Oživlé čáry Josefa Čapka
Jízdárnu Pražského hradu ochromil fantaskní mumraj. Stovky postav vystupují ze svých obrazů, tuhnou a jaksi osudově hledí do dáli, kde tuší lidské nitro. Jaké jsou to čáry? Vedle sebe se tu naskytli Dva muži s dítětem, Květinářky, Ubožák, Námořník, urputná Tanečnice nebo éterické Děvčátko s jahodami a proti ní Chlapec se svítilnou, pátrající možná po Strašidlech, zatímco se podél zdi plíží Fantomas a shora se snáší hejno Nevěstek. A mezi všemi těmi plátny, rámy a barvami, v nenápadném šedém obleku s knoflíkem, který má čtyři dírky, se skrývá elegán Mr. Myself, Josef Čapek – autor osobně.
Na české kulturní scéně se vždycky cítil jako outsider a externista. Ve skutečnosti do ní zasáhl jako zjevení. Nikdy nechtěl zaplout do úspěšného průměru. Byl přesvědčený, že jeho obrazy jednou budou něco znamenat, ale zároveň prý tušil, že pro něj už bude pozdě. Strefil se výborně. Letos uplynulo šedesát čtyři let od jeho smrti a Josef Čapek náleží k osobnostem, které utvářely moderní české umění a získaly si respekt i na světové úrovni. Unikátní retrospektivní výstava poukazuje na ohromnou šíři jeho nadání a předkládá na tisíc porůznu objevených a sesbíraných děl, do nichž Josef Čapek vložil svůj osobitý talent. Představuje malíře-básníka, který byl současně také scénografem, ilustrátorem, výtvarným kritikem a fejetonistou, originálním grafikem a filozofem.
Do literatury a žurnalistiky vstoupil v počátcích dvacátého století
v kreativním tandemu s mladším bratrem Karlem, budoucím břitkým
novinářem a spisovatelem, který ho dodnes překonává v popularitě. Byť
zpočátku působili takřka jako jeden intelektuál, každý byl svou 
povahou i uměleckými předpoklady docela
jiný. A přestože Josef Čapek po celý život psal, nebyl šťastný, pokud
přitom nemohl taky malovat. Aneb jak sám umělec podotýká: „Všechno
to, co bych mohl říci, chtěl bych raději namalovat.“
V bouřlivém proudu nových avantgardních směrů ho uchvátil pařížský kubizmus i německý expresionizmus, z nichž se v českém prostředí zrodil specifický kuboexpresionizmus. Josef Čapek hájil právo moderního umění na život, ale ostře kritizoval slepé napodobování slavných cizích umělců. Odmítal zkrátka přijmout bezobsažnou roli Picassova epigona a tvrdošíjně hledal svůj vlastní výtvarný výraz. Studoval umělecké sklony přírodních národů, zkoumal původ umění, naznačil koncept nejskromnějšího umění, teoretizoval a snil, ale především soustředěně maloval. Ve výsledku se odráží jak kubistické metody, tak expresivní barevnost, ale především prazvláštní něha, která se chvěje kolem bytostí na plátnech.
Z Čapkových obrazů čiší upřímné okouzlení člověkem ve všech
jeho myslitelných podobách. „I když je můžeme očichat a
ohmatat“, lidé jsou pro něj jako přelud z mytických časů. Jeho
postavy, mnohdy zredukovány na gesta, masky nebo pocity 
naznačené prostými liniemi a odstíny
barev, si ponechávají snivé vzezření a vibrují ozvěnou z vnitřního
neskutečného světa. Vklíněné do svého soukromého dramatu a zasažené
realitou faktického světa připomínají poutníky na vysokohorské túře za
smyslem života.
Mimořádnou kapitolou Čapkovy tvorby jsou obrazy dětí. Na dětský svět hleděl fascinovanýma očima a sám se jako přestárlé dítě cítil, ačkoli ho tak často nazývají Kulhavým poutníkem. Jeho Pejskovi a kočičce sotvakdo unikl. S koncem dvacátých let a s postupujícími obavami o lidský osud v hrozící válce se vrátil do zářivého světa her a bezbřehého dobrodružství, odkud podával zprávy v jasných a svěžích tónech žluté, růžové, oranžové, modré a zelené.
Život ho požral dřív, než ho stihl utratit. Z koncentračního tábora se vrátily jen jeho básně a drobné črty. Naštěstí byl Josef Čapek umělec, který kusy obrazů vytrhával sám ze sebe, a tak se postupně celý svěřil do svého díla.
Jízdárna Pražského hradu, 7. 10. 2009 – 17. 1. 2010; kurátorka: Pavla Pečinková
