Dvě půlky jedné duše

Vídáte se ještě s některými spolužáky z VŠUP a obdivovala jste někoho z těchto umělců?
Málo, občas s Marií Jančovou, s kolegy z Trasy jsme se ale vídali každý týden v Praze, když ještě existovala. Někdy se teď ještě setkám s Olbramem Zoubkem nebo Vladimírem Preclíkem – ten je stále velmi aktivní. No, že bych zrovna obdivovala, ale třeba Čestmír Kafka, ten byl skvělý, také Eva Kmentová nebo Zdena Fibichová. Taky Karla Vacu jsem měla ráda, to byl neobyčejně vtipnej kluk. On jednou dělal nějakého vojáka a Filla mu říkal „on sedí“ a Vaca říkal „pane profesore, ne, on stojí“ a Filla se naštval, urazil se. To jsme taky jednou dělali Zápotockého a já jsem ho kreslila, ale to víš, bylo to ohromný a tak přinesli zvětšovák a promítli mi ho, ale já jsem to nepřiznala. Filla pak říkal, to se vám obdivuju, že jste to takhle velký zvládla, já jsem mlčela. Kluci mu pak chtěli dodělat červené pozadí, a jak na to neviděli, kolem uší nechali prázdné místo a on měl pak uši jako osel. Někdo to pak domaloval, ale nic se nám nestalo.

Úplně první výstavu Ocel a člověk jste měly s Květou v pražském Rokoku, jaký na ni byl tenkrát ohlas?
Oficiální kritika na ni vůbec nereagovala, byly to jenom kresby a grafiky. Nás neměli kunsthistorici moc rádi, zpočátku se o nás nesměli zajímat a později se zajímali spíš o abstraktní umění. I když jsme udělaly výstavu v Poldovce, kam jsme chodily malovat, nikdo z papalášů se tam ani nepřišel podívat, ještě si pozvali J. Kotalíka, aby nás kritizoval. Ten nás tenkrát naštval, copak tohle měl zapotřebí? Řekl, že nemůže o naší tvorbě nic říct, že se o naše práce nikdy moc nezajímal. Zapomněl totiž vysvětlit, že se zajímá hlavně o abstraktní umění.

Ale prof. Filla vás naopak oceňoval, říkal, že z vás dvou něco jednou bude.
Filla nás měl rád, to říkal také o Jarcovjakovi, on mě Filla chtěl tenkrát za asáka, ale já jsem nebyla ve straně, takže to nešlo.

Fillovu tvorbu jste jako jeho žačka vnímala pravděpodobně hodně intenzivně...
No jistě, já jsem ho obdivovala, Filla byl náš vzor. Na VŠUP jsem původně nastoupila ke Kaplickému, kde se dělalo sklo, protože jsem vystudovala sklářskou školu v Železném Brodě. Ale to mně moc nesedělo. Poté jsem přešla k Fillovi, tam se dělalo hodně podle modelu. Myslím, že byl prof. Kaplický také rád, že jsem odešla, sklo bylo pro mě příliš dekorativní a o kumštu jsem toho taky moc nevěděla. U Filly jsem byla jako doma, byl skvělej. Zaujaly mě ty jeho zápasy, tam se opravdu něco dělo, ty jeho zkratky byly geniální. Po stránce obsahové mě to opravdu chytlo. Zápas bylo moje celoživotní téma, nejdřív to byl zápas s hmotou, to když jsem kreslila na Poldovce, potom jsem dělala chlapy-zápasníky, jak se mezi sebou perou, a potom to byl zápas sama se sebou a to mě drží do dneška.

Jak jste vnímala, když byl Filla kritizován v 50. letech? Jeho pozdní krajiny dnes zpětně zase někteří hodnotí jako úlitbu režimu...
To byla taková sviňárna, Baucha prý jeho žáci dokonce hnali po schodech a tloukli ho. Vůči Fillovi si jeho žáci nic nedovolili. Měli jsme ho rádi. Mně se ty krajiny stejně líbí.

Ještě ve škole jste chodila malovat i na jatka – k tomu vás inspirovaly právě Fillovy zápasy?
No, tam to bylo strašný, musela jsem se moc přemáhat, byla to klausura ve 4. ročníku, ani se mi o tom nechce přemýšlet, mám to ještě doma, jsou to skici, ale je to dost zničený.

Muselo vás štvát, když vás oficiální režim odmítal a ponižoval. Bralo vám to chuť malovat?
Nás to štvalo, to víš, ale co jsme mohly dělat, malovaly jsme stejně. Nemohly jsme ale vystavovat a galerie od nás nic nekupovaly. I když později např. pan Sekera z Loun ode mne nakoupil dost pastelů, také Středočeská galerie. Při nákupech musel být vždycky někdo z KSČ, tak je vždycky ožrali a pak teprve vyndávali ty obrazy, které by normálně nikdy ke koupi neschválili.

Když jste pak měly po dlouhé době velkou výstavu v Chebu v roce 1983, znamenala pro vás určitě velkou satisfakci a radost...
To ano, pak od nás začali teprve trochu nakupovat, jinak se o nás nevědělo. Ještě jsme před tím měli s Trasou společnou výstavu v roce 1966, jinak to byly samé menší výstavy.
Květa, když jednou dělala návrh na mozaiku pro Slaný – byly to ruce, které pojednala jako krajinu, velké asi třikrát šest metrů, což bylo zajímavý, musely jsme s tím jít na komisi a oni na to: to jsou žebrající ruce a jeden z nich řekl – v komunismu už ruce nebudeme potřebovat. Já byla úplně v šoku, jiný pak ještě povídal, ale soudruhu, i v komunismu budeme ruce potřebovat. Chtěla jsem se potom vrátit, ale Jirka Ševčík, který tam byl s námi, mě uklidňoval, chtěla jsem mu totiž říct a soudruhu, čím si budeš vytírat prdel? To mě mrzí, že jsem to tenkrát neudělala.

Vystavovaly jste potom po roce 1989 v zahraničí, nebo jste alespoň cestovaly?
Měly jsme výstavu v Holandsku, asi čtyři nebo pět lidí nás bylo, vezl nás tam Václav Fiala, on měl takový malý auto, Květa byla po zlomenině kolena a já měla ischias, já myslela, že to nepřežijem. V Maďarsku jsme měly s Květou výstavu v Budapešti. Párkrát jsme se byly podívat také na bienále v Benátkách, ale moc už jsme toho nescestovaly, měly jsme maminku, kterou jsme nemohly nechat samotnou. Kdysi, v roce 1966 jsme byly se svazem v Sovětském svazu – v Moskvě a Leningradě, když jsme tam přijeli, jako když na nás padne deka, takové tam bylo ovzduší. Jirka John to taky říkal, že to tak cítí. Byly tam fronty na Lenina, a já jsem říkala, na toho sráče se dívat nebudu, to mě ani nenapadne. Ale byli jsme v archivech galerií, ukazovali nám věci z depozitářů – tam byly krásný věci, např. ruská avantgarda, která se tenkrát nevystavovala, ta byla moc dobrá, byli skvělí.

Jaký jste měly přehled o světovém umění před rokem 1989 – dostaly se k vám vůbec nějaké informace?
No, tak Eva Petrová s Luďkem Novákem, ti měli možnost jezdit do zahraničí, hodně fotili a promítali nám to, dovedli o tom také něco říct. To pro nás bylo důležité, sem tam donesli také nějakou knížku. Eva je stále výborná.

Do Poldovky a do dolů jste chodily kreslit, Květa taky krátce v dolech pracovala. Jak vás vnímali místní chlapi?
Dělala tam, ale to víš, že ne v dole, dělala půl roku na propagaci, ale nebavilo ji to. Chlapi byli fajn, byli rádi, když jsme přišly, fasovali 7° pivo, tak nám vždycky přinesli. My jsme jim taky dělaly portréty.

Zůstaly jste s Květou celý život nerozlučně spolu. Nikdo o vás neusiloval, nechtěl si vás někdo vzít?
Ani ne. Květa na to jednou napsala básničku, ale taky vyprávěla – to byl zlatej hřeb večera – jak jsem mohla být paní lesní. Jela něco kreslit a nějakej chlap v autobuse ji nabízel, že je lesní a že by si ji rád vzal, a když vyšli z autobusu, bylo namrzlo a ona uklouzla a spadla na prdel. V tašce měla barvy a okr se jí rozmazal po kabátě, začala hned nadávat: „Do prdele, sem zase spadla do hovna.“ On říkal: „Ne madam, to není ono, to je hořčice“. A Květa: „Hovno je to a ne hořčice,“ a on jí ty hovna utíral, kolem lítaly posraný papíry a tak bylo po námluvách. Květa byla skvělá vypravěčka.

Máte Květiny básničky ještě někde schované?
Mám, no, mně se líbila jedna, počkej, dokonce jedna brněnská kapela (skupina Dunaj, pozn. redaktorky) jí to zhudebnila, náhodou jsme se s tím klukem jednou potkali v kavárně a on mi to pak přinesl na kazetě: Prší, prší, a už zase smutek na mě leze, jako když se po ulici rakev s mrtvým veze, vůz dojede za roh a pak zmizí z očí, mně ten smutek nevodpářou, von mně schází kočí. A já jsem se ptala, Květo, kdo je to kočí, a ona říkala: peníze, ty vole. Ona k tomu dělala takový malý kresbičky. Dávala do toho vtip, trochu jako Havlíček, a taky zbožňovala Erbenovu Kytici.

Žárlila jste někdy na Květu, když se jí povedl nějaký obraz? Nebo jste se podporovaly?
Naopak, vůbec ne, my jsme měly vždycky hroznou radost. My jsme byly přesvědčené, že máme jednu duši, fakt, ale ta byla společná, to nebyly dvě různý půlky, ty byly úplně promíchaný. Občas jsme si vynadaly, ale nikdy jsme se jedna na druhou nezlobily. Když jsme pracovaly nejdřív spolu v ateliéru, tak jsme do sebe i narážely, jak jsme odstupovaly, to bylo nepříjemný, ale pak když měla Květa ateliér nahoře, vždycky jsem jí volala, jestli můžu přijít. Měly jsme všechno rozdělený, Květa chodila na komise a já jsem chodila s nemocnejma psama k veterináři.

Malujete rychle? Když stojíte u plátna a začínáte, máte už v hlavě téma?
Květa byla rychlejší, ještě neměla domalovaný obraz a už ho podepisovala, mně to trvalo dlouho, hodně jsem u toho přemýšlela a někdy jsem na tom dělala i několik let. Většinou už vím, když začínám dělat, co to bude, dělám si spoustu skic, nikdy jsem nečerpala z reálných životních událostí, vždycky to bylo něco ze mě.

A když vás kritizovali a odmítali, neprojevoval se ve vašich obrazech třeba vztek nebo zoufalost ?
No, to jo, komunismus nás ničil a projevovalo se to u mě hlavně v tématech tíhy nebo v pastelech břemen, kupodivu hodně barevných. Když nás v roce 1968 okupovali, Květa dělala hlavně náměty očí – to byli Strážci, nebo dělala ženy v takových budnikách, podobné Lidickým ženám, Bílou zeď – to ještě myslela, že se ubráníme, anebo O zítřku nic nevíme. Teď pracuji na malé skice Na cestě prozření, vůbec mě zajímá osud, na tohle téma jsem udělala spoustu obrazů.

Nedávno jste měly s Květou výstavu v Lidicích, kdysi chtěla vaše sestra věnovat své plátno Lidické ženy této obci, v té době ale bylo odmítnuto...
Květa ho Lidicím nabídla, ale musel to nejdříve schválit svaz. Na komisi jí řekli, že si z nich dělá srandu, Květa jim sprostě vynadala a řekla, že jsou horší než fašouni, že by nás nejradši postavili všechny ke zdi a postříleli. Chtěli ji žalovat, na to namítla, že můžou u svazu holubářů a práskla dveřmi. Později Lidické ženy koupila od sestry jedna Němka a slušně jí za ně zaplatila. Teď by je v Lidicích určitě měli rádi.

Vaše poslední práce – Kresby hudby, které jste vystavovala do konce února v Praze, jsou opravdu přímou reakcí na hudbu? Pouštěly jste si i dřív také s Květou při práci muziku?
Ano, pouštím si hudbu a to, co slyším, maluju, to je velká inspirace. S Květou jsme si pouštěly hlavně klasiku, jednou nám jeden chlap dovezl v 70. letech za obraz z ciziny věž, zrovna jsem ji nedávno vyhodila, už byla rozbitá. Teď jsem si vykouřila přehrávač na CD, schovávala jsem z cigaret body a oni mi za to poslali DVD přehrávač. Nejradši mám Bacha a Beethovena. Ještě nedávno jsem jezdila tak dvakrát do měsíce do Prahy na koncerty, to nám zařídil prof. Volejník, dělali jsme pro něj kresbu Vztah k hudbě.

Loni jste dostala od ministra kultury cenu pro Artis Bohemiae Amicis? Potěšila vás?
No teďka, nebo loni, já už ani nevím, já vám ji ukážu, mám ji tady. Ani si toho nijak zvlášť nevážím. Já ti řeknu, že by bylo daleko víc lidí, kteří by si to zasloužili víc než já. Tady je, dělal ji jeden známej kluk, já jsem mu říkala, jdi do prdele, tys tam zase udělal hvězdy, a on ne, to jsou trny. Já jsem mu špatně rozuměla a říkám, prosím tě proboha, proč drny.

Co má vlastně trní představovat?
Asi trnitou cestu k umění, nevím, já si to tak představuju.

Jitka Válová (*1922) nesporně stále patří k nejoriginálnějším osobnostem českého výtvarného umění 2. poloviny 20. století. Společně se svou sestrou-dvojčetem Květou (†1998) tvořily pod známou přezdívkou Válovky nerozlučnou životní i uměleckou dvojici, pracující celý život v rodném Kladně. Pro tyto fyzicky křehké, ale duševně svérázné a typicky prostořeké osobnosti byl charakteristický nekonvenční umělecký projev, který nikdy nepodlehl tlaku režimu či módním výtvarným trendům. Obě autorky byly dlouho oficiálními kruhy přehlížené a pro tehdejší komunistický systém značně nepohodlné. Prošly školou monumentální malby E. Filly na pražské VŠUP a staly se r. 1954 členkami umělecké skupiny Trasa. Po revoluci se zaslouženě dočkaly několika významných ocenění – rakouské Herderovy prestižní ceny (1994) či ceny MK za přínos v oblasti výtvarného umění a architektury (2003). Loni Jitka Válová převzala z rukou ministra kultury cenu pro Artis Bohemiae Amicis a stále aktivně vystavuje (v pražské Galerii Montanelli nedávno proběhla prezentace jejích Kreseb hudby). V současnosti se připravuje na kolektivní výstavu Fillových žáků, jež bude koncem března zahájena v městě Kladně.