Strana 20 - výtvarné umění-recenze

S nadcházejícími zádumčivými podzimními náladami pro nás připravila Galerie hlavního města Prahy komorní výstavu, zaměřenou na ojedinělou myšlenkově-výtvarnou tvorbu Vladimíra Boudníka z let 1947–1956. Retrospektiva připravená pro Dům U Zlatého prstenu kurátorkou Hanou Larvovou může být mimo jiné vnímána také jako pokračování velké expozice, věnované tomuto umělci stejnou institucí před patnácti lety.

V tajuplném sklepení domu U Zlatého prstenu běží od 17. října pozoruhodná výstava. Nechat si ji utéct by znamenalo přijít o hodně. A nebo také o nic. Expozice, jejímž tématem je současné vnímání prostoru, je totiž stejně pestrá a proměnlivá, jako je dav valící se nočními ulicemi velkoměsta. Je možné nechat se exponáty unést a odplout s nimi do podivných, posunutých světů, je však stejně možné výstavu projít a zůstat jí nepoznamenán. Přes veškerou snahu umělců upoutat pozornost, anebo snad právě pro ni, je totiž dnešní divák k těmto jejich pokusům stále více otupělý. Nemluvme však obecně, záleží samozřejmě na každém zvlášť.

V galerii Mánes probíhá do 30. října 4. ročník mezinárodní výstavy mladých umělců z Berlína a Prahy. Po loňském ročníku věnovaném designu se letos cyklus InterCity zaměřil na médium grafiky a kresby. Dlouhodobý projekt mapující stav současné mladé umělecké scény v obou městech má formu dialogu – každou stranu reprezentuje osm vybraných umělců. Návštěvníkovi se tak nabízí možnost zhlédnout přehlídku sestavenou z děl relativně neznámých autorů i jmen v české kotlině již známějších, a seznámit se tak s nejnovějšími trendy v oblasti vizuálního umění.

Turista bude zřejmě trochu zklamán. Výstava v prostorách Císařské konírny, kterou zdobí velká reprodukce Sekalovy modro-žluto-černo-modré dívky se zadumaným pohledem, totiž nenabízí nic převratného. Nevystavuje tu žádný umělec zvučně světového jména (jako kousek opodál Filla), nejsou zde odkryty žádné zapomenuté skvosty, souvislost mezi exponáty zdá se být pouze v dataci a co je vůbec nejhorší, z proklamované snahy o uměleckou svobodu, kterou výstava Máj 57 nese ve svém podtitulu, zbyla pouze jedna plastickými temperami vykuchaná ryba. A to jsme prosím v padesátých letech a za oceánem už řádí Pollock, de Koonig a jiní. Tak jakápak svoboda?

Focus 88, tak zněl název rozsáhlé výstavy, jež proběhla koncem osmdesátých let v halách holešovických jatek. Na truc socialistickým uměleckým organizacím, bez sebemenší finanční podpory úřadů si ji jako zcela nezávislý projekt zorganizovala skupina experimentujících českých výtvarníků. Došlo tak ke konfrontaci děl trojice malířů (Zdeněk Beran, Bedřich Dlouhý a Pavel Nešleha) a jednoho sochaře (Hugo Demartini), kteří se posléze seskupili pod provokující hlavičkou uměleckého sdružení Zaostalí. (Brzy se ke skupině připojili ještě architekt Karel Kouba a hudební skladatel Jan Klusák.) Na umění skupiny, jež poetikou nahodilosti, úpadku a rozkladu jako by ilustrovala sociální a politické podhoubí své doby, zaměřuje svoji pozornost Galerie Hlavního města Prahy. Ve výstavních sálech Ústřední městské knihovny zorganizovala Zaostalým „retrospektivu“.

Jedním z povedenějších činů bývalého premiéra Jiřího Paroubka bylo zprostředkování zápůjčky Codexu gigas, českého středověkého rukopisu, jenž uměnímilovné královně Kristýně roku 1648 přivezla z Prahy do Stockholmu švédská armáda. Díky úsilí diplomatů a vedení Národní knihovny mají tak návštěvníci Klementina možnost vidět na vlastní oči originál největší knihy světa a v rozsáhlé doprovodné expozici se pak podrobněji seznámit s jejím obsahem, technologií její výroby či její pohnutou cestou dějinami.

Studená sprcha zářijových dešťů neomaleně probouzí Prahu z kulturního spánku okurkové sezony, umělci rozuteklí po venkovských festivalech již zase hledají hřejivé útočiště pod sukní matičky měst. Jednou z prvních událostí, které s sebou přináší nový školní rok, je výstava Jiřího Sopka v pražském Rudolfinu. Zběsilé koktejly čistě laděných barev jako by malíř namíchal na míru lidem unaveným šedými tóny promáčeného města.