Současný český kubismus

Ve výstavních prostorách Staroměstské radnice se svými pracemi zhruba z období 90. let až do současnosti představuje 34 umělců. Kdo by ovšem čekal práce v ryze kubistickém duchu, bude asi zklamán, i když při dobré znalosti předválečného českého kubismu a bujné představivosti si jeho reminiscence v některých prezentovaných dílech nepochybně najde. Václav Magid totiž hledá ve vybraných exponátech především projev aktuálního „ušlechtilého modernismu“, který novátorsky a obrodně navazuje na český kubismus. A pokud snad plátna a objekty přímo na dřívější kubistická díla znatelně neodkazují, pracují alespoň obdobně s principem rozkládání viděného nebo je na nich minimálně přinejmenším něco „hranatého“ (což rozhodně nelze popřít). Pravděpodobně důležitější byl ale pro kurátora při výběru základní požadavek kladoucí důraz na novou a neotřelou analýzu a transformaci vizuální formy ve spojení s ideou změny, přičemž však vsadil poměrně velkou váhu na estetický efekt díla.

Mnohá plátna a objekty lze opravdu číst jako dešifrovatelné ozvuky kubismu – např. Král Jiřího Davida může připomínat Procházkova kubizující poprsí, objekty Jana Haubelta Oba jsme jiní (2007) jako by tvarově vzdáleně evokovaly obrysy Gutfreundovy dřevěné Sedící ženy a u Vázy (2007) Patrika Čably se v mysli nepochybně vynoří notoricky známá podoba pražského sloupu-lucerny autorů Blechy a Králíčka. Některé práce jako by reagovaly na kubismus pouze svým dekorem a barevností (např. černobílé architektonické kresby Tomáše Džadoně) či charakteristickou strukturou (např. Trofej J. Haubelta a J. Thýna – 2004), jiné s ním nemají společného pravděpodobně vůbec nic a pár jako by opravdu přinášelo jeho nečekanou inovaci. Např. video Martina Vančáta (2007) pracuje v jednom okamžiku s rozličnými a variabilními odrazy lidské postavy v klamavých plochách výloh a zrcadel, takže je můžeme vnímat jako zajímavou, avšak náladově prchavou kubizující dekonstrukci tvarů. Obdobně také Sněhulák (2007) Jitky Mikulicové ztrácí své oblé formy nikoliv vlivem slunečních paprsků, ale díky snaze rozložit jeho sněhové tělo podle neúprosných zákonů kubismu. Zda splňuje princip analytické fáze kubismu také rozměrné „plátno“ Tomáše Vaňka Particip č. 18 (2001), na něž pečlivě sprejem přestříkal všechny součástky rozebrané Škody 120, lze polemizovat. Každý však máme fantazii a představivost jinou, takže proč ne?

Mezi zajímavé práce bez ohledu na jejich příbuznost ke kubismu patří již známý tvarově i barevně strohý cyklus Diskařek (2005–6) Patricie Fexové, až mysticky-tajemný Portrét (2007) Jitky Mikulicové nebo Model domu (2007) Pavly Scerankové. Akryly Petra Brožka jako by demonstrovaly jakousi směs komiksu, kubistické koláže a surrealisticky snových vizí se všudypřítomnou bulvou pátrajícího oka.

Ale daleko více než samotná výstava možná zaujme vlastní text tiskové zprávy, který v hávu nezaměnitelné kubizující grafiky nabývá podoby energicky rezolutního manifestu či jakési moralizující bojůvky, v níž Václav Magid neskrývaně vyjadřuje svou nevoli nad neutěšeným stavem současného, především konceptuálního českého umění. Většina umělců se stává v jeho představách pouhými globálními břídily a kopisty západních vzorů, nadto ještě úpícími pod škodlivou nadvládou kurátorů a teoretiků, jejichž reputaci se pravděpodobně snaží autor svým projektem napravit. Václav Magid tak volá po oživení domácí identity a vybrané práce označuje dokonce za aktuální českou avantgardu, která je schopná spoluvytvářet náš žitý prostor. Ovšem proklamovaný „vznešený akt kontemplace“ se během prohlížení některých děl jakoby ne a ne dostavit, navíc ještě nepříjemně vytlačován dotěrnou otázkou nad jejich samotným smyslem. Jsou bohužel tu a tam možná stejně vyprázdněná jako mnohé konceptuální projekty, i když oproti nim je občas halí alespoň příjemný vizuální zevnějšek.

Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 5. 3.–13. 4. 2008, kurátor: Václav Magid