Vzlety a pády Huga Demartiniho

Hugo Demartini vystudoval kamenosochařskou školu v Prostějově a poté ještě pražskou AVU, kde prošel ateliérem Jana Laudy. Původně informelní polohu jeho tvorby pozvolna vystřídala na přelomu 50. a 60. let struktura prefabrikovaných prvků s monochromatickým laděním. Jako jeden z mála českých autorů se již koncem 50. let přiklonil ke geometrické abstrakci u nás ne příliš rozšířené (např. v souboru koláží z roku 1958). Nemalý vliv na něj měla především současná tvorba tehdy vznikající německé skupiny Zero, prosazující nemateriálnost a prostou existenci bez definic. Na počátku 60. let ještě vytváří několik plošně pojatých informelních reliéfů se sakrálními motivy, důležitou změnu však již naznačují jeho Červené reliéfy z let 1961-2. Zásadní transformaci pravděpodobně představuje rok 1964, kdy objem vystřídá definitivně plocha, objevuje se typické vertikálně-horizontální členění, chladná racionalita hmoty i uspořádání prvků. Využívá dřevěné materiály, sádru i černé linie, které postupně začíná vytlačovat tvar koule a polokoule (či jeho fragmenty), později především chromové, u níž hraje důležitou roli estetická kvalita a efekt zrcadlení. Hugo Demartini se také roku 1968 účastní (vedle B. Kolářové, Z. Ságlové, S. Kolíbala, V. Boštíka a dalších umělců) dnes již slavné výstavy Nová citlivost (v síni Mánes), která představovala aktuální shrnutí geometrických konstruktivních i konceptuálních tendencí v tehdejším českém umění.

Snad doposud nejznámější a nejvíce zmiňované jsou asi Demartiniho Demonstrace v prostoru (např. 1968), během kterých rozházel velké lesklé koule do blátivé oranice. Stejně bezstarostně jakoby odhodil dřívější systematičnost, aby ji zaměnil za prvek náhody, spojený s poetickým duchem krajiny a šálivým klamem slunce odrážejícího se v zaoblených tvarech kulových povrchů. Jeho manifestace tak mnozí pokládají za jedny z prvních projevů land artu (zemního umění) u nás. Můžeme je vnímat i jako pokus zvýraznit kontrast cizorodého a materiálově chladného tělesa v přírodě nebo snahu o symbiózu technické civilizace s přírodním kontextem. K realizaci tohoto díla umělce údajně inspirovalo náhodné pozorování v přírodě, kdy spatřil kulovité útvary řas plavoucí na hladině moře.
Práce s nepředvídanou náhodou se objevují později také v Demartiniho akcích zaměřených na vyhazování různých „malevičovských“ geometrických prvků do vzduchu a jejich následné fotografické dokumentaci (např. Vyhazování – r. 1969).

Několik takových snímků, zachycujících tyto procesy, během kterých umělec usiluje o záznam neočekávaného uspořádání předmětů v prostoru, měnících se přímo v letu a během pádu, máme možnost si prohlédnout v Topičově salónu.
Poznatky z těchto prostorových experimentů Demartini bezpochyby zhodnotil také v několika vystavených reliéfech Mimo vymezené místo (1974-6), jejichž výsledná podoba je ovlivněna v podstatě vlastním tělem, respektive pohyby umělce, které dají formu konečnému uspořádání dřevěných tyček, špejlí a odřezků, dopadajících často stranou předem vytýčeného omezeného rámce. Finální kompozici autor již nemění, ale pouze ji připevní k ploše. Demartini tak pracuje s prolínáním volného prostranství a vymezeného místa jako např. v pozdějších Modelech s plexisklovými příkrovy (1979-1982).
Výstava v Topičově salónu je projektem drobnějším a má spíše intimní charakter určený pro fajnšmekry výtvarného umění. Geometricky střídmé a odhmotněné útvary rovněž mohou na první pohled působit chladně a neosobně, avšak v přehledném a prosvětleném prostoru galerie (kam bohužel nezabloudí příliš mnoho návštěvníků) působí naopak velmi zklidňujícím, až meditativním dojmem.

Topičův salon Praha, Hugo Demartini - Akce a proměna geometrické skladby, H. Demartini a J. Valoch, 27. 5. - 4. 7. 2008