galerii (A)Void na náplavce u Palackého mostu, kterou kurátoroval Milan Mikuláštík, sám velmi uznávaný umělec a organizátor skvělých výstav v galerii NTK. Ale nechme se překvapit, možná nějaká další výstava bude.

3. Jaké odvětví výtvarného umění vám je nejbližší, popřípadě jaký směr a proč?

Těch je několik a stejně jako v hudbě mám několik desítek favoritů a až na jednu výjimku vlastně nejsem klasický „fanoušek“ jedné skupiny či interpreta, tak i ve výtvarnu se mi toho líbí poměrně hodně. Moc se mi líbí české baroko a rudolfinské umění. Z novější doby pak impresionismus, kubismus, surrealismus (Toyen!), popart a ze současné doby streetart, kvalitní ilustrace a hyperrealistická malba. Ze současných českých a slovenských umělců u mě vedou Josef Bolf, Jan Gemrot, Lucie Skřivánková, Jitka Nesnídalová, Markéta Urbanová, Alena Kupčíková, Tomáš Džadoň, Kamila Mitríková, Zdeněk Beran, Jirka Houska (který mě dokonce namaloval, jak fotím vernisáže), Lukáš Miffek, Karel Balcar, Jaroslav Valečka, Karel Jerie, Roman Trabura, Roman Franta, Igor Grimmich, Franta Skála jr. a jeho dvě děti – František Antonín Skála a Alžběta Skálová -, Patrik Hábl, Jiří Georg Dokoupil, Krištof Kintera, David Černý, Jan Mikulka, Jiří Anderle, Michael Rittstein, Jiří Sozanský, Vojta Pavlíček, Karel Štědrý, Petr Písařík, Jan Vytiska a celá řada dalších. Ten výčet není konečný, určitě jsem na některé zapomněl – ale většinu z nich jsem nemusel dohledávat, prostě jsem si vzpomněl na jejich úžasné výstavy a u řady z nich i na to, jak zajímavé osobnosti to jsou a že jsem velmi rád, že se s některými z nich kamarádím, že se nechají ode mě fotit a diskutují se mnou o svých dílech.

4. Téměř denně, jakmile se za vámi zaklapnou dveře vaší kanceláře, prcháte do víru pražského kulturního dění. Co na to říká vaše rodina? Fandí vám, má pro toto pochopení?

Moc se jim nelíbí, že jsem každý večer různě dlouho po akcích, ale celkem to respektují jako moji vášeň. Rodiče mě samozřejmě také podporují, ale taky nechápou, proč mě baví takové množství výstav.

5. Kdybyste měl říct jen jedno jméno umělce nebo jednu výstavu, která se vám zaryla nesmazatelně do paměti, jaká by to byla a proč?

Těch by byly desítky až stovky, co bych dokázal v delší diskusi vyjmenovat – ale budiž, jedna výstava: Decadence now! v Rudolfinu (mám rád hraniční umění a uměleckou provokaci), výstava jednoho nežijícího umělce: Karel Škréta ve Valdštejnské a Hradní jízdárně (NG a Pražský hrad) a výstava jednoho žijícího umělce: Franta Skála v Rudolfinu (to je z doby kdy jsem ještě vůbec nefotil a mrzí mě to, ale výstava BKS ve Špálovce, jejíž je Franta Skála součástí, mi to vynahradila).

6. Kde berete tu sílu a energii, abyste mohl být nepřetržitě jako dokumentátor umění k dispozici?

Asi ze všeho, co jsem dosud vyjmenoval – rodinné zázemí, zkušenosti, přátelé. Hodně mi dodává další energii můj dobrý kamarád Petr (přeje si zůstat v anonymitě), který si mě našel přes FB, chodí se mnou skoro už dva roky v mém tempu na vernisáže (klobouk dolů) a má jednoznačně lepší fotografický talent než já – dokonce si před třemi měsíci koupil kvalitní fotoaparát. Lidé, kteří sledují moje fotoalba na FB, si museli všimnout, že zhruba u poloviny fotoalb z vernisáží výrazně stoupla kvalita fotek ze společenské části vernisáže – to je Petrův přínos (třeba na krásné aktuální Kupkově výstavě v Salmovském paláci nebo na výstavě Jiřího Koláře ve Veletržním paláci). A hlavně mě to prostě baví – lidé, kteří mě na vernisážích potkávají, si všimnou, že rád s umělci, galeristy, kurátory a návštěvníky vernisáží diskutuji o všech tématech, samozřejmě hlavně o umění a o výstavách, ale i o světovém dění. Moc si toho vážím, že mě většina z nich respektuje a otevřeně se se mnou baví i o ekonomických stránkách provozu galerií a podobně. Společenská část a jednorázové performance (které se pak už neopakují) jsou taky jedním z hlavních důvodů, proč se snažím stihnout tolik vernisáží. Taky je vidět, že rád dokumentuji nejen výstavy, ale že můj záběr je širší – fotím i módní přehlídky, prezentace designu a scénografie a i ten rozsah výstav je relativně široký – od výtvarna, architektury až po historii a čistě vědecké obory. Nedávno jsem třeba dokumentoval výstavu makrofotografií parazitů a moc mě vizuálně zaujala. Je holým faktem, že u řady výstav jsem jediným dokumentátorem vizuální stránky výstavy a vlastně jedinou větší vzpomínkou na danou výstavu. To se týká hlavně některých menších galerií a alternativních výstav. Jednou ze zvláštních kapitol pražského kulturního života jsou velké přehlídky ze všech oborů, které patří k mým nejoblíbenějším akcím – Pražské Bienále (malba a socha), Tina B (malba, socha a konceptuální umění), Pražské Quadrienále (scénografie), Designblok a Designsupermarket (design), Prague Fashion Week (móda), Architecture Week (architektura) atd.

Zajímavé je, že dlouhodobé a intenzivní navštěvování vernisáží po celé Praze u mě trochu mění vnímání města jako celku i jeho jednotlivých vrstev. Také mi zpřesňuje znalosti geografie města. Jedním z aspektů mých aktivit je i poznávání zajímavých míst po Praze, kam bych se jinak nepodíval – opuštěných průmyslových hal, bývalých obchodů apod.

7. Co váš volný čas? Jak relaxujete, jaké jsou vaše koníčky? Dokážete se vůbec od honby za uměním odpoutat?

Nejlíp si odpočinu u dobrého filmu nebo dokumentu. Byl a jsem velký filmový fanoušek – mám svůj profil na csfd.cz, své oblíbené režiséry – Tarkovského, Kieslowského, Wenderse, Kurosawu, Formana, Chytilovou, Juráčka, Greenawaye, Bergmana atd.; pravidelně chodím na Febiofest a rád objevuji nové alternativní filmy. Jen na MFF Karlovy Vary se už nedostanu, byl jsem tam jen dvakrát jako student a při druhé návštěvě jsem udělal svůj rekord – 40 filmů za týden. Třeba si pamatuji, že jsem tam mluvil na projekci s dvorním hercem režiséra Kaurismäkiho Mattim Pellonpääem a bavili jsme se o tom, že by měl jako manažer Leningrad Cowboys přivézt tuhle kapelu do Prahy, ale rok nato zemřel a Leningrad Cowboys jsem viděl až dlouho potom na festivalu United Islands. S hudbou je to nyní časově horší, občas dostanu od rodiny lístek na dobrý koncert, ale obecně je nestíhám právě kvůli výstavám. Zatímco v 90. letech jsem chodil na většinu zajímavých hvězd, které sem jezdily – na Stinga, Nicka Cavea, Iggyho Popa, U2, R.E.M., Rolling Stones, Tracy Chapman, Jesus and Mary Chain, Sonic Youth, Faith No More, The Levellers, The Cure atd. atd. – v novém tisíciletí se ty koncerty dají spočítat na prstech jedné ruky. Ovšem je jediná výjimka (kromě nezdolných Rolling Stones) a tou je kapela Nine Inch Nails a její frontman Trent Reznor. Viděl jsem všechny tři pražské koncerty, a pokud přijedou, chci je vidět zase. Ostatně ne nadarmo mám na FB profilu jediné heslo, a sice že „Trent Reznor je Mozartem dneška“. V televizi se často dívám kromě filmů na ČT2, STV2 i na dokumenty na National Geographic, Discovery, History, Travel Channel. A tím se dostáváme k cestování – na cesty do zahraničí teď moc nemám čas ani prostředky, ale snažím se hodně cestovat po ČR. Raději mám zámky než hrady a rád chodím po turistických značkách (to už se přímo prolíná s mojí zálibou ve starých mapách a průvodcích). V zahraničí jsem byl naposledy 2× v Berlíně (před rokem a dvěma) a byl jsem okouzlen tím, jak moc se po 20 letech změnil a stále mění a jak je to dynamické město. Při poslední návštěvě jsem byl půl dne v Potsdami v Sanssouci, moc se mi tam líbilo – po Versailles je to pro mě nyní druhý nejkrásnější zámecký park v Evropě.

Největší popelkou je teď pro mě literatura, nemám jak moc s sebou nosit knihy, na e-čtečku jsem si nezvykl, tak jsem věrný časopisům. Nejvíc mě baví Historie, Živá historie, Dějiny a současnost, National Geographic, 21. století, Lidé a země atd. K divadlu mám dlouhodobě odtažitý vztah, nikdy jsem k němu zvlášť nepřilnul. Když už, tak mě bavily malé scény – Ypsilonka, Cimrmani, Řeznická – zatímco velká kamenná divadla skoro vůbec (výjimkou pro mě byl úžasný Donutil v Goldoniho Sluhovi dvou pánů ve Stavovském divadle). Jedinou divadelní akcí, kterou jsem za ony poslední tři roky fotil a která byla taky zpracována pro Nekulturu, bylo udělování cen české divadelní DNA festivalu Malá inventura – a právě proto, že večer měl zajímavou dramaturgii ve stylu alternativních divadel, mě to moc bavilo. Co mě ovšem vůbec netáhne, je sport a jeho pasivní sledování – prostě mě to nudí. Jediné, co mě z této oblasti baví, je zahájení olympijských her často pojaté jako jeden velký spektákl. Kdyby mě chtěl někdo rafinovaně mučit, tak mě nechá přivázaného k židli pár hodin koukat na fotbal, hokej nebo tenis.

8. Vystudoval jste historii a zeměpis. S jakým ideálem jste tenkrát VŠ studia opouštěl?

No, já už jsem ke konci studií cítil, že akademická půda není moc pro mě – nemám ten správný „sitzfleisch“, a i když mám rád archivní dokumenty, nedokážu z nich vyvodit ty správné analytické závěry. Spíš mám talent na to, zpracovat a najít rychle velké množství informací. Ideály mi poupravily moje první zkušenosti z brigád v komerční sféře, kdy jsem viděl, že rád komunikuji s lidmi, a to mi zůstalo jako moje povolání dodneška. Snažím se ale alespoň na dálku udržovat kontakt s oborem historická geografie, když mi to vyjde, tak chodím na pravidelnou roční konferenci.

9. Jste rodilý Pražák nebo vás do hlavního města přivedlo právě studium?

Sice rodilý Pražák jsem, ale od mého 1 do 7 let jsme bydleli v Lounech, pak jsme se ovšem vrátili do Prahy, do Košíř, kde jsem vlastně strávil podstatnou část dětství. I když jsem se pak párkrát stěhoval po Praze, dodnes má tahle část Prahy pro mě své kouzlo a jen jsem smutný, jak moc ji developeři mění a zastavují. Asi jsem zapomněl zmínit, že jsem z rodiny s pivovarskou tradicí, sám mám pivovarskou střední školu – a zrovna vedle Košíř je Smíchov, kde oba moji rodiče v pivovaře pracovali (a jeden stále pracuje) – ale nikdy jsem se tím neživil, právě proto, že to je celkem monotónní obor, kde se naučíte určité postupy a pak už je jen aplikujete a aplikujete…

10. Krom jiného jste velmi aktivní na sociální síti Facebook. Co konkrétně vám přinesla? V čem vidíte její klady a zápory pro společnost?

Facebook má pro mě zásadní význam, což vyplývá už z výše uvedeného. Seznámil mě se spoustou zajímavých a kreativních lidí, které obdivuji, a objevil ve mně talent je dávat dohromady a sdílet s nimi informace. Obecně bych k Facebooku řekl, že je takový, jaký si ho uděláte. Média někdy nafukují jeho vliv v některých negativních případech, ale když chce někdo třeba spáchat sebevraždu, tak je jedno, jestli to oznámí na FB, někomu zatelefonuje nebo třeba pošle dopis. Je to jen komunikační kanál se sociálním přesahem – sice dobře vymyšlený (teď by mě asi odborníci kamenovali, ale já jen matně tuším, co to může být API kód apod.), ale jen a jen médium. Jeden z mých známých pro něj vymyslel dobrý termín – virtuální nástěnka. Nesmím tady zapomenout i další pozitivní efekt Facebooku – a to solidaritu a vnímavost řady lidí, které mám v kontaktech. Když jsem dostal od rodiny nový foťáček (ne úplně nejlevnější) a za dva měsíce jsem zakopl v jedné galerii a bylo po něm, stačilo napsat na Facebook a do dvou hodin jsem měl od fotografa Michala Šeby půjčený jiný a mohl jsem fotit dál (nabídek bylo víc, ale Michal byl nejrychlejší). Krom toho několik lidí napadlo uspořádat sbírku, která mi zaplatila nový foťáček – naneštěstí jsem si nevybral ten, který by nejlíp fotil při zhoršeném osvětlení bez blesku, což trochu snižuje kvalitu mých fotek. Pozitivní efekt mám ale i já opačným směrem. Jelikož můj profil navštěvuje tolik lidí, kteří jsou výtvarníky nebo galeristy, rád je dávám dohromady. A když je to relevantní a v rozumné míře, nechávám na své facebookové zdi i různá oznámení – jeden slovenský umělec mi pak třeba děkoval, že díky oznámení na mé zdi dostal grant na týdenní pobyt na mezinárodním uměleckém festivalu v Itálii.

11. Jaké je vaše životní motto?

Užívat si života a jeho krás v rámci možností.

12. Co byste chtěl čtenářům Nekultury vzkázat?

Ať na Nekultuře najdou pro sebe zajímavé informace o kulturním dění v celé ČR a doufám, že sám přispěji k části informací o výtvarném dění. A hlavně ať v životě dělají to, co je baví, co si je „najde“, a jsou pak s tím spokojení.

http://www.linkedin.com/in/frycmartin http://www.facebook.com/frycmartin